Gang Of Four – Content

Nevím jak často vznikají recenze náhodou, ale tahle rozhodně náhodou vznikla. Projíždím si takhle přes ICQ FB feedy svých hudebních přátel a jeden z nich mně naviguje na blog kam pověsil DVD s bratislavským koncertem Dead Voices On Air na kterém jsem shodou okolností byl(díky cEndo)! Zatímco přetahuju linky do downloaderu se moje uši zastaví o hudební kulisu, která mi připadne nějaká povědomá. Co to tam sakra hraje, že mi to kroutí palcema i takhle potichu? No to není možný. Gang of Four?
Čerstvá deska Content, vydaná před třemi týdny! Po 16 ti letech. Tušíte správně, že DVOA jdou pro dnešní den stranou a sjíždím Content jednou, dvakrát, třikrát…Prostě dneska pořád.
GO4 pro mě v dobách kdy mně ještě zajímal punk znamenali něco podobného jako Joy Division. Obě kapely dokázaly na půdorysu pouhých dvou alb nejen načrtnout, ale zrovna taky dotvořit finální kompozici stylů ze kterých se bude čerpat příštích 30 let. GO4 dostali od novinářů nálepku marxistický punk funk. V té době převládal názor, že každý student politologie musí být logicky marxista, maoista nebo kryptoanarchista, a úderné jádro kapely – kytarista Andy Gill a zpěvák Jon King kromě toho že studovali v rodném Leedsu sociologii a politologii ještě i názvem odkazovali k Maově mocenské ekipě.
Už v roce 1984 pochopili, že můžou svojí geniální káču punkové nasranosti & jednoduchosti roztáčet ve funkových rytmech pořád dál, leštit zvuk, věšet třásně, házet prasátka, ale tu energii kterou to roztočili hned napoprvé nejde posunout dál. Tak to zabalili, možná byli moc vpředu, takže EMI ani Warneři nevěděli co s nimi a to políčko sklidili až ti co přišli potom – Jane´s Addiction, Red Hot Chilli Peppers, Rage Against The Machine…
Z nejmladší generace třeba takoví Franz Ferdinand vděčí GO4 snad úplně za všechno.
Co z toho zůstalo na Content? Hodně. I když z původní čtyřky zůstali jen dva, jsou to stále ti nejdůležitější – Andy a Jon. Andyho kytara je pořád impozantní – štěká, vrčí, syčí, kvílí bublá, žhavá materie každého songu. Jonův zpěv je vlastně taky pořád stejný, jen k jakési klackovité rozjívenosti a mimozitě potácející se opile mezi frázemi přilepil víc melodických momentů, deklamací, plkání s vocoderovým robotem a podobně. Pořád jsou angažovaní – viz. http://www.pledgemusic.com/ a pořád jim to zatraceně šlape. Nebudeme se vrtat v jednotlivostech, prostě to tam šoupněte a uslyšíte, je to parádní deska.