Povinně heterosexuálních festivalů je dost
„Proč ještě organizujete homosexuální filmový festival, když bylo schváleno registrované partnerství?“ zeptala se mě loni na tiskové konferenci k devátému ročníku Mezipater brněnská novinářka. Například proto, že je ještě možné položit takovýto dotaz.
Po devíti úspěšných ročnících stále musíme samotnou existenci Mezipater obhajovat. Na rozhořčené „kdy už dají pokoj“, implicitně přítomné v dotazu novinářky, letos odpověděl primátor Onderka jasným činem: poté, co opakovaně odmítl nad festivalem převzít záštitu, inicioval zastavení dotací.
Každoročně stoupající počty diváků a divaček, z nichž je polovina heterosexuálních, skutečnost, že jako jediná brněnská akce se šíří do dalších a dalších měst v republice a má velkou kampaň v celostátním vysílání ČT, ani angažmá předních českých umělců (laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého, Alfréda Radoka a vítěze Designbloku) nejsou argumenty pro to, aby se v brněnském kontextu naprosto unikátní akce konala s podporou města.
Za levný peníz (dotace 50 000 Kč, doporučená kulturní komisí a potopená primátorem) by se Brno mohlo chlubit výjimečným filmovým festivalem a tím, jak je liberální a moderní. Ano, to je naprostá utopie.
Náměstek primátora Daniel Rychnovský otevřeně prohlásil, že při rozhodování o dotaci hrál roli i fakt, že jde o festival gay a lesbických filmů. „Při zamítnutí dotace hrál roli fakt, že jde o festival filmů o Romech.“ Rasismus z úst představitele radnice je nepředstavitelný, zatímco homofobie ve veřejném prostorou je považována za vyjádření osobního postoje. Existence zákona o registrovaném partnerství na tom, paní novinářko, nic nezměnila.
Nic se nezměnilo ani na zastoupení jiných než heterosexuálních děl v místní kulturní nabídce. Heterosexuální dílo, to je absurdita, ne? Ne.
Je tady banální skutečnost, že většinu filmů produkují a režírují bílí heterosexuální muži, kteří jsou tvůrci univerzálního, „pravého“ umění (film, o kterém byste například řekli, že je „ženský“, získává příznak a ztrácí „univerzalitu“). Dále, drtivá většina příběhů se řídí heterosexuální trajektorií, tedy principem, že se v průběhu děje vytvoří hetero pár (napříč žánry, od Titaniku po Smrtonosnou zbraň) a hlavně, je tady fenomén povinné heterosexuality.
Heterosexualita je kulturní, stejně jako sociální norma. Každé dílo (stejně jako každý člověk) je heterosexuální, dokud mu není prokázán opak (a na tom automatickém předpokladu nic nemění stereotyp, že v kreativních profesích je vysoká koncentrace gayů). Pro ilustraci: ačkoliv nezadaný mládenec Frodo většinu Společenstva prstenu uniká a zažívá penetraci, automaticky ho pokládáme za heteráka.
Neheterosexuální festivaly tedy nejen představují umělecká díla, stimulují intelektuální výměnu, plní edukační úlohu pro heterosexuály, sociálně-komunitní úlohu pro neheterosexuály, ale také vytvářejí pozoruhodný kontext pro filmy. Snímky, které mechanicky vyměňují heterosexuální trajektorii za homosexuální, normalizují. Filmy, které explicitně nekódují své postavy jako gaye a lesby, problematizují, narušují jejich předpokládanou heterosexualitu. Když sledujeme film na teplém festivalu, naše očekávání narušuje povinnou heterosexualitu díla a my si tak můžeme uvědomit nevyslovené normy, které organizují naši sociální realitu.
Ovšem někdy se stane, že normy se stanou palčivě viditelnými. V takovém případě je velmi snadné odpovědět, proč organizujeme „homosexuální festival“. Protože bez něj bychom mohli uvěřit iluzi, že žijeme v moderním a liberálním městě.
PS: Mimochodem, ono magické registrované partnerství s rovnoprávností nemá úplně až tak moc společného. Viz http://partnerstvi.cz/gll-dokumenty/2006-03-14-srov-manz-rp.phtml
