Černá sci-fi a afrofuturismus

Text je ukázkou z knihy HUDBA OHNĚ aneb Radikální černošská hudba od jazzu přes hip hop až do současnosti. Vyjde na podzim ve vydavatelství Bigg Boss.

1.   Černá sci-fi

„Žádný jiný národ není tak posedlý populární kulturou a žádný jiný v ní nehledá ospravedlnění činů tak jako ten náš,“ stěžuje si černošský publicista Greg Tate v eseji Yo! Hermeneutics. Jistě, tato diagnóza by klidně mohla platit na všechny obyvatele západní civilizace. Bijáky, seriály, literární brak nebo komiksy se natolik staly součástí světa kolem nás, že v nich každý den – i proti své vůli – nacházíme příklady přijatelných nebo nepřijatelných vzorců chování, řešení morálních dilemat či fragmenty světonázoru. Pro afroameričany má ale popkultura zcela zvláštní kouzlo – dlouhá léta jim sloužila jako náhražka oficiální kultury, která jim byla v Americe upřena. Navíc to bylo místo, v němž se mohly plnit jejich sny o lepším světě. A který jiný žánr popkultury generuje sny lépe než science fiction?

Vědecká fantastika je díky svému rozpětí od minulosti do budoucnosti mýtotvorný žánr, který v racionalitu vzývající společnosti přebírá funkci náboženství (jež je redukováno na obřadní funkce) a generuje možné vize věcí budoucích. Logicky a technologicky vysvětlitelné (a proto dominantní racionalitou uznávané) sci-fi témata se na pouliční rovině mění v divoké všepojímající filosofie, teorie spiknutí nebo městské legendy, které dnešním lidem pomáhají přežít v společenské džungli lépe než stará náboženství nebo filosofické systémy mluvící nesrozumitelným jazykem. Právě pro svoji schopnost vysvětlovat logiku naší technikou prorostlé současnosti se sci-fi stalo dominantním žánrem konzumní kultury. A o Americe to platí obzvláště silně. Co ale její černošská minorita? Ačkoliv i ona konzumuje sci-fi spektákly, afroamerické spisovatele tohoto žánru nebo hrdiny by jeden lupou pohledal.

„Proč tak málo Afroameričanů píše science fiction, žánr jehož střetávání se s jinakostí – motiv cizince v cizí zemi – by se mohl zdát jako ideální téma černošských spisovatelů?“ ptá se v článku Black To The Future (1993) publicista Mark Dery. Jenomže černí spisovatelé sci-fi nejsou. Ať se Dery snaží sebevíc, nachází v kánonu vědecké fantastiky jen dva opravdu významné – Samuela R. Delanyho a Octavii Butlerovou. Ghetto spisovatelů sci-fi je samo o sobě heterogenní masou, v níž dominují nejen bílí, ale také muži, heterosexuálové a liberálové, kteří do žánru aplikují reprezentaci svých vlastních zájmů. A tak černoši konzumují sci-fi, ale v příbězích z budoucnosti nachází jen samé bílé hrdiny. Aneb jak sarkasticky poznamenal černošský publicista Greg Tate: „Vesmír ve sci-fi je plný roztodivných ras mimozemšťanů a bělochů.“[private]

Několik černošských sci-fi románů bychom našli, ale jsou to vesměs obskurnosti. Příznivec absolutního separatismu černochů od bílé Ameriky – Sutton Griggs píše ve svém výchovném románu Imperium in Imperio z roku 1899 o tajné černošské říši skryté uvnitř politických a společenských struktur USA (funguje včetně vlastní stínové vlády a ekonomiky). Black Empire politického aktivisty George Schuylera publikované časopisecky v letech 1936-1938 pod pseudonymem Samuel I. Brooks vypráví o radikální černošské úderce nazvané Černá internacionála, která plánuje celo­americké povstání proti bílému útlaku. Jak se později ukázalo, Schuyler si v románu jen střílel z radikálních nálad v černošském hnutí a děj byl jen parodií na pan-africké hnutí Marcuse Garveye. „Pobavil mě úspěch, který měla u veřejnosti Černá internacionála – všechno je to jen laciný žert,“ řekl o svém románu. Ostatně Schuyler se proslavil satirickým románem Black No More, v němž vědci vynaleznou přístroj, který dokáže udělat z černochů bělochy. Jak se Amerika postupně vyběluje, někdejší černoši začnou sami horovat pro zakázání přístroje, aby zachovali status quo výhodné pro svoji novou rasu.

Nikde žádní černí kosmonauti nebo hrdinní černí bojovníci proti mimozemšťanům. Několikanásobný držitel cen Hugo a Nebula, černá sci-fi hvězda Samuel Delany má vysvětlení: „Laserová světla, blikající tlačítka a podobná výbava sci-fi fungovala také jako společenský znak, jehož význam se lidé naučili číst velmi rychle. Označoval techniku. A technika byla jako znak na dveřích, který říkal: „Klub pro kluky. Holky, nevstupovat. Černoši, hispánci a chudí vůbec, padejte pryč!“ Jinými slovy – mocná technika patří jen do rukou šéfů lidské společnosti – bílých mužů. V šedesátých letech začalo ve sci-fi ubývat techniky a generace tzv. Nové vlny dokonce navrhovala přejmenování žánru na „spekulativní fikce“. Tehdy se dveře ghetta otevřely a nová sci-fi reprezentovaná symbolicky nazvanou sbírkou Nebezpečné vize (Dangerous Visions, 1967, č. 2004) sestavenou Harlanem Ellisonem se proměnila v barevný svět, v němž už spekulace o budoucnosti nemusely stát na pevných vědeckých základech. Delany i Butlerová jsou také součástí této nové vlny, ale mezi smetánkou sci-fi spisovatelů byli i na konci dekády stále osamoceni.

Znamená to, že černoši nemají spisovatele, kteří by byli schopní vytvářet vize její budoucnosti? „Je vůbec komunita, jejíž minulost byla úmyslně vymazána a jejíž celou intelektuální energii následně vyplýtvalo hledání těchto kořenů, schopná představovat si možné budoucnosti?“ ptá se Dery v zmíněném článku. Částečným vyvrácením jeho teze je antologie Dark Matter, kterou v roce 2000 s podtitulem: Století spekulativní fikce z africké diaspory sestavila Sheree R. Thomasová. Nejstarším zástupcem černé sci-fi je zde povídka Charlese W. Chestnutta The Goophered Grapevine z roku 1887. V poznámkách ke sbírce píše slavný černý detektivkář (a příležitostný scifista) Walter Mosley: „Sci-fi je žánr, který nejsilněji hovoří k těm, kteří nejsou spokojeni se stavem věcí – adolescenti, dospívající, eskapisté, snílci a ti, kteří byli přinuceni se cítit bezmocní. To je důvod, proč tolik afroameričanů čte sci-fi. Protože jenom zde můžete mít černého prezidenta a nebo schopnost řídit svět. Moc představivosti je prvním krokem k tomu, abychom mohli změnit svět.“

„Potřebujeme obrazy zítřka… a naši lidé je potřebují nejvíce,“ řekl Delany v rozhovoru s Gregem Tatem na konci osmdesátých letech. Podobně jako jeho kolegové z tzv. nové vlny experimentoval rád Delany na hranicích svého žánru, jeho výjimečnost ovšem stvrdila kromě výsostného spisovatelského nadání i zvláštní cit pro jinakost. Delany je totiž nejen černoch, ale také gay, což z něho dělá ve svém žánru velký unikát. Jeho asi nejslavnější krátká povídka Navždy, a Gomora… (Aye, and Gomorrah, otištěná poprvé právě ve sbírce Nebezpečné vize v roce 1967 a oceněná prestižní scifistickou cenou kritiků Nebula), je jemná sonda do života frelků, uměle vyvinuté rasy bezpohlavních lidí, kteří jsou vysílání na dlouhé cesty vesmírem, aniž by byli obtěžováni svojí sexualitou. Skutečným hrdinou však není frelk, ale dívka, jež ho osloví na ulici a je jeho asexualitou sexuálně přitahována. V jiné knize Babel-17 lidstvo zachytí mimozemské rádio a snaží se rozluštit jeho jazyk, různé interpretace jejich poselství, ale nakonec vedou jen k rozklížení lidské společnosti. Možná bychom měli charakteristiku Delanyho tvorby maličko upravit – nezajímá se ani tak o jinakost jako spíše způsob, jak se s ní konfrontují druzí..

Jedním z autorů ve výše zmíněné sbírce „černé sci-fi“ Dark Matter je i Amiri Baraka, básník, jazzový kritik a teoretik černé kultury. Přispěl sem básní v próze Rhythm Traveler, která by mohla být odpovědí na náš problém s hledáním černé sci-fi. Baraka často připomíná důležitost hudby pro kulturu černošské diaspory; hudební vyjádření jako kdyby tvořilo její kořeny. Když ve své Autobiography (1984) píše o harlemských básnících z dvacátých let, připomíná, že „hudba byla pro černé básníky základem jejich poezie.“ Jeho pokus o sci-fi – zmiňovaná báseň Rhythm Traveler – je oslavou schopnosti černošské hudby přenášet své posluchače do jiných světů. Vědecká fantastika nemusí být jen ve formě literatury nebo filmu, může se proměnit v sonickou fantastiku. Hudba pojmenovaná Barakou záměrně kryptickými pseudo-vědeckými termíny jako „molekulární jakkoliprostor“ nebo „soulokátor“ má v jeho vizi transformační moc. Lze díky ní cestovat bez motorů – „můžeš ZMizet a Znovu se objevit kdykoliv a kdekoliv hraje hudba.“ Rytmická mašina zázraků mění funkci prostoru, nepohybujeme se jím, ale prostor se pohybuje pod námi. „Hudba se vlní jako světlo. Pokoj, v němž jsi, jako kdyby uskočil,“ píše se v básni.

Barakův „cestovatel rytmů“ nepotřebuje sci-fi vize černé budoucnosti, protože je může najít v hudbě, která sama generuje lepší svět bez útlaku a bídy. Příkladem takové hudby je kosmický jazz Sun Ra a Johna Coltrane, funkadelické mýty George Clintona a nebo sci-fi hip hop rappera Kool Keitha. Svérázné mytopoetické příběhy vysvětlující jejich hudbu jsou sonickou fantastikou, v níž černoši cestují do vesmíru, aniž by k tomu potřebovali kosmické lodě.

2.   Afro-futurismus

Otrokářství v severní Americe oficiálně skončilo v roce 1865 se závěrem občanské války a třináctým dodatkem k americké ústavě. Přesto zůstal obraz černochů v širším podvědomí v podstatě nezměněný. Pořád to byly ty nevyzpytatelné, divoké, nespoutané a zvířecími pudy ovládané bytosti, považované bělochy za bytosti na nižším civilizačním stupínku. Součástí tohoto obrazu byly také romantizující představy o černoších jako primitivních dětech přírody, které civilizace nestačila zkazit a pro bělošské intelektuály se jejich údajná „zaostalost“ stala vlastně předností. Ať už se běloši černochů báli, pohrdali jimi nebo oslavovali jejich nezkaženost, v městském prostředí 20. století na ně bylo pořád pohlíženo jako na menšinu, která se nijak nepodílí na překotném technologickém rozvoji. Je to obraz zakonzervovaný v hojně čtených literárních dílech své doby, jako byla třeba Chaloupka strýčka Toma. Černoši byli svaly, běloši mozek industriální a technické revoluce, což byl obraz logicky vyvozený z údajného úzkého sepětí Afroameričanů s přírodou. Tyto předsudky přetrvávaly celé dvacáté století – až v jeho devadesátých letech přišla konečně příležitost zatočit s nimi.

Román Neviditelný muž Ralpha Ellisona (1952) je působivým svědectvím o životě jižanských černochů ve velkoměstském prostředí New Yorku, tedy dětí tzv. velké migrace. Ellison nechtěl napsat přímočarou, sociálně kritickou studii napájenou z levicových teorií, jak to v té době dělali jiní afroameričtí intelektuálové, místo toho experimentuje se symbolismem. Když v prologu románu bezejmenný hrdina přiznává, že žije v „činžáku, kde byty pronajímají jen bílým. Bydlím v suterénu, který zastavěli ještě v devatenáctém století a pak na něj zapomněli,“ servíruje hned na úvod velký symbol existence černochů v poválečné Americe. Celým dějem románu se vine metafora společenské neviditelnosti a poznání, že černoši v Americe žijí v bělochy ovládané společnosti jako stereotypy (Ellison zde navazuje na teorii dvojitého vědomí W. E. B. Du Boise). Poté, co hrdina celý život marně zkoušel prolomit hranice stereotypů, jež už ovládly i černochy samotné, přichází překvapivý konec – svoji neviditelnost přijme jako výhodu. Celý život žil ve stínech společnosti, avšak jeho úkryt v podzemí osvětluje 1369 žárovek. „Pochybuju o tom, že v New Yorku je osvětlenější místo, než je to moje, a to počítám i Broadway,“ konstatuje a dodává: „Pravda je světlo a světlo je pravda.“

Tisíc žárovek, které osvětlují existenci neviditelného muže, je zajímavý vedlejší motiv románu, u kterého stojí za to se na chvíli zastavit. Hrdina uprostřed chudého Harlemu svoje žárovky napájí z rozvodů proudu, na které se načerno napíchnul „ve staré dobré americké tradici fušerů“, píše Ellison v prologu a naznačuje, v čem jsou výhody neviditelnosti – „(Sjednocená energetická společnost) tuší, že jim někdo krade šťávu, ale nevědí, kde přesně.“ Hlavní hrdina jako kdyby zde našel recept na přežití – ve stínech využívat technologie, které jsou tak složité, že ani jejich majitelé nemůžou znát každou skulinku pro jejich zneužití. Je to hrdina, který zjistil, že ve společnosti se žít nedá a proto sestoupil o patro níže – do míst, kde se dá inteligence a technologické dovednosti přetavit v taktiky resistence. Třicet let po Ellisonovi budou o neviditelných malých podvodníčcích na okraji společnosti psát spisovatelé jako William Gibson nebo Bruce Sterling a postaví na nich kyberpunkový žánr. Budou jim říkat hackeři a Ellisonův neviditelný muž je vlastně jejich předobrazem. Je to vlastně velmi neobvyklý hrdina černé pleti, který dokázal překročil literární stereotyp Afroameričana z velkoměstského ghetta. Jeho černošská identita není definovaná hypertělesností či sexualitou, naopak – jeho „hackerský“ podvod dokazuje, že i černoši patří do technikou prorostlé přítomnosti.

Na disproporci v spojování techniky a černošství se v polovině devadesátých let snažila upozornit skupina kulturních teoretiků, jejichž teze bývají řazeny pod shrnující škatulku afro-futurismus. Termín definoval Mark Dery v eseji Black To The Future otištné ve sborníku Flame Wars (1994). Při hledání černošských sci-fi spisovatelů, kteří by své etnické menšině servírovali obrazy budoucnosti, narazil na muzikanty, jejichž vize cestování vesmírem na vlnách hudby suplují černošské literární vizionářství. „Spekulativní fikce, která se zabývá afroamerickými tématy (…) v kontextu technokultury 20. století – a nebo mnohem všeobecněji afroamerickým systémem označování, jež si přivlastňuje obrazy techniky a proteticky rozšířené budoucnosti – můžeme pro nedostatek lepšího termínu nazývat afrofuturismem,“ píše Dery v článku.

Afro-futurismus můžeme vidět jako svéráznou černošskou odpověď na kyberpunkovou vlnu, která začala ve sci-fi v polovině osmdesátých let s Gibsonovým románem Neuromancer a sci-fi filmy jako Blade Runner a Tron. Středobodem kyberpunku je dystopická vize technologické budoucnosti, v níž kapitalistické korporace skrze počítačové sítě ovládají člověka a jedinou záchranou lidství jsou hackerští Robinové Hoodové surfující v nekonečném kyberprostoru. Optimističtější kyberpunkeři přesto věřili, že internet jako oáza svobody může vytvořit alternativní lidskou společnost, jež překoná paradoxy moderny – od dominance kapitálu až po rasismus. I jedna z klíčových knih afro-futuristického kánonu – Black Atlantis Paula Gilroye vydaná v roce 1993 – načrtává možnosti překonání rasismu a chudoby. V jeho teorii je „černá Atlantida“ alternativní svět vzniklý z prorostlé sítě kultur afrických diaspor, jež vznikly jako výsledek historických událostí spojených s obchody s otroky. Gilroy zdůrazňuje „neklidné a rekombinující“ kvality afrodiasporických kultur, „které využívají a zároveň dekonstruují vesmír západní modernity.“ Gilroyova alternativní společnost černé diaspory uvnitř mašiny kapitalismu ohlašuje svět budoucnosti.

Stejně jako kyberpunkeři nejsou afro-futuristé proti technice – naopak, oslavují diverzní možnosti jejího využití. Afro-americká kultura je v srdci afro-futuristická, realizujíc kyberpunkový axiom „Ulice si najde pro věci své vlastní použití“, jak ho definoval Gibson v roce 1992 v povídce Vypálit chrom. „S tricksterským elánem demontuje, přeprogramovává a záměrně modifikuje využití technokomodit a sci-fi generovaných dominantní kulturou,“ dodává Dery. Jinými slovy – černošsi si zvykli aplikovat na techniku svoji černou magii a s pomocí technologického voodoo udělat z gramofonu svébytný hudební nástroj v hip hopu, agresivním použitím efektů reverb, echo a delay zrodit dub a využitím chybových zvuků syntezátorů vymyslet techno.

Dalo by se namítnout, že taktiky zneužití techniky ve vlastní prospěch jsou společné všem společensky vyděděným skupinám a není na nich nic neobvyklého. Chudoba vede člověka k tomu, aby využíval neortodoxním způsobem věci, jež má k dispozici a choval se maximálně vynalézavě. Černá magie je tak skutečně nejspíše produktem socio-ekonomických i obecně kulturních podmínek, jež zrodily nový typ budoucího člověka, který se naučil žít s technologickými inovacemi překonávajíc luditismus západní romantiky a dichotomii těla a stroje. Kulturní teoretik Kodwo Eshun ve své knize More Brilliant Than The Sun (1999) přímo hovoří o prorůstání černého těla a techniky, při němž se rodí technologičtí mutanti. Vysoce abstraktní text plný fantastických lingvistických novotvarů pojímá dějiny černošské hudby jako evoluci tvořivého vědomí, které se učí žít v odlišných vizích budoucnosti než jsou ty, které generuje konzumní kapitalismus.

Jedním z klíčových termínů More Brilliant… je sonická fantastika – zvukový ekvivalent vědecké fantastiky – „motor subjektivity“ neboli jakási mytologická mašina, jež za pomocí hudby a dalších uměleckých žánrů generuje vize budoucnosti a pomáhá tak člověku překonat omezující podmínky jeho současnosti. Nástrojem této „cesty do jiného světa“ jsou tzv. futurytmostroje – zcela konkrétní techniky, s nimiž lze využít obrovský potenciál strojů v náš prospěch. Drobná technologická vylepšení, ať už to jsou primitivní efekty v dubu, vybavení nahrávacího studia, sampling, sekvencery a syntezátory – to všechno jsou přídavná zařízení k našemu „rytmostroji“ myšlení. Eshun je někdy až nebezpečně technofilní, když v technologických mutacích vidí jedinou šanci člověka. Afro-futurismus odhaluje humanismus jako rasistickou veteš a oslavuje člověka, který překonal svoje vlastní lidství.

Eshun obviňuje hlavní proud hudby – ať už klasické či populární – z technofobie, s níž systematicky připisuje hudbě estétský eskapismus do sféry čirého vědomí, v němž není místo pro matérií zašpiněnou techniku. Vážné hudbě, pobělošštělému jazzu i rocku vládne konzervativní rejstřík zvuků a jejich protagonisté i posluchači zuby nehty udržují bezpečné status quo těchto žánrů jako a-technologických. Dělají to třeba tak, že revoluční postupy avantgardní musique concréte odsunuli z dějin hudby do ponižující pozice elitistického experimentu. Oproti těmto tendencím je tu ale vedlejší hudební proud, v němž se s technikou pracuje jako s radikální možností vytvořit zcela nové zvukové krajiny. Eshun si obzvláště všímá neortodoxní použití techniky, jež je pro afroamerické hudebníky typická. Jeho provizorní dějiny techno-negro-mutantů začínají od kompozičních technik George Russella, Milese Davise a Teo Macera využívajících poprvé v jazzu postprodukci a Sun Ra, který cestuje na primitivních elektronických efektech do vesmíru. Pokračuje přes dub, funk, techno až k abstraktnímu hip hopu a jungle, jehož divoké breakbeaty mění naše vnímání času. Kdyby měl snad Eshun někdy knihu updatovat, určitě by v ní nechyběly třeba sonické ataky nízkých frekvencí v dubstepu.[/private]