HRADBY SAMOTY VIII, zámek Rosice u Brna 28.-30.06.2018

pátek 29.6.

Na HS 8 jsem kvůli jiným povinnostem dorazil až v pátek kolem šesté hodiny a vletěl jsem zrovna doprostřed setu Ontervjabbit&Neven Korda ze Slovinska. Analogové noise stěny drtily uši návštěvníků ze středu sálu, což umožnilo jakési lepší mentální napojení na akci performerů. Poměrně silná zpětná projekce dávala nahlédnout, že určitá forma konceptualismu postavená na pilířích – literatura (slovo), video projekce (obraz) a hluk (zvuk) je vlastní nejen jejich starším krajanům Laibach.
Po pár nezbytných odběhnutích do prostoru Podzemí, kde obvykle k vůli obyvkle dost strašnému zvuku v nenazvučitelných betonových prostorách podzemního krytu se vracím včas na set Italky Marty Zapparoli.
Na ní jsem se těšil obzvlášť protože tahle zvuková performerka, která do svých zvukových koláží vkládá nejen nejrůznější a citlivě žensky zasazené field recording, taky pracuje s různými elektomagnetickými poruchami , odrazy od antén a dalším hlukovým smogem.
Marta Zapparoli je pro mně jeden z výrazných představitelů italské experimentální scény orientované na koncept jejichž hudební performance patří často k těm nejzajímavějším podobně jako třeba fantastické sety Bad Sectora.
Další odskok do Podzemí na japonskou performerku Mariu Jiku, především k vůli předem anoncované
BDSM orientaci, ale její set, nebo spíš to co jsem z toho chtěl slyšet se mnou nijak nemluvilo. A to se počítám mezi opravdu velké fanoušky téhle obskurní scény.
Cestou jsem alespoň nasál něco ze soch Kristýny Hejlové a obrazů Jana Vytisky, které kolem sebe šíří docela výraznou atmosféru a slibuju si, že zítra přesvědčím redakčního kolegu Luba666, aby něco z toho nafotil.
Highlight večera byla performance Stefana Hansera, respektive jeho monikeru Anemone Tube.
Jeho ambientně noisové soundscapes umocněné obvyklou rituální atmosférou jeho performancí kde Stefan ve své masce mezi světly svící a kouřem z vonných svíček vypadá jako přízrak, jsou skutečně působivé a vtahující. Navíc Stefan používá různé drobné prvky pro dokreslení atmosféry – občasné zacinkání zvonkem, lomoz řetězu a škrábání něčeho co vypadalo jako kus železa po ozvučené ploše.
Využití těchto doplňujících zvuků však úplně nekorespondovalo s právě hrající hudbou a tak někdy vyzněly poněkud samoúčelně, jen pro zvýšení efektu. I tak, především díky velmi dobrému zvuku to byla docela silná podívaná.
Od Anemone Tube jsem několikrát odběhl do Dungeonu podívat se na Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip, o kterých jsem před tím ani neslyšel.
Úvod jejich vystoupení předznamenaly nějaké technické problémy, ale zvukové útržky bandy hippíků v maskách, kteří vypadali jak kdyby právě zdrhli z obalu desky Captaina Beefhearta mně přiměly se ještě vrátit. Nelitoval jsem. Autentická rocková psychedelie jak vyšitá! Instrumentálně na úrovni a věřil jsem jim každou notu. Žánrově naprosto mimo všeho co kdy na Hradbách Samoty znělo. A že toho bylo! Přesto si myslím, že to byla skvělá volba je přitáhnout a jsem si jistý, že vystoupení Olafů zdaleka neoslovilo jenom mně.
Do Dungeonu jsem se ještě vrátil na vystoupení Nemuer ve věci osobní cti!
Nedlouho před Hradbami Samoty jsem měl totiž obsáhlou internetovou diskuzi z hlavním protagonistou Nemueru Michaelem Zannem, který se snažil obhájit jeho řazení Nemueru coby neofolkového nebo snad dark folkového projektu. Já se mu naopak snažil, z pozice (troufalého) znalce neofolku od jeho počátků, vysvětlit rozdíl mezi ideovými východisky neofolku a formální zvukovou stránkou hudby.
Michael trval sveřepě na svém a byl i docela arogantní. Nicméně jsem mu slíbil, že si na HS poslechnu jejich aktuální projev a pokud to bude jinak, než jsem mu popsal, rád se mu veřejně omluvím a uznám, že jsem se mylil.
Od první minuty produkce Nemuer jsem byl na místě, ale po celou první půlhodinu jsem nebyl schopen rozeznat jestli se jedná ještě o zvukovou zkoušku nebo už o ostré vystoupení.
Dojem byl víc než rozpačitý, amatérský a vrcholně nudný. Postprodukce a mísení mužsko/ženského zpěvu co činí studiové nahrávky alespoň snesitelnými, tak tady se obnažila zoufalá bezradnost a neschopnost.
Neuvěřitelný kontrast mezi tím co předvedli o nějakou hodinu dříve Olafové dokonce se stejně mizerným nazvučením a potom Nemuer.

Chvíli jsem se ještě zdržel na Izoloscope, abych si spravil chuť nakopnutým industriál/noise technem Yann Faussuriera z Kanady. Ale jenom tak akorát, protože to co Izoloscope produkuje bylo občerstvující možná v 90. letech, ale dneska už je to něco jako vyvolávání duchů starých techno parties. Pro mně už poměrně uschlá větev. To co se dneska děje v kloubení industriálu a třeba dubstepu je už prostě jinde.
Pro dnešek stačilo a na polské šamany Bön už jsem stejně čekat nemohl, povinnosti mně stáhly zpátky do Brna. Ti co vydrželi referovali, že to byl skutečně spirituální zážitek, obdobně jako Phurba? o rok dříve.

Sobota 30.6.

Vrátil jsem se z Brna víceméně už jen na Der Blutharsch & The Infinite Curch of the Leading Hand. Jednak sleduju jejich hudbu od první desky, kdy se pohybovali v mírně pravicovém poli neofolkové scény a přes martial a death industriální zatáčku jsou dneska vlastně neopsychedelickou kapelou, což by se dalo říct, že je ideově i hudebně na úplně na druhém koci škály. Naživo jsem je tedy slyšel poprvé a musím říct, že výkon si v ničem nezadal aktuálním albům.
Hraje jim to výborně a s trochou smutné nostalgie musím připustit, že jejich současná podoba je asi nejlepší za celou jejich kariéru.
Další program na pódiu obstaral Treha Sektori, dark ambient z Francie, který má za zády slušný hype, možná i díky společnému projektu se sludge metalovými Amenra.
Energií abitý dav před pódiem po Der Blutharch se snad ještě zahustil, aby pak na sebe nechal působit statického týpka za laptopem s obdobně statickou podpůrnou projekcí. Občasné zabušení do kotle to moc nevytrhlo. Nevím proč, ale jsem na ty ambienty pouštěné z „jablka“, čím dál alergičtější. Možná by stačilo kdyby protagonista přišel, pustil z noťasu svůj set a odešel v klidu na drink. Nic moc by se nezměnilo. Prvek živé interakce s materiálem se vytrácí a proto si cením každého performera, který dokáže na připravených podkladech vystavět na živo, právě pro teď, unikátní podobu svého soundu.

Ale chci zakončit optimisticky. Na každém festivalu se najdou silné i slabé okamžiky, důležitá je atmosféra a té je na Hradbách víc než dost. To kombo genia loci hradů, zámků a zřícenin, vyroštované art mappingem, rozličnými land arty až někam do magických výšin je něco proč se návštěvníci každý rok vrací. Na místě zažít desítky perfomerů a kapel, výstavy, čtení, poetry, klábosení až do rána aniž by hudba&hluk na vteřinu utichla, takové vybičování všech smyslů jen tak nezažiješ.
Celé to řídí moc fajn pořadatelská crew a nabízený servis jídel, pochutin a pití pro žaludek každé orientace je už jen očekávaný element, který definitivně stvrzuje, proč se tady cítím vždycky jako doma.

Smich von Tamto