last.fm





REPORT z Mezinárodního festivalu experimentálního a audiovizuálního festivalu Hradby Samoty IX. 4. – 5. – 6. 7. 2019 – zámeček Moravany nad Váhom, Slovensko

Nezařazené  |   |  15-07-19

Letošní festival experimentálního audio-vizuálního umění multimediální Hradby Samoty (v pořadí deváté) jsem pojal částečně jako rodinný výlet, což obnášelo nutnost vyhradit nějaký čas aktivitám mimo areál zámečku v Moravanech nad Váhem, kde se akce odehrávala.
Výběr slovenského městečka, blízko hranic s Českem, Rakouskem, Maďarskem a relativně kousek od Polska, navíc v blízkosti lázeňských Piešťan se ukázal jako mimořádně šťastný a místní zámeček tak mohl na téměř čtyři dny poskytnout skvělé útočiště mezinárodní komunitě fanoušků experimentálního umění všeho druhu.
Program byl jako vždy velmi pestrý, ale pokud mohu srovnávat s předchozími ročníky, ten letošní byl snad nejnabitější a nejpestřejší. Tři patra renesančního zámku, který se momentálně nachází v mírně vybydleném stavu, protože soudě podle sociálních zařízení sloužil dříve zřejmě jako ubytovna byla prakticky celá obsazena obrazy, skulpturami, různými objekty a instalacemi, žánrově tak bezbřehými, že je potřeba to zažít a nasát na vlastní kůži než jen lakonicky popisovat. Právě ten industriální beckground opotřebenosti v kombinaci se světly a stíny a vždy přítomnou hudbou vytvářel neopakovatelnou atmosféru, která se zadírá pod kůži a doznívá ještě dlouho potom.
Pro hudební produkce byly letos nachystány „pouze“ dvě scény. Jedna se nacházela v taverně ve sklepení zámku a druhá, regulérní pódiová instalace v zahradě, kde silueta nasvíceného zámku tvořila atmosferické pozadí scény.
U té zahrady bych se rád zastavil. Za prvé, byla velká, plná starých stromů, které poskytovaly milosrdný stín, v horkém počasí a zároveň v prostorách pódia poskytla dostatečně velkou plochu pro posluchače jednotlivých koncertů, kdy v nočních hodinách, se už poslouchalo převážně vleže na trávníku. Zahrada sloužila současně jako kemp pro nocležníky, kteří se díky velkému prostoru mohli nenásilně rozložit dle vlastní libosti a ve vstupní části zůstal i volný prostor pro zaparkování aut.
Občerstvení pro všežravce i vegany bylo jako poslední roky tradičně řešeno přes kupony, což významně zkrátilo fronty na jídlo a pití. Novinkou letos bylo zařazení místní 14 stupňového řemeslného piva typu IPA – Vandal, excelentního!, které dobře doplnilo nabídku desítky a dvanáctky.
Poprvé se stal součástí nabídky i samostatný stánek s výběrem kvalitních káv a míchaných drinků. Zároveň to bylo jediné místo, kde se dalo platit eury.
Jinak obsluha, jako vždy příjemná a vstřícná, není co řešit.
Protože jsem mohl z Brna odjet až v pátek, musel jsem si nechat ujít celý čtvrteční program, a trochu mně mrzelo, že neuvidím Sonic Area, ale utěšoval jsem se tím, že tento Francouz vystupuje relativně často, takže jednou se naše cesty ještě střetnou.
V pátek jsem přijel právě včas na vystoupení BLACK HOLE CONSTELLATION, dnes jen jako jednočlenná úderka tvořená pouze baskytaristou Michalem Jahodou.
Živě hraná basa různými technikami do elektronických podkladů, většinou temné hudby je poměrně zajímavá a je vidět, že Michal je velmi schopný hráč. Poslední skladby naznačily, že zřejmě pochází z metalového prostředí a jeho hudba je jeden z těch případů o zkřížení žánrů a přístupů, které jsou v posledních letech čím dál častější. V případě BHC to dopadlo dobře. Po tomto slovenském performerovi už se začalo chystat vystoupení legendárních Breaghter Death Now.
Tento Power electronics/ Death industrial projekt založil už koncem 80. let minulého století Roger Karmanik, zakladatel a hlava neméně legendárního švédského vydavatelství Cold Meat Industry, které nás celé 90. léta oblažovalo tím nejlepším co severská industriální scéna nabízela. A že toho bylo! Na tohle vystoupení jsem se těšil asi nejvíc, protože vystupují málo a jak víme z Hradby Samoty, které se konalo na Veveří je s nimi i legrace, která běžně přerůstá v rozličné alkoholové ekapády.
Aktuální vystoupení Brighter Death Now se uskutečnilo dokonce ve čtyřčlenném obsazení, kde kromě Karmanika (soundscapes, nelidsky zkreslený zpěv) figurovala další legenda Peter Andersson aka Lina Baby Doll, kterého asi každý bude znát známý z jeho projektu Deutch Nepal. Lina měl na starosti baskytaru na kterou občas i něco hrál. Zbývající dva – Ital Giovanni Maffeis (soundscapes, soundcontroling ) a Asa Tedebro (elektrické housle) byli ve spojení s BDN nováčky.
Přestože z místa hned u pódia, bylo jasné, že ne všechno funguje jak má, performance to byla strhující a po chvíli se přední řady vrhly do maniakálnímu moshpitu. Principál Karmanik rozvážně přehlížel nacpaný stál, občas zařval do brutálně zkresleného mikrofonu, někdy s hlavou strčenou v odposlechu a někdy se zase pro ukrácení chvíle snažil nacpat mikrofon do krku nejblíže stojícího diváka. Giovanii se snažil udržet v chodu základní linku a prorvat do hlukové smrště nějaké efekty, a o totéž se Asa snažila svými houslemi. Spokojenost, i když svoje sluchové orgány jsem dostal do normálního stavu až následující den.
Jako protiváhu a relaxaci jsem zvolil návštěvu vystoupení Death in Rome, kterým předcházel solidní buzz pro jejich podivuhodný koncept přehrávání hitů středního proudu ve stylu Death in June a Rome. To co při mi při poslechu vizuálně sjednocených stylových videoklipů k jednotlivým skladbám připadalo poměrně zajímavé se při živé produkci nepotvrdilo. Lidi to zřejmě bavilo, ale já jsem vydržel jen asi tři skladby protože mně to nebavilo.
Tím pro mně dnešní večer končil a následující Tábor Radosti z mé rodné Jihlavy jsem vypustil. Viděl jsem je už mockrát a nevím, že by udělali něco nového. Prý se ale líbili.
Před odchodem jsem si ještě dlouho užíval videomapping na zdi zámku, protože ten mně dostane vždycky. Za prvé je vidět, že tvůrci pracují s reálnou velikostí objektu a vizuál je zcela v kontextu akce. Bez přehánění lze říci, že i každý den atmosféra směrem k večeru spolehlivě graduje, tak se setměním a spuštěním videomappingu vystřelí do závratných výšek.
Sobotní večer v zámeckém areálu jsem strávil především dalším kolečkem po všech expozicích na zámku, abych na sebe nechal znovu působit atmosféru vystavených artefaktů s odstupem od včerejších prvních dojmů a pak jsem zamířil do zahrady na vystoupení českého projektu Instinct Primal, který se dnes představil společnou performancí s německým hudebníkem Saschou Stadlmeierem, ukrytým za pseudonymem Emerge. Oba tvůrce spojuje vztah k minimalismu, recyklaci konkrétních zvuků v překvapivých kontextech a k experimentu se zvuky a hluky obecně a
tématem sobotního vystoupení bylo zkoumání zvuku výtahů, především paternosterů. Protože s touto myšlenkou přišel Jan Kruml, který stojí za značkou Instinct Primal, bylo slyšet, že na pódiu byla jeho část performence ta nosná a vstupy Saschy nebyly téměř patrné ani v místech, kdy bylo i pro diváky dobře rozlišitelné, že Honza dával kolegovi prostor pro sebevyjádření.
Vydržel jsem ještě na polské Job Karma, kteří jsou dlouho spřízněni s organizátory festivalu hradby Samoty, zřejmě i k vůli tomu, že léta organizují jeden z nejlepších industriálních festivalů v Evropě, který se každoročně koná ve Wroclavi. Na Hradbách Samoty vystoupili jen ve dvou a nabídli svůj obvyklý cinematografický sound napříč žánry, bez nějakého překvapení. Poslední skladba výrazně převyšovala celý set natolik, že budu muset znovu prozkoumat diskografii kapely, abych věděl z jakého období pochází.
Podtrženo , sečteno, pro mně osobně se, především celkovou atmosférou, odehrál asi nejlepší ročník festivalu Hradby Samoty ze všech, asi šesti, které jsem měl dosud možnost navštívit.


Komentáře nejsou povoleny.