Návraty do ráje na Donaufestivalu už příští týden!

Přístav svobodného umění na Dunaji
Pokud myslíte, že nemůžete v okruhu 150 km od Brna zažít hned dva víkendy kulturních zážitků, ve které jste se neodvážili ani doufat, a v konstelacích takových, že kdyby vám o tom někdo vyprávěl, budete ho mít za fantastu, pak to znamená, že jste ještě nebyli na Donau festivalu v rakouském městě Krems.
Zažít třeba ve dvě hodiny ráno vynikajícího barda melancholie Švéda Jay- Jay Johansona hrajícího pro 30 lidí ve dvě hodiny ráno stejně jako by stál před plným stadionem se nestává často, vlastně v Česku vůbec, protože je to jeden z nekonečné řady zajímavých umělců, kteří u nás ještě nevystoupili a jeden z mnoha důvodů proč do Kremsu tak rádi jezdíme. Taky dobře rozumějte těm 30 lidem, děje se toho vždycky tolik během těch šesti dnů festivalových dnů rozdělených do dvou týdnů a na tolika místech naráz, že není myslitelné stíhat a vstřebat vše. Některé festivalové koncerty bývají i dost dlouho dopředu vyprodané. Nelze se tomu divit – Donau festival se v průběhu uplynulých ročníků stal velkolepou oslavou současného výtvarného umění, performance, divadla, filmu a hudby, každý rok pod kuratelou nějaké význačné osobnosti nebo osobností.
Pro přiblížení byť jen jemné esence toho co všechno lze zažít, použijeme příklad zatím posledního ročníku který jsme se vloni konal (a stejně tomu bude i letos) na přelomu dubna a května pod heslem „ Nodes, shoots and roots“.Název odkazuje k sítím ve kterých se pohybují různě zaměření umělci a přesto, že vzešlí z různých kořenů, dokaží se setkávat v uzlových bodech vzájemně obohacující spolupráce.
Hned první víkend to byl projekt Bena Frosta THE SOUND AND THE FURY, povyšující hudbu bez ohledu na stylové a časové zařazení na svého druhu náboženský, možná mystický zážitek. Napojení na svobodné umělce jako NADJA nebo Chris Watson je signifikantní. Nebo New Black režiséra a výtvarníka Gintersdorfera Knut Klassena razící radikálně odlišný styl prolínání kultur jako uměleckou transfuzi plazmatické divadelní formy s novými společensko – politickými obsahy, výrazně odlišnou estetikou krevního obrazu do kterého se promítá divadlo, tanec, media, móda, animace, rap, djing… Výbušná infuze pro NOVÉHO člověka stojící nad současným kánony politiky, náboženství, filozofie a tradičním pohledem na kulturní odlišností. Aktuální projekt, inspirovaný legendární klubem New Black v Abidjanu poukazuje na potřebu změny kódu – přeprogramování a odmítnutí zaběhaných, lživých klišé.

V sítí rozhozené o následujícím víkendu šťastně uvázla hudební podivínka Američanka CARLA BOZULICH ( hrála s Thurstonem Moorem, Marcem Ribotem, Wilco..) a její hosté v představení-instalaci KINDERTOTENLIEDER divadelní choreografky a režisérky Giséle Vienne na motivy neveřejných básní Friedricha Rückerta (1833 – 34) inspirované dětskými říkankami o smrti. Několik z nich bylo později upraveno pro cyklus písní provedených orchestrem Gustava Mahlera a na tomto představení Giséle Vienne zabydlené tanečníky, panenkami a roboty se podíleli produkčně, a na Donau festu také živě! KTL – tedy hyperkreativní Stephen O’Malley (Sunn O))), Æthenor, Burning Witch, Fungal Hex, Ginnungagap, Gravetemple, Khanate, KTL, Lotus Eaters, Pentemple, Sarin, Teeth Of Lions Rule The Divine, Thorr’s Hammer) a Peter Rehberg alias Pita se kterými jsme měli tu čest na jejich vynikajícím pražském vystoupení v kostelu Sacre Coeur v roce 2009.

Matice – Síť však obsahuje i uzlové body, solitéry šířící vlákna inspirace a zároveň posilují pohltivost sítě – Diplo, Owen Pallet (se speciálním setem jen pro Donaufest) Gonjna Sufi s kapelou, James Blake, Gold Panda, Hudson Mohawke, Nadja, Ladytron, Mount Kimbie nebo Death From Above 1979, kteří se po pěti letech dali znovu dohromady na jediný! set v kontinentální Evropě. V síti bylo zapleteno i několik speciálních (protože dočasných) uzlů s nesmírně silným silovým polem například Left Hand Path propojujících jazz noisový teror ZU s apokalyptickou deklamací koptického ďábla Davida Tibeta (Current93), retrospektivně obohacující je umístění veterána Johna Calea, tentokrát s partou nebo Lydie Lunch, která s pořádně nabroušenou kapelou dala celou! těžko překonatelnou desku z mladých let, kdy ještě tvořili s Foetusem pár – Queen of Siam. Tohle je zrovna jedna z konstelací, které se těžko budou někdy opakovat, stejně jako, obýváková, domácí atmosféra vystoupení Laurie Anderson. Při popůlnoční potulce chodbami nahlédnete do sálu z kterého se ozývá nabroušená, šlapavá alternativně „dirty“ hudba kdy si říkáte, pozor – nějací nadějní mlaďoši a ono ejhle! to Mark Ribot a jeho Keramický pes tam vrčí a cení zuby. Tenhle chlápek z New Jersey by přitom mohl jít klidně do důchodu, skvělé hudby má za sebou na pět životů. Od dob Real Tones a Lounge Lizards Johna Lurryho zněly jeho kytary z desek neuvěřitelného množství zásádních umělců – Tom Waits, Elvis Costello, John Zorn, David Sylvian, Wilson Pickett, Arto Lindsay, Allen Ginsberg, Foetus, Robert Plant & Alison Krauss, Hector Zazou, Elton John, Marianne Faithfull… stačí? A to nemluvě o tom, že se pohybuje stejně bravurně v no wave, free jazzu i kubánské hudbě. A kdo by toužil po něčem velmi speciálním tak nemohl minout účast veterána experimentální elektronické hudby, spoluzakladatele Cabaret Voltaire – Chrise Watsona. Pro Donau festaival připravil živý enigmatický set a zvukovou expozici tvořenou směsí fascinujícho i děs nahánějího praskotu arktického ledu v Sea Ice, zatímco v části A Journey South se zvuky současného kulturního a technického světa současnosti propadající se v temnou hlukovou masu znepokojivě evokující konec světa.
Chris Watson pracuje léta jako nezávislý ´lovec zvuků´ pro různé rozhlasové a televizní produkce a za dokumentární série těch zvířecích pro BBC posbíral řadu ocenění a akademických titulů. V jeho osobě se kromě mimořádného nadání ještě ukazuje schopnost oboustranně prospěšné inspirace generačně různorodých umělců. Watson totiž svá skvělá autorská alba nahrává na veleznámé značce Touch, na kterou přísahají hudební žurnalisté, pokud jde o určující vize hudební budoucnosti. Jména jako Biosphere, Christian Fennesz, Soliman Gamil, Stephan Mathieu, Phill Niblock, BJNilsen, Rosy Parlane , Peter Rehberg asi není třeba představovat, dokonce s některými z nich spolupracoval na svých albech.
To se v důsledku promítlo do možnosti oslovit i výrazně mladší posluchače, právě díky Touch. Paradoxně se však kruh uzavírá jiným směrem, než bychom očekávali. Málokdo si totiž vzpomene, že Touch jako původně ´kazetový fanzin´, založil počátkem 80. let grafický designer Jon Wozencroft společně s hudebním experimentátorem Andrew McKenziem s jehož vysoce ceněným projektem Hafler Trio dlouhodobě spolupracoval právě Chris Watson.

Abychom ilustrovali schopnost kurátorů festivalu skoro snad až jasnozřivou sáhnout po tématech a umělcích, kteří tvoří nejlepší nevšední hudbu současnostmi, připomeňme, že pouhých pár měsíců po svém vystoupení na Donaufestu vydal Christ Watson album El Tren Fantasma, které vyrazilo dech kritikům po celém světě. Hudební příběh/záznam poslední jízdy vládou rušené horské lokálky (Vlaku duchů) krajinou na své poslední cestě, inspirovaný Pierrem Schaefferem, je prostě úžasný. Obal je samozřejmě opět vynikající prací Jona Wozencrofta. Tak by se dalo pokračovat dál, ale stojíme na prahu letošního ročníku Donaufestu a dalo by se říci, že aktuální téma rozvíjí to minulé avšak akcelerované v globálním měřítku na celé lidstvo. Už nejde jen o hledání vlastních kořenů a bodů spojitosti, letošní téma říká, chceme být…“Vyhoštěni do ráje“! Dost už dystopických scénářů, kořistnických válek a krizí kam se podíváš. Nyní se budeme vracet zpět, do míst, kde se budoucnost ještě nezačala kazit. Čím více civilizace zrychluje a svět se zmenšuje hledáme místa, kde jsou ještě lvi, a s úctou i nadějí vzhlížíme k „moderním primitivům“, kteří z hlubin dolují představy neposkvrněné nevinnosti ráje. Pakliže vyhnání z toho křesťanského bylo prvním selháním, co brání vytvořit si ráj vlastní?! Jedno, zda virtuální, i tak to může být rajská zahrada splnění nejvnitřnějších tužeb prostřednictvím svobodného umění, zrcadlící věčný koloběh přírody. Umění oproštěné od pokřivených kulturních ulimát, zavedených struktur, logiky a hiearchie.
Nemůžeme víc doporučit než neváhat a vyrazit na letošní ročník, který se odehrává jako obvykle na několika místech starobylého Kremsu, v úžasném údolí Dunaje se spoustou hradů, zámků a mystických míst.
První část letošního ročníku startuje už ve čtvrtek 28.4., a jedním z vrcholů prvního víkendu a dost možná celého festivalu je spektakulární ztvárnění představy ráje sester Sierry a Biancy, od poloviny nultých let velebených coby CocoRosie.
Neúnavné experimentování s obsahem i formou po letech vygradoval do projektu, který spojuje, hudbu, divadlo, tanec, performance i videoprojekci. Kosmický ráj kde je místo pro dětskou naivitu, anarchii, qeer i antináboženské pamflety. K tomu spousta hostů, a premiéra hudebně vizuálního programu „Harmless Monster“ prošpikovaný i krátkými filmy, které může umělcům kdokoliv zaslat prostřednictvím organizátorů festivalu.
Na loňské „obývákové“ vystoupení naváže avantgardní performerka Laurie Anderson tentokrát aby setřela zažité představy o genederové a subžánrové příslušnosti ve společnosti Shannona Funchesse a Bruna Coviella známé z temné synth-popové formace Light Azyl.
Vrušující okamžiky nastanou při nepředvídatelném unikátním vystoupení tajemného Islanďana Valgeira Sigurdssona. Jen skuteční fajnšmekři vědí, že tohle na první pohled neznámé jméno nosí člověk, který se dlouhodobě podílí na produkování hudby umělců jako Björk, CocoRosie, Bonnie „Prince“ Billy, nebo Feist. Spoluzakladatel labelu Bedroom Community (Ben Frost, Nico Muhly, Sam Amidon..) na Donaufestu vystoupí poprvé! s americkým skladatelem kytaristou a trumpetistou Rhysem Chathamem, jehož ambientní elektroakustické krajiny nebo kompozice pro rockový kytarový orchestr jsou známé od 70. let minulého století.

Aktuální sexuální orientace nebude hrát žádnou roli v hodině, kdy rozjede svůj set provokativní zástupce homo scény v New Orleans Sissy Nobby kmenové halekačky na hip-hopových beatech s doprovodným vokálem absolutního qeer principála Antony Hegartyho bolestného písničkáře, transgenderového aktivistu a deviantního miláčka uctívaného napříč popovou kulturou.

Dávno předtím, než se Bradford Cox stal známým jako zpěvák Deerhunter, nahrával na svém kazeťáčku podivné skicy složené z nejrůznějších zvuků a improvizovaných textů a útržky zpráv z vlastních vnitřních světů a že ty nedávají dohromady nijak veselý příběh. Na Kranky v USA i u 4AD v Evropě však rozervaným duším rozumí a tak geniální mikropříběhy ze světa Brandforda Coxe dostali podobu, kterou známe jako Atlas Sound. Tohle všechno je jen malá ochutnávečka z toho co se bude v Kremsu dít od soboty do pondělí, napočítali jsme kolem šedesáti vystoupení a projekcí během tří dnů! A co teprve druhá část!
Redakce TAMTO REVUE se obzvláště těší hned na první den druhé části Donaufestu kdy ve čtvrtek 3. května vystoupí němečtí Bohren & Der Club of Gore. Uskupení, které, přestože existuje 26 let má na svém kontě pouhých 7 alb a vystupuje víc než sporadicky, totiž produkuje nepopsatelnou hudbu, pro kterou se z nemožnosti dosažení údernějšího popisu mnozí označují jako doom jazz. Vezměte nejtemnější pasáže Badalamantiho soundtracku k Twin Peaks, protáhnětě je doomovým peklem, máčejte ve všech hororech co znáte, zakuřte v zaplivaných barech s policemi plnými pančovaného chlastu, kde se po stolech válí zbytky kokainu a spoře oblečené štětky se svíjí do mučivých šlehů jazzových trubek. Máte? Jestli trpíte opravdu dobrou představivost tak máte zhruba to co od „Bohrenů“ můžete čekat – podobu ráje prokletých. A když vám pak někdo řekne, že tyhle lidi vyrostli na hardcore, grindcore a metalu, budete ho chtít zastřelit.
Ale je tu stále jiskra naděje s Emikou, klavíristkou s anglicko-českými kořeny, když šeptá podivným hlasem svoje popěvky do dubstepem kontaminovaného elektro popu. První album vydala teprve nedávno, to je pravda, ale vydala ho u Ninja Tunes, takže víte co to znamená

Jedeme pořád v lineupu jednoho večera a ještě nejsme u konce s mimořádnými přísliby. Taneční hudba je (skoro) mrtvá, ale našláplé devadesátky přinesly umělce, které současné scény úspěšně natřepávají až do homeopatického ředění.
Takže budou Seefeel, zasněný dream pop se špetkou polámaných beatů, trochou zpětné vazby a nějaké té další špíny. Dneska tomu co hráli a stále hrají, říkají dnešní indie děti hypnagogic pop a věří je to nový trend. Jenže Seefeel vydávali u Warpu a tam bylo normální, že se vydávala hudba, co bude fresh i za dvacet let a to platí beze zbytku i pro dalšího Warpaře, který se ten večer předvede – Toma Jenkinsona. Jestli vám jméno zrovna nic neříká tak je to ten co používá pro svoje potměšilosti na hranici geniality ochrannou značku Squarepusher.
Absurdní, nepředvídatelné gejzíry zvuků zabalené v maniakálním jazz funku, swingující sypačky pohozené do ambientních harmonií jsou příliš inteligentní i na IDM a těch co se mu nedívají na záda je jen pár – možná Aphex Twin nebo Autechre.
Sonické zážitky ze čtvrtečního večera se umocní hned následující den v pátek, kdy nashromážděné endorfiny nutně explodují při jedinečně show psychomistra Chrise Cunninghama a kdo zná jeho videa pro Squarepushera, Aphexe Twina nebo Björk ten ví, že jeho vlastní hudba nebude žádná procházka růžových sadem ale pořádně temná noční můra. Vzpomeňte na pocity z výsledku jeho produkce posledního alba živoucí legendy Gil Scott-Herona a TOHLE si prožijete na vlastní kůži!
A víte co? Vlastně je to na gratulaci, protože jestli se dostanete tento večer až sem, znamená to, že jste museli přežít hrůzy Briana Williamse alias Lustmorda! Že vám nezmrzla krev v žilách z návštěvy v kryptách a jeskyních naplněných těmi nejobludnějšími zvuky, které k vám kdy mohly dorazit a ani hlava na tom nebude líp po zásazích vysokofrekvenční pulzace z Areciba. Lustmord je pán temnot! Třicet let nahrává neuvěřitelné přírodní zvuky na neuvěřitelných místech, vyrábí přístroje, které mají jistý vliv na lidskou psychiku, experimentuje s evokací nepřístupných míst z nevědomí a to vše přitom s obrovským nadhledem, inteligencí a někdy i zatraceně temným humorem. V téhle kategorii je sám, přesto, že kvůli němu vznikla v 80. letech ta co jí novináři říkají dark industrial a ti nejlepší z ní jsou možná jen o kolo pozadu. Zkrátka nemůžete slyšet nic, co by se tomu jen blížilo. Vystupuje málo, a pokud máte to štěstí a dostanete se na jeho vystoupení, je velmi pravděpodobné že na ten zážitek nikdy nezapomenete.
Noční vystoupení miláčků Pitchfork indies Pantha du Prince, berte jako příjemnou relaxaci na úrovni a jako pokus vrátit přebuzenou psychiku do pokud možno rovnovážného stavu umožňující existenci mimo zdi ústavů za pomoci snění a lubrikační světelné show. Silně doporučujeme tuto systémovou produkci nevynechat, lůžková kapacita místní psychiatrie je omezená.
Ze sobotního programu velmi doporučujeme těm, kterým unikla na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech premiérová projekce výjimečného dokumentu The Ballad of Genesis and Lady Jay o příběhu intenzivního milostného vztahu a nedokončeného experimentu pandrogenie mezi Genesis P-Orridgem (Throbbing Gristle, Psychic TV, PTV3…….) a jeho partnerky a spoluhráčky Lady Jaye Breyer P-Orridge, která v roce 2007 zemřela. (Na téma experimentu pandrogenie narazíte také v letošní TAMTO REVUE v eseji Tajemství 23). Genesis P-Orridge bude na Donaufestu dokonce osobně vystupovat v ojedinělém seskupení s Tony Conradem – režisérem, hudebního skladatelem a houslistou, který spolupracoval třeba s Johnem Calem, a La Monte Youngem nebo Faust a vydal řadu alb ovlivněné minimalismem a klasickou hudbou. Bicí obsluhuje bývalý kolega z Psychic TV Edward O’Dowd takže se dá očekávat živé provedení programu WFMU’s Strength Through Failure, z roku 2010.

Nuže tak by se dalo pokrčovat dál, ale proč popisovat ráj? Ten je nutno zažít na vlastní kůži a skutečný ráj má od 28.4 do 5.5. 2012 adresu Krems.

Veškeré informace o programu na: http://www.donaufestival.at