last.fm





Postprodukce v současném umění

performance i romance  |   |  23-06-10

Kniha francouzského teoretika umění a kurátora Nicolase Bourriauda s názvem Postprodukce byla vydána již v roce 2004. Její samotný rozsah odpovídá spíše obsáhlejší studii. A přesto se jedná o titul, jenž je českými teoretiky umění a kurátory – ve vztahu k současnému umění – často citovaný.

Nicolas Bourriaud se ve své knize pokusil o úkol nesnadný – uchopení současného umění jako celku. Bourriaud zde zodpovídá otázku, jak se lze orientovat v kulturním chaosu a jak z tohoto chaosu vyvodit nové způsoby produkce. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol: Užití předmětů, kde autor definuje termín shopping, chaos a multiplicita; v Užití forem rozebírá 80. léta a zrod DJ kultury a formu jako scénář; dále Užití světa chápe jako nové programování sociálních forem a hacking a nakonec Pobývání v globální kultuře obsahuje analýzu uměleckého díla jako prostoru pro ukládání informací, dále zde naznačuje právní entitu autora a eklekticismus a postprodukci.[private]

Samotný termín „postprodukce“ se obvykle vymezuje jako technický pojem, který se vztahuje k filmu, televizi a videu. Zpravidla se postprodukcí označuje zpracování natočeného materiálu: střih, vkládání dalších obrazových či zvukových zdrojů, titulkování, hlasy mimo kameru atd. Umění postprodukce se však rovněž vztahuje k interpretaci, reprodukování, využívání stávajících artefaktů jiných umělců. Bourriaud uvádí, že umělci, kteří zasazují vlastní dílo do díla druhých, přispívají k porušování tradičního dělení mezi produkcí a konzumací, nebo mezi tvorbou a kopírováním či readymade a původním originálním dílem.

Umělec již nevytváří novou formu – originál, ale pracuje s artefakty, které již patří kulturnímu trhu. Umělec je – dle Bourriauda – spřízněn s postavou dýdžeje a programátora, kteří vyhledávají a začleňují kulturní objekty do vybraných kontextů, které následně tvoří novou kvalitu. Autor v první kapitole navrhuje a popisuje několik typologií postprodukce. Jednou z kategorií je nové programování již existujících děl. V podstatě se jedná o umělcův koncept, který pojímá či jinak využívá díla jiného umělce. Pobývání v historických stylech a formách zase Bourriaud klasifikuje jako adaptaci minimalistické, pop či konceptuální struktury a formy na svou vlastní osobní problematiku, přičemž někdy umělec duplikuje celé části uměleckých děl. Třetí kategorie patří práci s užitím obrazů, kdy umělec využívá stávající vizuální dílo k nové interpretaci. Naopak využívání společnosti jakožto repertoáru forem vytváří hru s ekonomickými formami jako s čarami či barvami při vytváření obrazu. A poslední kategorie znamená vstup do světa módy a médií, které vznikají jakýmsi křížením performance a protokolu ze světa módy.

Souhrnně vyjádřeno: současní umělci si dnes již nekladou otázku, „co nového udělat“, ale spíše „co s tím udělat“. Umělec postprodukce je podobný dýdžejovi, který z existujících stop sestavuje novou skladbu a přebírá na sebe podobu internetového surfera, který hledá cesty napříč kulturou. Samotné dílo je tak vytvářeno řetězením forem, znaků, obrazů. S tím rovněž souvisí Bourriaudova myšlenka, že stížnosti typu „všechno už tady bylo“ jsou zcela irelevantní. Současný umělec se zmocňuje všech kulturních kódů, všech forem vyskytujících se v každodenním životě, všech děl světového dědictví a toto následně uvádí – dle „užívacích protokolů“ – v nový význam. Současné umění je tedy především interpretace a reprodukování již existujících kulturních produktů. Podle Bourriauda se navíc narušuje rozdíl mezi produkcí a konzumací kultury, stírají se tak i rozdíly mezi umělcem a divákem-návštěvníkem. Současné dílo se stává jakýmsi komunikačním portálem.

Z naznačeného pohledu se Bourriardova kniha stává snahou určit univerzální smysl v současném umění. Autor se zde však dopustil jistého zjednodušení, a tak zcela přehlíží jakékoli jiné umělecké postupy a formy umělcova vyjádření. Navíc některé z uvedených znaků, jež shledává jako převratné a zásadně poznamenávající a měnící charakter současného umění, nejsou zcela nové. Umění, které pojímá samo sebe, bylo známé již před vznikem internetu. Umělci se podobně vykradačským způsobem prokazovali již v modernismu.

Recyklace motivů je vlastně příznačným znakem umění obecně.

I díky této vlastnosti můžeme nakonec sledovat nějakou zachytitelnou historii. Pojem originalita, který chápe Bourriaud jako naprosto překonaný (svoji klíčovou úlohu – dle autora – plnil v devatenáctém a částečně dvacátém století), není vlastně v dané studii schopen detailně analyzovat. A tak zcela opomíjí klasiky moderního umění, kteří originalitu spíše evokovali. Ve skutečnosti však i ti – Bourriadovým slovníkem – mixovali stávající tracky. A snad všechny zmiňované nové strategie uměleckého postupu vědomě využívali již v padesátých letech situacionisté, jak Bourriard sám uvádí v druhé kapitole knihy. V roce 1958 se totiž objevuje zcela nový pojem tzv. uměleckého odklánění, jež lze popsat jako politické užití Duchampova recipročního ready-made. Toto nové uspořádání již existujících prvků v nový celek je pak jedním z nástrojů, přispívajících k překonání umělecké aktivity, překonání onoho odděleného umění, produkovaného specializovanými tvůrci, jak uvádí Bourriaud.

[/private]


Komentáře nejsou povoleny.