Dům snů…volume IV. aneb skřípavá staccata na paletě brutálních dnů … / TONY CONRAD

Tony Conrad, experimentující umělec, nejdříve působící jako matematik, avantgardní umělec video-artu, posléze coby experimentální filmař a průkopník tzv. Strukturálního filmu a hudebník na new yorské avantgardní hudební scéně, převážně dronové, zejména ve spolku snových struktur, Divadlem věčné hudby, společně La Monte Yougnem, Marianou Zazeela, Angusem Mc Lisem, Terry Rileyem a Johnem Calem…
Také je považován za hlavního inspirátora jména The Velvet Underground, jež si později vybrali právě Conradovo spoluhráči snové skupiny John Cale a Agnus McLise, když na počátku roku 1965 společně s Lou Reedem formovali budoucí legendu veškerého avantgardního rocku. Jméno Velvet Underground, totiž zahlédli na přebalu knihy, právě u Tonyho doma!
Coby hudebník se formoval již při studiu na univerzitě coby matematik, když podlehl oslnivému kouzlu moderní Nové hudby Johna Cage, jenž byl klíčovým komponistou, myslitelem, novátorem a umělcem takřka všech soudobých hudebníků a magickému šumu elektronických linek Karla Heinze Stockhausena, rovněž jednomu z nejvlivnějších a nejklíčovějších inovátorů, na poli avantgardní elektronické hudby a inspirátora a našeptávače všech experimentujících autorů a hudebníků.
Po studiu odchází na rok do dánské Kodaně jako programátor tehdy začínajících computerů, aby se v první polovině 60. let po návratu do Usa připojil k new yorské avantgardní scéně.
Pravě na počátku 60. let se Tony Conrad stal krátkodobým členem Theatre od Eternal Music a začal spolupracovat s výše zmíněnými spoluhráči.
Conrad se především specializoval na elektrofonní housle, kde používal speciálně zesílení struny, kterými spojením s elektrifikací dosáhl svého tak ostrého, řezavého a magického zvuku.

Po pár účinkováních se snovým syndikátem, jak se později Theatre of Eternal Music přektřilo, tedy jako Dream Syndicate, svou pozornost k filmu…
Conrad je známý svým využívaní různých neotřelých a netradičních přístupů k tvorbě, experimentálními východisky a mísením různých uměleckých disciplín, jako jmenovitě kinematografie a výtvarna a metoda, kde svůj netradiční a v 60-tkách oblíbený přístup ke tvorbě využil (podobná východiska vytvářeli např. kolega Agnus Mc Lise, Jack Smith, Ionas Mekas či Andy Warhol…). Conrand se věnoval těmto přístupům v tvz. Strukturálním filmu, který se vyznačoval experimentálními technikami jako kamera bez střihů a pevně zafixovaná, kvůli rámování, využívaní výtvarných obrazů jako smyčkového tisku či stroboskopického blikání, na které by právě vystavěn zásadní film strukturalistického filmu, jakýsi „manifest“, právě od Condrada, The Flicking (1965). Dalšími klíčovými filmy kolegů v této kinematografii byli… Vlnová délka (1966–67) Michaela Snowa, T, O, U, C, H, I, N, G (1968) Paula Sharitse , Jedna sekunda v Montrealu (1969), krátkometrážní film Michaela Snowa, Zorns Lemma (1970) Hollise Framptona, Serene Velocity (1970) Ernieho Gehra a Porozumění čtení (1971) George Landowa.

Dalším filmovým projektem Tony Conrada byli tzv. Žluté filmy…
20 snímků filmu pravoúhlých okrajů, byli namalovány černou barvou na foto papíru, a to celé bylo rámováno přes žlutou emulzi.a snímáno kamerou…
Anebo vytvářel filmový happening, když v restauraci přímo s Sukiyaki Filmem, což vycházelo z názvu japonské speciality tak pojmenované. Sukiyaki se připravuje přímo před hostem a proto chtěl i Conrad jídlo připravovat přímo před hostem a celé to natáčet a přenášet na plátno za nimi…maso, zelenina, vejce a 16 mm film…tak vznikal Sukiyaki Film.
Conrad natočil spousty hravých, experimentálních snímků.
Jeho filmové práce byly představeny v mnoha uměleckých galerií a muzeí, po celé Americe a dokonce i do Evropy, jmenovitě do Německa, se Conradovi práce dostaly.

Zpět ale k hudbě!
K hudební práci se Conrad dostal zase na počátku 70. let.
Stala se jí spolupráce s legendou německého krautrocku, s Faust, s nimiž nahrál v letech 1972 společné dvojalbum „ Faust; Out the the Dream„…
Dílo zůstává Conradovo vůbec nejznámějším.
Původně vyšlo jako jediné Lp v roce 1973, avšak v letech 1993 bylo album digitálně remastrováno a doplněno o bonusy tehdy nahrané a vydáno jako 2 Cd, pod názvem „Table of the Elements“.
Nahrávka bývá označována coby naprostá klasika minimalistické a především dronové hudby…
S rozkročným, pevně kráčejícím, dusavým a syrovým rytmem, který vydává, kráčí coby mystický krok alchymistických dávným věků, kdy ještě Golem valil své kroky po starém magickém městě.
Pojďme to posoudit, jak svými těžkými, valivými rytmy, pochoduje skupina Faust, za skřípějících elektrických houslí Tonyho Conrada, jež svými ostrými tóny, vypráví syrové, odvěké příběhy…a čas se zastavil magickém kruhu a v něm se otáčí…

Drone! …
Tedy, TONY CONRAD & FAUST !!!
https://www.youtube.com/watch?v=FGMnDcwoXns

Dovětek…
K Nové soudobé hudbě, se Conrand vrátil v 90. letech, kdy mu po celá ony léta vycházely…mezi nejpozoruhodnější můžeme zařadit třeba… „Slapping Pythagoras“ (1995), „Fantastic Glissando“ (2003) či archivní záznamy Theatre of Eternal Music s Johnem Caleem, Angusem MacLise, La Monte Young & Marian Zazeela, pod názvem „In the Dream Syndicate, Volume I; Day of Niagara “, se skladbou „Day of Niagara“, vydané roku 2000.
Anebo také archivní záznam filmové hudby z roku 1968 Piera Heliczera Joan of Arc, vyšlé však až nyní, v roce 2006.
Poslední skladbou byla „Ten Years Alive on the Infinite Plain“, vyšlá roku 2017.
Jakou měl skladatel váhu v avantgardní hudbě dodává „svědectví“, že mu byla vydána výběrová kompilace, „Early Minimalism Volume 1.“…
Tony Conrad totiž do historie dronové, jakož i minimalistické hudby nesmazatelně a nepochybně zcela patří…společně se slavnějšími kolegy.
Jelikož pohyblivé vlny Tonyho Conrada jsou věčné, jako celá věčná hudba!

txt: Aleš Krulich