Psaní, výběr & surfování
Psaní
Psaní je činnost, kterou snad ani není třeba definovat. Píšu, protože znám nějaká písmena, slova a věty, protože jsem si osvojil jisté lingvistické prostředky, do nichž takzvaně kóduji význam, protože se nabízejí určité myšlenky, protože mám jako člověk vedle schopnosti mluvit a myslet také schopnost psát, protože si činím nárok na komunikaci v daném kulturním kontextu, protože existuje nekonečné množství způsobů, jak psaní zdůvodnit, protože každá hra má svá pravidla, včetně psaní, a protože právě teď, tautologicky řečeno, píšu.
Písmo a psaní vznikly současně jakožto dva aspekty téhož fenoménu – účinné myšlenkové komunikace. Myšlení a mluvený jazyk jsou co do původu starší – přinejmenším se to zdá logicky zřejmé a pochopitelné. Hlas je přirozenější a dostupnější nástroj komunikace než nějaká psací potřeba. Ale vždy je možné hypoteticky uvažovat o tom, že nejprve existovalo nějaké písmo a tedy i schopnost psát. Tato na první pohled paradoxní a nesmyslná představa odkrývá netušené možnosti.
Znaky v písmu se vztahují k hláskám nebo pojmům, tedy k mluvené řeči a myšlení. Písmo je znak takříkajíc trvalý na rozdíl od vyslovovaných hlásek v mluvené řeči, které existují jen v krátkých okamžicích vzduchových vibrací. Naše myšlení se děje ve znacích, které nutně nepotřebují být hlasem vyslovovány, nicméně musí být nějak přítomny, nějak k dispozici. Nazveme – li, krkolomně řečeno, znaky znaky, předpokládáme nějakou trvale otevřenou zásobárnu, z níž myšlení čerpá, z níž je myšlení nezbytně živeno. Písmo se mi jeví jako vhodná metafora této zásobárny a psaní jako vhodná metafora tohoto čerpání.
Problém znakovosti písma, řeči a myšlení se tím ale neřeší. Spíše se vše poněkud zauzluje. Písmo jako zásobárna znaků přece není úplným synonymem myšlení jako zásobárny znaků. Rovina myšlenkových znaků vyžaduje nějakou reprezentaci, má-li dojít ke komunikaci. Mluvená řeč je ve své spontánnosti charakteristická znakovou nedostatečností, znakovou neúplností, jakousi poloviční absencí znaků v okamžiku hovoření. Rozumět mluvené řeči totiž znamená pamatovat si postupně vyslovované sdělení (rovina vnímaných znaků) a myšlením je převést do jiné úrovně znaků, do myšlenkové znakové struktury (potencionální hodnoty nabývající různé obsahy), která funguje na základě individuálního odvození významu sdělení, přičemž i zde pochopitelně pracuje paměť. Myšlenková hodnotová struktura je úplná ve smyslu totální přítomnosti možných znaků. Podle individuálních záměrů dochází k různým hodnocením konkrétně vnímaných obsahů. U psané řeči dochází k takřka totožnému procesu s tím rozdílem, že rovina vnímaných znaků je zpřístupněna prostřednictvím zraku a ne sluchu. Protože mluvené slovo lze technicky zaznamenat (nahrát), je priorita psaného slova (jeho trvání) poněkud zpochybněna. Obtížnější je případ nehláskového písma, kde se znaky písma více přibližují znakům/hodnotám myšlení, a to i ve smyslu znakové soběstačnosti či úplnosti. Peircovo rozlišení znaků (ikony, indexy, symboly, popř. znak, reprezentámen, interpretant) v této souvislosti silně tluče na dveře, přestože jeho deskriptivně rozdělující zřetelnost nezaručuje řešení všech vzájemně propletených problémů písma, mluvení a myšlení. Samozřejmě lze vzpomenout například De Sussera, Barthese a především Derridu jako eventuální “východiska”.
Nechtěně jsem se dostal do situace, kdy se začínám odvolávat na nějaké autority a text se tak stává závislý na odkazech k jiným textům, čemuž jsem se chtěl rozhodně vyhnout. Zásadně a nevědecky zde neuvedu žádný bibliografický údaj. Nemám totiž v úmyslu chytit se do pasti ověřených a uznávaných argumentů, jejichž opsání by vedlo k jakémusi pseudořešení naznačených otázek.
Pokusím se obhájit psaní trošku jiným způsobem. Tento text, který právě teď píšu, bych nikdy nebyl schopen v této podobě vyslovit. Sdělování myšlenek pomocí psaní se napojuje jakoby na jiné myšlenkové “dveře” (možná i “pokoje”) než mluvení. Řečeno neurofyziologickou hantýrkou – zapojují se pravděpodobně jiné synapse mezi neurony mozku. Psaní se zdá být lepší prostředek pro kompaktní a plynulé vyjádření myšlenek a jejich pozdější interpretaci, pro důslednější rozlišení detailů a vzájemných odkazů než mluvení, i když jen v některých případech.
Absurdní časová priorita písma a psaní před mluvením a myšlením se ukáže méně absurdní, pokud se chápání písma rozšíří. První příklad je možná poněkud naivní: jakýkoli přírodní útvar může sloužit jako písmo, z něhož je možno číst. Geologické výzkumy jsou takovým typem čtení, jemuž plně postačuje písmo horských vrcholů, údolí, nížin, skal a půdního složení pro vysvětlení vzniku, tj. napsání těchto útvarů. Struktura DNA je dokonalým příkladem písma, kde posloupnost písmen (nukleotidů) určuje informaci pro tvorbu aminokyselin a bílkovin, pro psaní celé historie událostí organismu.
Psaní a mluvení ale vždy slouží moci nějakého jazyka. Cizí jazyk se naučíme jen tehdy, známe-li svůj mateřský jazyk, známe-li pravidla jeho používání a tím i jeho moc. Když si osvojíme cizí jazyk a takzvaně v něm myslíme, přizpůsobíme se také moci tohoto jazyka. Každý jazyk do jisté míry krotí myšlení a současně i myšlení podléhá. Jazyk není s myšlením totožný, i když se často s myšlením překrývá. Troufám si pateticky tvrdit, že myšlenková sféra je bohatší a mocnější než sféra jazyka, přestože jazyk je tak účinný nástroj, až se mylně zdá, že splývá s myšlením. Vysoce abstraktní úsudky matematiky a logiky i každodenní činnost tzv. selského rozumu nezávisejí na jazyku, jen ho více či méně úspěšně využívají, tzn. opakovaně přijímají pohostinnost a praktické výhody jazykové hry – rychlost, stručnost, konvence, výstižnost, opakovatelnost. Množství různých světových jazyků svědčí o tom, že vznikly díky myšlení, díky schopnosti vytvořit různé struktury pravidel, které jsou však nadále součástí intelektu (ať už v podobě mapy neuronových synapsí nebo jakkoliv “duševně” jinak). Manifestace jazykových pravidel v učebnicích a v ústním podání se opírá o znalost jazyka a především o schopnost odvodit si potřebný význam vlastními myšlenkovými schopnostmi. Sociální působení jazyka je nepochybně jednou z příčin specifických kulturních vzorců, jimž racionalita daného společenství v mnoha směrech podléhá. Lidský jazyk je tak fenomén společenský i intelektuální, což je obzvlášť působivě znějící klišé na konec odstavce.
Jak se to ale má s písmem a jazykem DNA? Jazyk byl vymezen jako lidská schopnost vrozená jako predispozice, jež se učením realizuje. Protože písmo a psaní podléhají pravidlům nějakého jazyka, týká se to i nositelky dědičné informace, DNA, kde jazyk je kód určující posloupnost složek (písmen) DNA. Podle biologů je informační kód totožný s posloupností jednotlivých složek DNA, tedy s jejím písmem. Pravidla tkví v samotném složení, písmu, DNA. Replikace šroubovice DNA pak probíhá autonomně a automaticky, tvorba RNA, bílkovin, buněk a celá stavby rostliny nebo živočicha a jejich život jsou tím “rozběhnuty”. Evoluce a její velcí konstruktéři, tj. přirozený výběr a mutace, jsou pro biology většinou dostatečným zdůvodněním tohoto procesu, kterému my lidé říkáme život. Selekce a mutace jako mocné a téměř všemocné vysvětlující principy rozhodují o pravidlech, které určují složení DNA a kterými se vývoj života řídí. Půvab evoluční teorie tkví v její jednoduchosti, která ale občas hraničí s popisným zjednodušováním a dogmatickou manifestací až náboženské jistoty evoluční teorie, v níž vědecká komunita z celého srdce a biologicky dojemného rozumu věří. Teoretická zdůvodnění biologů jsou veskrze popisným odvoláním se na “tak to je”, což se zdá pro praxi dostačující, protože nějaké to klonování jde pak vždycky provést. Genetik tak získává zdání moci (možná to ani není zdání) a co chtít víc?
Já jako autor se v tomto okamžiku chci především vyrovnat s plynutím tohoto textu, protože slova mi poněkud unikají z dosahu. DNA a jednostranné spekulace o evoluci zde byly zmíněny jen jako důsledek různých významových souvislostí písma a psaní. Genetik věnující se klonování se stává tím, kdo ovlivňuje text DNA, kdo píše informaci, díky čemuž dochází k určité výměně rolí. Tělo každého genetika se vytvořilo ze splynutí dvou genetických informací (matky a otce), tedy z toho, co bylo nějak napsáno. Otázku úplně původního autorství genetické informace a molekul a atomů a dalších elementů ponechávám otevřenou fantazii každého čtenáře.
Lidské tělo vzniká úspěšným načtením genetické informace. O tělu lze proto uvažovat jako o zhmotnění předem napsaného textu. Život znamená jakousi míru péče o tělo, s níž je spojena citová, sociální a intelektuální stránka člověka a také vliv prostředí. Průběh života lze znázornit jako otáčení stran v knize, kdy text je na každé stránce (každý den) pokračováním předešlé stránky, kdy každá stránka je jiná, ale přitom pořád zůstává součástí jednoho v čase existujícího celku. Každá zkušenost, každý prožitek, každé slovo a každá myšlenka jsou zapsány tužkou jedinečnosti nebo perem stereotypu. Je to současně zavírající se i otevírající se kniha, tj. předurčenost se střídá se svobodou podle toho, čemu je člověk v dané kapitole, stránce, odstavci, slovu a písmenu blíže, na jakou frekvenci je schopen se lépe naladit.
Výběr
Výběr je selekce, protože kouzlo tautologie nelze nikdy potlačit. Výběr předpokládá záměr, cíl, účel. Opakovaný výběr může mít podobu kruhu, úsečky, polopřímky, přímky nebo křivky s libovolným zakončením. Výběr v životě je částečně limitován zachováním vynaložené energie a tendencí k rovnovážnému stavu. Za každým výběrem se skrývá nějaká vůle k činu, která vědomě nebo nevědomě postuluje sama sebe.
Výběr je rozumem tříděn, aby se vyjevil jakýsi nerozumný závěr vůle – instinkt. Záměr, cíl a účel výběru je určitá hodnota. Instinkt je hodnota, která chce uskutečnit svůj záměr – přežít, zabít, zplodit, sníst, pečovat o druhého.
Definice hodnoty se rozplývá v jejím každodenním nutném používání. Život se neustále děje, přičemž ve všem se manifestují nějaké hodnoty. Je hodnota, která drží pohromadě kámen nebo kus ledu. Je hodnota, která dává životu možnost počátku a konce, možnost rozmnožování. Je hodnota, která zakládá společnosti a hledá vůdce smečky. Je hodnota abstrakce, teorie a praxe, v nichž se realizuje rozum, aby zešílel, když nahlédne své hranice. A také je hodnota hodnoty…
Společnost na konci 20. století se vyznačuje velkou možností výběru. Deterministé by svobodný výběr popřeli ve jménu nějaké mocné podmíněnosti člověka, kterou může být Bůh, biologicko – chemická podmíněnost, omezený kulturní vzorec panující ve společnosti nebo melancholicky cynická skepse rozumu. Deterministé jsou pozoruhodní tím, že se pro svůj determinismus rozhodli, aby popřeli svobodu své vůle. Studium věd, teorií či náboženství jim dodává zdání a jistotu argumentů. Četba argumentů a následná vlastní interpretace jsou pro ně dostačující důvody pro přijmutí determinismu. Byli přesvědčeni mocí teorií, textů a knih. Vlastně se realizují ve smyslu příslušnosti ke kmeni deterministů.
Nabídka knih, které byly v lidské historii napsány, je nekonečná. Internet je poslední vynález slavnostně potvrzující tuto nekonečnost. Běžná knihovna či mozek se tak stávají zastaralými fenomény co do schopnosti pojmout co největší množství informací. Metafora labyrintu je natolik umocněna a zvýrazněna, až ztrácí svou symboliku – nalezení správné cesty tam a zase zpátky. Vědění získává podobu do sebe propletených obrazů a simulací, podobu nekonečně se otevírajících a zavírajících oken na obrazovce monitoru.
Výběr má mnoho podob. Je možno se rozhodnout pro ten který výrobek, pro specifický druh zboží na trhu. I lidské vztahy se tím částečně řídí, což lze pateticky nazvat jako anonymní odcizení sobě i druhým. Hodnota člověka je redukována na balíček vhodných vlastností, jež lze dobře uplatnit na trhu. Nicméně na druhou stranu myšlenka volného trhu je ekonomicky prospěšnější, protože dodává společnosti dynamiku, pohyb a změnu (přinejmenším potencionálně). Státem řízené hospodářství, které vede ke stagnaci, je nicméně přítomné i v zemích s tržním hospodářstvím. Volný trh a liberalismus jsou většinou v každé tzv. demokracii jen pokusem o realizaci dobře míněných idejí. V přísném slova smyslu neexistuje svobodná možnost prosadit se s nabídkou na volném trhu, protože nějaká forma moci vždy vymezuje pole působnosti, skrytě kontroluje pomocí zdánlivého zdání, nemluvě o otevřené aroganci institucí, státních úřadů a monopolních firem. Liberální myšlenka o právech individua jednat svobodně podle vlastních záměrů a neubližovat ostatním je v praxi svou vlastní okleštěnou a vykleštěnou parodií. Přesto však je liberální pojetí lidských práv (podobně např. jako solidarita socialismu) morálním ideálem, který nelze zcela potlačit.
Surfování
Surfování znamená chytit tu správnou vlnu, která mě donese k zase jiné vlně nebo mě převrátí do vody a nutí usilovně plavat nebo mě vrátí na břeh, kde čekám, až přestanou velké vlny nebo až skončí bezvětří. Vlny si vybírám, přestože nemám vliv na sílu mořských větrů.
Metaforicky řečeno, surfové prkno znamená zázemí, s nímž proplouvám životem (rodina, partnerství, přátelé). Vlny představují to, co společnost nabízí – vzdělání, vědění, práce, zájmy, zábava, manipulace, drezúra, pomoc, pokrytectví a cokoliv, co kohokoliv potká. Plavání jsou překážky, kterým čelím. Břeh jsou rituální přechody – narození, dětství, dospělost, smrt. Surfař je každé já.