PLAY: Dětská hra s mediálním Velkým bratrem
Mediální krmelec konce letošního roku nabídl kulturní veřejnosti dvě velká témata: dekadenci a hru. Výstavu pro dospělé a pro děti. Ani v jednom případě nejde o témata vhodná k masové propagaci. Zatímco dekadence (která mnohdy vlastně ani není dekadencí) díky reklamě působí spíše jako omylem otevřená internetová stránka s nestydatým obsahem, u Niklova projektu Play hrozí, že sám sebe sesune z roviny interaktivního díla k potupnému označení dětské hřiště.
Doménou různorodé tvorby Petra Nikla je dětský fantazijní svět a zvukové objekty s umožňující vysokou míru interakce a divákovy invence. Hru jako kreativní zábavu doplňuje hra ve smyslu zvukové tvorby. Předcházející projekt Orbis pictus tuto dualitu bezpochyby splňoval, ale na expozici Play se umělecké kvality exponátů často vytrácí v přehlídce dětského charakteru a lidské neuvědomělosti.
Původní myšlenkou výstavy bylo přimět návštěvníky ke hře, vymítit slova s předponami –ne, jako nedotýkat se, nesmíš, nehlučet. Projekt se stal sociálním experimentem, jelikož nabídnout návštěvníkovi volnou ruku v sobě zákonitě nese nejen velké množství důvěry, ale především risk v podobě (ne)úmyslné destrukce. Z tištěného průvodce po výstavních objektech už v expozici mnoho z nich dávno není, neboť nepřežily interakci tisíců rukou. V Niklově Hmatovém křídle vyplněném silikonovými kuličkami jsou kelímky od popcornu z restaurace ve spodním patře, stejně velkou zábavou jako je pro někoho stavět je pro jiného bourat. Celé mravenčení v prvním patře lze on-line sledovat na spřáteleném zpravodajském portálu několika web kamerami. Nápad, který by byl v jiném kontextu a bez mediálního partnera hodnotnou myšlenkou, v tomto případě zavání voyerstvím. Není totiž úplně jasné, co kromě hrajících si dětí, případně dospělých návštěvníků, mají kamery sledovat.
Play se dále pokouší přimět běžně pouze přihlížející jedince k participaci na kolektivní tvorbě prostředí, jež obdrželo název Krystalíza. Právě ji považuju za nejproblematičtější část celého projektu. Více jak měsíc po otevření výstavy totiž nevzniklo nic, co by mělo připomínat živoucí organismus, a už vůbec ne rostlý kreativitou. Značnou část horního patra tudíž zaujímají hromádky kostek a rozličného stavebního materiálu, které v dospělém návštěvníkovi mohou na vyvolat pocit jeho nepatřičnosti. Další objekty zaujímají místa po krajích místnosti a poněkud se ztrácí. Ostatně i zaměření na dětského návštěvníka je v expozici velmi nejisté. Některé exponáty jsou totiž pro malé děti svými proporcemi nebo výškovým umístěním naprosto nedosažitelné, jiné jsou funkčně těžko pochopitelné i pro dospělého. Mnoho částí výstavy je naopak zaměřeno pouze na svět pod 120 centimetrů, především v případě kreslírny.
Vyvstává otázka, co je příčinou dosavadního neúspěchu Krystalýzy. Divák, který není zvyklý na kreativní tvorbu v institucionalizovaném prostředí? Poměrně vysoké vstupné, jež zapříčiňuje touhu něco dostat a nikoliv dávat? Špatně zvolené médium evokující dětské kostky (mnohdy o dětské kostky opravdu jde), které je pro dospělého návštěvníka neslučitelné s jeho dignitou? Play tak zanechává rozporuplný dojem, že se snaží zavděčit každému, ale trochu zapomíná na to, že by mělo jít stále ještě o výstavu a nikoliv dětský koutek.
