El Hombre Invisible aneb Bytí jako rakovina

Neviditelný muž, stojící v pozadí všech možných i nemožných undergroundových hnutí, svojí tvorbou zasáhl nejen do literatury,
ale i do umění výtvarného, filmového, hudebního… Jeho vliv je mnohdy neviditelný, ale o to silnější. W.S. Burroughs se mnoha lidem nastěhoval přímo do mozku…

Missouri:

William Seward Burroughs se narodil 5. února 1914 v Saint Louis. V ranném dětství ho provázela nejen řeka otců, pocity nepatřičnosti, noční můry, kvůli kterým se bál usnout, ale také pískání vlaku či ohavné reportáže z poprav oběšením, které plnily stránky tamějších novin. To vše se později objevilo v jeho knihách. Od školních let vnímal svět jako nepřátelský, byl outsider, samotář a vlastně neměl lidi moc rád.

Pocházel z dobrých, téměř aristokratických poměrů, ale sám se ztotožňoval s kriminální spodinou “Johnsonů” z autobiografické knihy Jacka Blacka Nikdy nevyhraješ. Johnsonové sice neuznávali zákony a vládní nařízení, ale přesto mezi nimi existovalo cosi ryzejšího, než ve společnosti jižanské smetánky: “Mezi hajzly a Johnsony je zásadní rozdíl… Samozřejmě i Johnson může někdy udělat něco hnusného, je ovšem dost chytrý na to, aby toho litoval. Nějaká svině ale sotva může jednat jako Johnson.” Mnoho Burroughsovských postav se rekrutovalo buď přímo, a to včetně jména, nebo jen vzdáleně z této knihy. S různými metamorfózami Johnsonů nás Burroughs seznamuje i ve svých předmluvách, dodatcích a úvodech. Nenapodobitelný styl psaní, používající tvrdý žargon a slang prokládaný uhlazenými až šroubovanými výrazy střední vrstvy nasál Burroughs právě v tomto období.

Alter Ego – Lee: “

…v Teploušovi je rozložený, zoufale někoho potřebuje… je naprosto nejistý sám sebou i svým smyslem” (z předmluvy k Teploušovi). Dokonaleji se Burroughs vystihnout ani nemohl. Nejistota a potřeba (chcete-li závislost) se stane jeho nekonečným boogie. Sám napsal o několik odstavců dále: “Feťáka jsem napsal, ale v Teploušovi cítím, že jsem byl napsán.”

Psaní pokládá za formu očkování proti viru, co je napsáno, ztrácí svou sílu. Mluví o vnitřních pohnutkách, o autobiografii, o nutnosti vypsat se ze svých obsesí a tíživých nočních můr – o tom je Feťák a hlavně Teplouš. Druhou mocninou je Nahý oběd, ve kterém se objevuje nejen tohle všechno, ale navíc i zdrcující kritika a ironie “obecné” (vládní či masové) moci, ovládající všechno – od zákonů počínaje a konče veřejným míněním a masovým vkusem.

První (a skvělé) Rauvolfovy překlady začaly vycházet až po revoluci. Se Staroušem Billem, jak nám Burroughse v románu Na cestě představil Kerouac, je to u nás stále tak, jak to s ním dlouho bylo i v Americe: mnoho lidí o něm slyšelo, spousta ho zná a uznává, ale jen málokdo z nich četl jeho knihy.

Nekonečné stupně kontrolních orgánů, kontrolujících se navzájem, manipulujících s občany pomocí masmédií, vynucujících si volný přístup do jejich soukromí a myšlenek pod obecnou zástěrkou “páchání” dobra ve jménu obyvatel samotných. – Je naprosto pochopitelné, že bývalý státní aparát, jako vyhřezlý z jeho knih, nás musel před Burroughsem uchránit. Proti jeho textům byli Kerouac či Ginsberg, v tomto ohledu, naprosto neškodnými pisálky. Tak se stalo, že ještě do nedávné doby jsme Burroughse vnímali jen jako jakéhosi neviditelného muže v pozadí beat generation, který však, kromě toho, že byl zdrojem inspirace pro její “velikány” a sem tam se zakukleně objevil v nějakém románu, nesehrál žádnou významnější roli. Opak je pravdou.

New York 1944:

Burroughs sdílí společný byt s Ginsbergem a Kerouacem, které seznamuje se současnou literaturou a filozofií. Ginsberg se na oplátku stává 1.) ideálním příjemcem Burroughsových textů z Tangeru: “…odrážejí situace plynoucí z totální bezbrannosti a parazitismu, nebo odpornou, až nesnesitelně nevázanou komedii… na jedné straně doktor Benway, na druhé představa oběšeného muže, zažívajícího bezděčný orgasmus. Je to obraz vlastního erotického stavu. Nedobrovolný orgasmus člověka, jemuž někdo strká ptáka do zadku; našel (Burroughs) své symbolické zobrazení v člověku, kterého věší.” Allen snesl všechno. Nic ho neurazilo, nic ho nemohlo pohoršit.
2.) prvním důležitým Burroughsovým přítelem a milencem. Přestože jejich rozchod v roce 1953, po mexickém intermezzu, byl hodně smutný a vůči Billovi hodně tvrdý, sehrál Ginsberg v roli Billova literárního agenta velmi důležitou roli. Na propagaci jeho textů věnoval neuvěřitelné množství energie a času.

Mexico City:

Na jednom večírku, kam se původně dostavil na setkání se zájemcem o koupi jeho zbraně, zastřelil Burroughs při nešťastné hře na Viléma Tella svoji ženu Joan. Burroughs i Joan byli hodně opilí – Joan tak kompenzovala vysazení benzedrinu, který nebyl ve městě k sehnání. Po rekordních třinácti dnech ho dostal advokát na kauci z vězení, ale tato událost měla na Burroughse dalekosáhlý vliv. Nejen, že by se asi jinak nestal spisovatelem, jak sám jednou hořce poznamenal, ale od této doby ho životem provázel Ohyzdný duch (mylně tak byl u nás přeložen titul jeho poslední knihy Duch možnosti). De facto ztratil své děti Joan a Williama, ke kterým už během života nikdy nenašel cestu.

Tanger 1954–1958:

Alžírské město bylo skutečnou mezinárodní zónou, kde se dalo levně žít, shánět drogy i chlapce na jednu noc. Burroughs – El Hombre Invisible – se vrhl se na psaní krátkých skečí, tzv. čísel či figur, ze kterých skládal své pozdější knihy. Vyvinul svůj osobitý literární útvar, předstupeň metody střihu. Zoufale někoho potřeboval a tak prokládal drogovou závislost se závislostí na svých milencích. Toužil po setkání s Ginsbergem a se starými přáteli. Když se dočetl o existenci apomorfinové odvykací kůry a když selhaly jeho samostatné pokusy o odvykání za pomoci přítele Kikiho, kterému nakázal odnést z bytu šaty a nosit mu jen jídlo, vydal se do Londýna.

Po návratu do Tangeru si připravoval MAJOUN, cukroví z hašiše – jakási karamelová hmota, s jejíž jednou lžící vydržel psát celou noc svá čísla. Bez psaní nebyl schopen unést tíhu bytí, bušil do stroje, kouřil marihuanové cigarety a za sebe ve spěchu odhazoval stránku za stránkou. Občas je pak nacházel rozfoukané na zahradě či okousané od myší. Psal, aby přežil. “BYTÍ JAKO RAKOVINA”, napsal doslova v dopise Allenovi. Psal, aby se zbavil Ohyzdného ducha. To se mu však podařilo až v roce 1992 pomocí indiánských rituálů a šamana kmene Navajo. Psaní byl pouze prostředek k odhalení “Všeobecné teorie závislosti”; především své vlastní.

V téhle době napsal skoro vše, co potom použil i v Hebké mašince, Lístku, který explodoval a Nově Express. První koncept Nahého oběda, ležící po podlaze pronajaté vily Muniria v Tangeru a několik odvykacích kůr mu pomohlo dostat se z nejhoršího. Napěchoval tím své texty – Kerouac při jejich přepisování začínal mít halucinace a šílené sny – Ginsberg v dedikaci Kvílení napsal: W. S. Burroughsovi, autorovi Nahého oběda, nekonečného románu, který každého dožene k šílenství.

Koncem roku 1957 Burroughs přestal vyžadovat “splynutí duší” a přátelství s Ginsbergem se prohloubilo. Lepší to bylo už po Ginsbergově a Orlovského příjezdu do Tangeru. Od té doby vlastně všichni pomáhali dát Billovi dohromady jeho roztříštěný rukopis Nahého oběda. Burroughs se vypořádal sám se sebou, všechny představy a touhy, dříve nepříjemné a pociťované jako nečisté, přijal jako bytostnou součást své osobnosti a místo potlačování se snažil sám sebe pochopit podobným způsobem, jakým psal Nahý oběd – dováděním svých představ až za krajní mez. Nenapsal-li by Nahý oběd, musel by se zbláznit nebo zastřelit. Nahý oběd je napůl reálnou a napůl myšlenou autobiografií.

“Mezi snovým a skutečným světem neexistuje žádná hranice – ovšem jakmile se dostanete k bodu, kdy zjistíte, že je pro vás těžké z jednoho světa do druhého volně přecházet, bude lepší, když vyhledáte lékaře.”

Paříž 1958:

V hotelu “Beat”, kde se rodila konečná verze knihy, spolu bydleli Burroughs, Corso a Ginsberg. Allen a Bill vedli dlouhé rozhovory o tom, jak poskytovat “blaženost” lásky ostatním, což se Ginsberg s Orlovským snažili aplikovat na Billovi už v Tangeru, když přijeli na základě zoufalých Billových dopisů. Jednalo se o sexuální svobodu, spontánní radost ze sexu, bez jakýchkoli předsudků, o užívání marihuany a drog rozšiřujících vědomí. Zhruba za deset let se jejich rozhovory a myšlenky zhmotnily v květinovém létě a hnutí hippies.

Pozn.:

Je zvláštní, že v téhle době se Burroughs rozhodoval, zda má na sex rezignovat úplně nebo se raději věnovat ženám. Vědomí vlastní homosexuality a odlišnosti určitě bylo, byť třeba nechtěným, hnacím motorem jak pro Ginsberga či Burroughse, tak už dříve pro Oscara Wildea. Burroughsův problém se zdá být ještě extrémnější – z jeho života je patrné, že nikdy nebyl jen vyhraněný homosexuál, jak se často tvrdilo poté, když jeho homosexualita vyplula více na oči po tragické smrti Joan. Burroughs je bisexuál, který nemá rád ženy, protože mu nevyhovují a nezapadají do jeho mytologie kosmického věku. Ostatně i vztahy mezi muži se zdráhá pokládat za lásku. Hovoří o partnerství. Nejde taky o mytologii lásky, “jde o mytologii války a konfliktu.”

Burroughs cítil, že se s ním udála změna. Do té doby vlastně nebyl ani schopen systematické práce na svém rukopisu, nyní celý román urovnal, doplnil a přepracoval do konečné podoby. Tak se stalo, že se podstatně lišil rukopis z roku 1958, který Allen (jako Billův literární agent) poprvé nábídl francouzskému nakladateli Maurici Girodiasemu, od publikované verze z roku 1959. Maurice, u jehož otce poprvé spatřily světlo světa i oba Obratníky Henryho Millera, první rukopis Ginsbergovi vrátil s tím, že je zmatený a fragmentární.

Burroughs hned v následujících letech, kdy se v jeho životě objevil americký malíř Brion Gysin, dokázal, že proměnu myslí vážně. Oba byli gayové, nikdy však mezi nimi nebyl sexuální vztah. Ačkoli Burroughsova přátelství měla buď krátká trvání nebo byla dost jednosměrná (jako v případě Ginsberga), tohle vydrželo až do Gysinovy smrti v roce 1986.

Brion měl na Burroughse a jeho život silnější vliv, než kdokoli jiný. Předmluva k jedné Gysinově knize mohla stejně dobře vystihovat i Burroughsův úděl: “Jsem kompromis, kompromis mezi pohlavími v dualistickém vesmíru. Pouze tudy procházím a čekám, až mi vyprší životní vízum… Ať už jsem přišel odkudkoli, vraťte mě zpět. – Špatná doba, špatné místo, špatná barva!” Kromě toho celý střihový svět objevil zcela náhodně právě Gysin, když na několika vrstvách Timesů řezal lepenku. Sousedé jeho smích, provázející objev, považovali za hysterický záchvat. Oba byli stříháním jak posedlí a brali střihy smrtelně vážně. Stříhali všechno, na co přišli: Vlastní texty, cizí texty, noviny, časopisy, fotografie, magnetofonové pásky, filmy. Střihy se staly další zbraní Billova arzenálu; rozrušovaly zaběhané vazby a asociační vazby mezi slovy. Jazyk jako virus mohl být konečně napaden účinným prostředkem.

Vydání a seřazení Nahého oběda bylo také burroughsovsky šílené:

Knihu do konečné podoby poskládala náhoda a francouzští tiskaři, kteří ji sázeli po jednotlivých kapitolách. Když Burroughs četl obtahy, rozhodl, že až na jednu změnu nechá pořadí, jak je. Díky tomu se v knize dokonce objevují některé pasáže dvakrát. – Nakonec z tohoto faktu udělal Burroughs v dalších knihách velmi působivý záměr. Pomocí střihů a opakováním částí textu dokázal simulovat proces a těkání myšlení. Příběhy, opakované sice slovo od slova, ale dovedené vždy o kousek dál, unikají mimo knihu, do čtenářova vědomí a čtenář sám je nekompromisně vtažen do aktu tvorby.

Ve skutečnosti psal Burroughs jedinou velkou knihu. To, že byla rozčleněna a vydána jako několik knih menších, bylo jen shodou okolností, a samo o sobě to ještě neznamená, že spolu jednotlivé “díly” přestaly souviset. Feťák, Teplouš i Dopisy o Yage mají mnoho společných momentů, příběhů, vzájemných odkazů a osob. Hebká mašinka, Lístek který explodoval i Nova Express čerpaly z jednoho rukopisu. Je to rozsáhlá antologie Burroughsova vědomí.

Ačkoli by se mohlo zdát, že bychom Burroughse mohli chápat lépe nebo jinak (v kvalitativním měřítku) než jeho američtí spoluobčané, protože jsme v jeho zhmotnělých knihách strávili desítky let života, není tomu tak. Burroughs totiž nepsal o nás, psal o tom, kam se právě nyní ženeme, o ovládání mnohem skrytějším, temnějším a důmyslnějším. Jako červená nit se jeho knihami i životem táhne odpor proti průměrnosti, průměrným vztahům a konzumnímu životu – jedinečnému prostředku ovládání mysli. Za jeden z typických úkazů průměrnosti a skrytého ovládání Burroughs zákonitě považuje typ ženy, vyžadující od svých mužů zajištění přísunu peněz, pocit bezpečí, ujišťování o lásce, neustálé lichotky a omezující jejich svobodu železnou vazbou k rodině a domovu. Burroughs logicky podporuje feminismus, protože si uvědomuje, že osvobozené ženy ho nijak neohrožují: “Nemám nic proti žádnému z jejich cílů… Rozdíl mezi pohlavími je nepochybně spíše sociologický než biologický,” říká v rozhovoru z roku 1977.

Ovládací mechanismy elity, státu a jeho aparátu Burroughs spatřuje hlavně skrze “podivný”, při hlubším pohledu nevysvětlitelný represívní postoj k drogám, sexu, pornografii a svobodě myšlení vůbec. Patologická snaha státu občana donekonečna ochraňovat, nepřipustit možnost vytvoření vlastní zkušenosti a názoru, je v jeho knihách odhalována s nahou jasností toho, co se třese na konci vidličky – nazývá to Nahým obědem. Za lidumilskými prohlášeními Burroughs neomylně vidí mocenské a ekonomické zájmy. Touha ovládat je jednou z nejsilnějších drog. Ve svých knihách používá a graduje tuto metaforu až k nesnesitelnému maximu.

Nahý oběd:

Úřady nemohou žít bez hostitele, jsou totiž čistými parazitickými organismy… Úřad operuje na základě principu vynalézání potřeb, aby tak ospravedlnil svou existenci. Byrokracie je stejně zhoubná jako rakovina, svádí lidstvo od evolučního směřování k nekonečným potenciálům a diferenciacím, od nezávislých a spontánních činů k naprostému parazitismu viru.

Mnoho lidí je od jeho knih odrazeno nepřítomností logického sledu událostí, neexistencí jasné vyprávěcí linie a nepřehledným zástupem epizodicky se vynořujících postav. Asi je dobré si uvědomit, že počínaje Nahým obědem, stávají se další Burroughsovy knihy spíše souborem ilustračních příběhů, filozofických statí a esejů.

Střihy jsou prostředkem i východiskem, nástrojem i zbraní, s níž bojuje proti viru, ovládajícímu lidské bytosti. Jako virus, který parazituje v lidském mozku, odhaluje Burroughs SLOVO: “Sylabický jazyk nás nutí k tomu, abychom se vyjadřovali v auditivních vzorcích, což hieroglyfický jazyk nedělá. Domnívám se, že každý, kdo má zájem na odhalení přesného fungování vztahu mezi slovem a obrazem, by měl studovat základy hieroglyfického písma. Takové studium povede ke zrušení automatických verbálních reakcí na slova. Právě tyto automatické slovní reakce umožňují těm, kteří se slovy manipulují, ovládat myšlení v masovém měřítku.” Terčem útoku je promyšlený systém masové spotřební kultury, reklamy a politiky, který buduje v lidech podmíněné reakce, ovládající jako neviditelné nitky proces rozhodování – tohle je špatné, tohle je dobré; buď a nebo. Burroughs to nazývá programem systematické frustrace, k níž je využíván sex stejně dobře jako drogy či alkohol – “… slouží to lepšímu obchodu s hromadou sraček, kterým říkají nesmrtelnost, zahrada rozkoší a láska… V takovém světě nás nutí žít a ještě chtějí, aby se nám to líbilo. Je to svět, v němž mohou zneužívat slovo…”

Lawrence, Kansas, nekonečno:

Burroughs není blázen ani paranoik, i když se tak někdy choval; v pravém smyslu toho slova je vizionář. Ve svém díle předpověděl nejen AIDS, ale minimálně o pět let dříve, než Gregory Bateson poprvé popsal skleníkový efekt, i vznik ekologických problémů díky postupujícímu vybydlování planety. Svým způsobem naznačil i cesty, kudy z bludného civilizačního víru ven. Ve střihových knihách byl chvílemi až nezvykle moralistický. Apeloval na osobní uvědomění a nezbytnost vlastní snahy při odhalování ovládacích mechanismů.

V knize Divocí hoši předkládá jednu ze svých nejšílenějších vizí, epidemii, při níž je zničeno zhruba tři čtvrtě populace. Na Zemi zůstanou jen muži, z nichž se stanou zcela odlišní živočichové, protože se s ženami nikdy nesetkali. Rozmnožování probíhá partenogenezí. Přestává fungovat elektronická komunikace, dochází benzín… život se vrací k signálním bubnům. Burroughs říká, že taková vize je pro něj přijatelná. S konečnou platností zde sexualita nahrazuje drogu jako hlavní metaforu předcházejících knih. Během četby Burroughse na vás neodbytně doléhají pocity, že právě člověk stávajícího stádia vývoje není víc než živočichem parazitujícím na Zemi. Třeba jako svrab.

V posledních knihách se vrací k tradičnějšímu narativnímu stylu a jeho varování zkázy, do které je planeta hnána, jsou například v poslední knize Duch možnosti vpletena do téměř křehkého příběhu kapitána Missiona a madagaskarských zvířat lemurů. Burroughs se přes různá obvinění z obscenity a z psaní pseudointelektuálských sraček stal obrovským zdrojem inspirace, kulturním pojmem a legendou. Dnes žije v malém univerzitním městečku Lawrence ve státě Kansas. Zkoumá náhodu, vytváří “střílené” obrazy sprejovou barvou a krmí kočky.