last.fm





Dům snů Volume I. aneb Jak drone nad krajinou snu… / LA MONTE YOUNG

Nezařazené  |   |  15-03-20

Neslyšitelný Gong započíná jízdu, po pláních „ohnivých“ iniciačních zážitků mysli a mystických úderů třmínků do kovadlinky Hlemýždě, který se započne slastně svíjet v předznamenání celého díla…
v sladkých úderech zvuků indických rág, která záhy vystřídá šíleně strmý, meditativní „píšťalový“, temně pestře světélkující Kolotoč, drásavý a do repetičních appergií minimalismu, zcela osobitého a exoticky „indicky“ lazeného, Drone Music a hudby ve snových krajinách nevědomí, a jistou formou New Age a vskutku alternativně pojatá duše World Music & Ethna se počne chvět, zasahující krvavé srdce, každého alespoň trochu skrytého milovníka „expreminetálií“…
Jak šíleně se vzpínají posvátné kobry a vyvolená jim hledí přímo do očí, znovu protočí svůj tanec plný spirituálního vytržení kol svatých hadů, znovu jim pohledí do zraků, do zdánlivě chladných a nebezpečných zraků, letmě se jich dotkne a uctivě, bez bázně, jistě a s Láskou, hada políbí na jeho hlavu… A svaté světla, průzory a oči Tvůrce hoří a ukazují Cestu, ukazují cestu ohně, a Ohně planou a označují svatý boží vzkaz, že „Oheň jest Zrcadlem“… Na konci skladby se pohled odvrátí z vrchu a Boží oko jako vševědoucí drone se vznáší nad snící krajinou zvuků, hlasů, rytmů, života…
Takto počíná improvizační vážná skladba rituálního charakteru, která hlásá, že Oheň jest zrcadlem!
Autorem je La Monte Young, new yorský avantgardní skladatel, pohybující se v magických experimentálních kruzích vážné soudobé hudby. Bývá označován za Otce minimalismu.
V první polovině 50. let 20. století, tedy přesněji roku 1954, začíná působit na new yorské avantgardní scéně, na Downtown Music Scene, jež byla spojena s takovými uměleckými pojmy, jako výtvarná skupina Fluxus, s níž se později například spojila třeba taková Yoko Ono a není vůbec od věci uvést, že i náš československý špalíček byl do tohoto směle nevázaně hořícího ohně vhozen dílem, happeningy a osobou v podobě Milana Knížáka, který byl tvůrci této skupiny oceněn a vyzván, aby s nimi spolupracoval. Skutečně se tak stalo, a při své návštěvě v USA, v prvé polovině 70. let, na své cestě se s Fluxusem setkal.
Nicméně zpátky k La Monte Youngovi…
Tak La Mont Young začínal u Fluxusu a po příchodu do N.Y. City, se stal „strašlivou“ enfant terrible new yorské avantgardní scény a dění vůbec. Spojuje se zakladatelem Fluxusu Georgesem Maciunasem, umělcem, se kterým společně sepisují An Anthology of Chance Operations, sborník neodada umění a hudby. Zároveň začíná tvořit a působit Young na půdě Fluxusu. Hudba plná happeningových prvků a hry, poetiky a dada pohledů, extrémů a zároveň plná snů.
Jak již řečeno, hudbu provázela řada akcí…třeba…narýsování linky, přímky, a její následování / další akcí je vypuštění motýlů při odehrávající se hudbě přímo po místnosti / či různě volenými uměleckými doprovodnými prostředky, artefakty, jako různá světelná nasvícení a působení barev, projekce “skapávajících” snímků fotografií či různé plovoucí sochy anebo staré dobré známé působení přímo silou hudby samotné…jako třeba střídavé držení dvou tónů H a Fis držení po dlouhou dobu, anebo využívání experimentů s generátorem signálu sinusoidou tónu v něm…
Tyto hudební a umělecké akce probíhaly v prostorách vlastního domu, v Domě snů, v kontinuálním elektronickém zvukovém prostředí, v Church Street v N.Y.,kde vytvořil hudební seskupení Divadlo věčné hudby ( T h e T h e a t r e o f E t e r n a l M u s i c )…byla to komunita okolo jiné nekomerční hudby, žijící životním stylem, přebývání přímo stále srdci dění hudby samé…prostě stále žijící hudbě, 24 hodin denně. Představení byly často extrémní, vypadaly, jakoby neměly mít konce, a vlastně ani začátku…jako by se vynořily z chřtánu věčného Chronosu času…
A v těchto linkách a strukturách času, společenství prostě klidně nejen tvořilo, ale rovněž žilo, pracovalo, ulpívalo…chodili tam různí hosté, a účastníci Divadla věčné hudby zkoumali účinky dění, hudby a akce v prostoru na nich a rovněž samo na sobě. Zrovna právě již zmíněná Yoko Ono, byla častým návštěvníkem těchto seancí…rovněž jí prý dění tam silně do budoucna ovlivnilo.
Psal se rok 1966 a La Mont Young měl za sebou své počáteční autorské skladby, jako “Compositions 1960”, “The Second Dream of The High-Tension Line Stepdown Transformer” (Druhý sen o vysokonapěťovém liniovém transformátoru), provedený s Divadlem věčné hudby roku 1962, anebo “The Four Dreams of China”…
V Domě snů se však hudba již pouze nekomponovala a nehrála, tam se hudba tvořila a rovnou žila, můžeme být tak smělí, že nám možnosti dovolí říci, že hudba se tam “děla”! A přímo samovolně, nekontrolovatelně, pudově, …z věčného zřídla…
Také Young společně se Zazeelou prováděli experimenty s časem…totiž snažili se “prodlužovat” den, tak že samovolně prodlužovali svůj spánek a následné probouzení a čas samozřejmě “prodloužili” pocitově, regulací dne čas učinili rozsáhlejší a tedy delší…
Také různá psychedelika, již od dob 50. let, hrála velkou roli, ať už marihuana, peyote a LSD. La Mont Young tyto rostliny a látky bral jako podporu a nástroj, dokonce i jako tvůrčí spolu-tvořivý nástroj, spolupracující pomocí rozšíření vědomí. To byl i později případ tvorby činnosti Divadla věčné hudby…
Účastníky těchto seancí, obyvateli stěn těchto vesmírů a rovněž jejími tvůrci, byli roku 1963 samozřejmě v čele Youngem, kaligrafka a malířka Marian Zazeela ( posléze Youngovo manželka), Angus Mac Lise (komponista soudobé elektronické hudby, perkusista, básník, sic i okultista a také jeden z prvních členů, právě na perkuse, v rodících se The Velvet Underground, pouze s Lou Reedem a Johnem Calem, ještě jako skoro folkové, avšak značně avantgardní, kombo. S Velvety tu ostatně nebudě jediná souvislost…viz. následující…). Dále výčet doplníme Billym Namem (fotograf, filmař, později spolutvůrce a spolupracovník bájného Andyho Warhola v jeho umělecké Factory, továrně Exploding Plastic Inevitable, což mohl Name brát jako pokračování Dream Houseu. Mimochodem, Billy Name, ano, to je ten, o němž Lou Reed pěje v songu That Story of my Life s Velvet Underground…opět jsou tu!).
O rok později, tedy roku 1964, se k Divadlu věčné hudby připojily další osobnosti…
Tony Conrad (matematik, experimentální filmař, hudebník, známý i spoluprací s německou legendou Faust, se kterými natočil desku Outside The Dream Syndicate, a konečně video artista), Terry Riley (komponista minimalistické hudby, společně s Youngem pionýři této odnože, avšak minimalismu silně ovlivněným indiánskou tradiční hudbou a rovněž jazzem) a jako překvapení do třetice, John Cale (violista, zpěvák, skladatel, pianista, producent, pozdější člen opět The Velvet Underground, párkrát přivedl s sebou i zrovna čerstvě poznaného, Lou Reeda… S Angusem Mac Lisem spolu založili poté Velvet Underground, než se vykrystalizovali v klasickou sestavu roku 1966, tedy Lou Reed, John Cale, Sterling Morrison a Mo Tucker…v roce 1967 ještě hostující Nico…ale to už je jiná historie.).
A od roku 1966 skupina zažila mnoho permutací, obměn a změn a v čele se objevili například osobnosti jako Garrett List (skladatel, trombonista, zpěvák), Jon Hassell (trumpetista a skladatel) a Alex Dea (skladatel). A spousty dalších…
Od roku 1970 se Dům snů zajímal víceméně o klasickou asijskou hudbu (což je coby předznamenání cítit i ve zdejší ukázce z roku 1963 The Fire is a Mirror) a sám La Mont Young se nechával ovlivňovat a zasvětit a vést v studiu klasických indických hudebních intervalů s Panditem Pran Nathem, což byl tradiční klasický indický zpěvák.
Dalším, kdo se do živých květů snů Domu snů a Divadla věčné hudby toho roku připojili, byli…
Michael Harrison (americký skladatel soudobé vážné hudby a pianista), Yoshi Wada (japonský instalační zvukový umělec hudebník), Henry Flint (konceptuální umělec, spojený s Fluxusem a nihilismem, filosof, avantgardní hudebník a anti-umělecký aktivista) a konečně Catherine Christer Hennix (CC Hennix) / (švédsko-americká umělkyně, umělkyně spojená s dronovou hudbou a hudebnice, filosofka a matematička).
Většina z těchto umělců také patřila mezi žáky Pandita Pran Natha, společně s Youngem a Zazeelou.
Od těchto 70. let La Monte Young a Marian Zazeela realizovali další a nové nápady, akce, umělecká dění, v Dream House, Domě snu, počínaje Zazeeleliných kvazi grafických světelných soch, dlouhé série trvalých instalací, což vyvrcholilo dlouhou sérií stěhovavých trvalých instalací, modelových prostředí Dream House, po různých koutech Evropy.
Také doma v USA, tato série putovních instalací, měla svou tradici…tak třeba v domáckém new yorském muzeu Solomon R. Guggenheim pod názvem The Third Mind.
Ostatně instalace Dream House, existuje po dnes, v Nadaci Mela na 275 Church Street, New York, v podkroví a je otevřena pro veřejnost. Stejně jak to dělávali Divadelníci věčné hudby na svých vlastních akcích, po celá 60. léta.
Rovněž vedle projektů Divadla věčné hudby, se La Monte Young také věnoval svým solitérským, „sólovým“ pracem a skladbám.
Tak třeba za zářný příklad třeba uvést The Well-Tuned Piano, Dobře vyladěný klavír, s použitou minimalistickou škálou tónů, s čistou intonací intervalů. Sám autor své přes pět hodin trvající dílo pokládá za své mistrovské. Skladba je silně ovlivněna matematickou kompozicí i technikami a praktikami klasické indické, Hindustani, hudby. Ve vzorcích minimalismu.
A za za další možno uvést řadu drobných skladbiček, jako třeba…Trio for Strings (Trio pro smyčce, 1958), B flat Dorian Blues (Blues Doriana Bb, 1963), The Tortoise, His Dreams and Journeys (Želvy, jejich sny a cesty, 1964), Day of the Antler (The Obsidian Ocelot) (Den parohu; Obsidiánový roh, 1987) a jiné a jiné. Dokonce s Marianou Zazeela v roce 1969 vydali společné album The Black Album… V roce 1982 Mariane opět natočili album hindustánské hudby, The Tamburas of Pandit Pran Nath, vyšlo až po letech, roku 1999 na Cd…
Také některé záznamy akcí v Dream House s Divadlem věčném hudby, rovněž jako Dobře vylazený klavír, vyšly na nosičích.
Aktivity La Monteho Younga nepolevovaly ani v letech 80., v dobách let 90., kdy například spolupracoval s mladou avantgardní „omladinou“ (viz. Noël Akchoté) a dokonce si založil avantgardní rockový projekt The Forever Bad Blues Band, s nímž natočil v roce 1993 zivý koncert Live At the Kitchen. Samozřejmě vyšlo na 2 Cd Just Stompin´ s dalším přidaným materiálem.
Také dokonce ani brány 21. století umělci takového formátu, nezůstaly uzavřené… Pracuje a tvoří stále.
V roce 2002 založil La Monte Young spolu s manželkou Marian Zazeela a jihokorejskou umělkyní Jung Hee Choi, která se zabývá instalací videa, zvuku a multimédií a též performancí, hudební soubor klasické indické hindustánské hudby Just Alap Raga Ensemble. Ten ten věnuje tradici tradiční indické hudby, Kirana Gharana, kterou si Young & Zazeela osvojily v učednických letech, s Panditou Prana Nathem na počátku 70. let. A nebyl by to La Monte Young, kdyby svůj pohled na hindustáckou tradici nezahustil svými experimenty…alapové sekce, melodické rágové postupy, promíchal s nekonečnými dlouhými minimalistickými plochami rezonujících zvukových „drone music“, dronů, rytmikou tambur a křišťálovou čistou intonací intervalů, tedy klasickou prací v minimal music.
Young jako první zvukový vjem, který si pamatuje a uvědomuje si zaujetí jím samým, uvádí vzpomínku někdy z dětství, zvuk dutí větru pod okapem stáčejícího se do rohu srubu, dále praskot transformátorů a telegrafních sloupů. To a celý další svět zvuků, který uvízl v sluchovodech mladého La Monta, byl v mnoha transformacích, variacích a permutacích přelit a dosazen do vzorců jeho pozdější vlastní tvorby a stal se nedílnou součástí inspirace tvorby tohoto pozoruhodného umělce, akustického pozorovatele a lapače zvuků, snů a tiché existence okolního světa a žití.
La Mont Young se narodil v Bernu v Idahu v Usa ve srubu, kde jej přivítal svistot větru, jak již vzpomenuto.
Jako bystré a vnímavé dítě nasával právě všechny ty tak tiché a přeci tak hlasité, zvláštní, rezonující a vibrující (=princip zvukového dronu), splývající a ulpívající zvuky, žijící svým vlastním bytím v paralelním vesmíru a zřejmě si stavěl v nitru a vlastním nitru svou babylónskou věž s mnoha zvukovými jazyky, jejichž ohně hoří po celém kosmu.
Další zvukové modulace přišly již tradičněji, cestou lidského zvukového komunikačního prostředku, hudby… a to přímo jazzové muziky. Ta se připlavila na Andělské deltě, když se rodina Youngových po několika přesunech, konečně usadila v ráji Los Angeles. Tam La Monte přičichl k experimentálnímu avantgardnímu jazzu, když společně trhal rajské ovoce sladkých a zároveň hot pálivých tónů s Ornettem Colemanem, Donem Cherrym či Billy Higginsem. Sám La Monte, veden zpočátku saxofonisty Lee Konitzem a Waynem Marschem, objevili barvy tónů tohoto královského jazzového nástroje, přišel pak na řadu král saxu, John Coltrane, jež hru pojímal, jak La Monte vlastní, hravě, experimentálně, avantgardně, se škálou zvuků, rozepínajíce se vůkol do šíře vesmíru.
La Monte v té době barvil zvuky tóny rovněž saxofonem.
To se psala polovina let padesátých.
Po střední škole Johna Mashalla, absolvoval VŠE Kalifornské univerzity (1958) a poté Kalifornské univerzitě v Berkeley, v letech 1958-1960, si osudově přičichl k vážné hudbě, modernistické vážné hudbě a konečně k soudobé vážné hudbě…cítil se být zpočátku ovlivněn avantgardním modernismem, a to … Antonem Webernem, Arnoldem Schönbergem, Bélem Bartókem, Igorem Stravinskim, hudebním serialismem (=metoda kompozice, využívající řadu tónů, rytmů, dynamiky, a různé parametry, jako trvání…vše postaveno na 12 tónech chromatické stupnice, později rozšířeno o post-tonální myšlení, stavění skladby).
Ze starého hudebního dědictví, Younga asi nejvíce ovlivnila metoda nápěvu Organum (=středověká chorální melodie s přidáním hlasu pro zvýšení harmonie či naopak s přidáním basu), a z autorů, co je využívali, především pařížský skladatel z Notre Dame, Leonin. Z Notre Dame jej zaujímal také mistr polyfonního vedení hlasu, chorálu Pérotin neboli Perotinus Magnus, z 12. století.
Dále oblíbený byl pro Younga také gregoriánský chorál.
Z raných modernistů jej zaujal impresionistický čaroděj se zvuky, barvami a náladami v hudbě Claude Debussy.
Zcela zásadní bylo setkání se soudobou elektronickou experimentální hudbou Karlheinze Stockhausena, s níž se potkal v létě roku 1959 na kurzech pro Novou hudbu v Darmstadtu
, v Německu, v tamní darmstadtské škole. Zde se také setkal s prací Johna Cage, s nímž si později i dopisoval.
To ho tak ovlivnilo, že se následujícího roku, 1960, sebral a přestěhoval se do multikulturního a avantgardního New Yorku.
Z počátku především proto, aby studoval tu elektronickou hudbu, jež ho v Německu tak sebrala, s Richardem Maxfieldem, později komponistou instrumentální, elektroakustické a elektronické hudby, na new yorské Nové škole pro sociální výzkum.
V tomto období také Young objevuje tradiční lidovou, etnickou, jako indickou, především hudbu Hindustani a klasické rágy, japonskou klasickou, císařskou a dvorní hudbu zvanou Gagaku a hudbu šintoismu a konečně s hudbou indonéských ostrovů, Gamelanem, hudbou především akustických, perkusních prvků (kameny, přírodní xylofony, gongy Kempul, metafon Gangsa, ale také různé bambusové flétny doprovozené místními zpěváky Sindheny.
Tak jsme se dostali ke konci a kruh se uzavírá tam, kde se načal, otevřel… New Yorku, těsně po příchodu do N.Y. City, kdy se La Monte Young stal „strašlivou“ enfant terrible new yorské avantgardní scény a může být právem považován, za jednoho počátečních „kmotrů avantgardy“, jednoho z nejvlivnějších experimentálních umělců vůbec a za jednoho z otců minimalismu a umělce soudobé hudby a všech moderních a soudobých uměleckých disciplín a jinakých, nekomerčních „trendů“ … a vůbec … za pozoruhodného umělce, akustického pozorovatele a lapače zvuků, snů a tiché existence okolního světa a žití…

text: Aleš Krulich

La Monte Young & The Theatre of Eternal Music \"The Fire Is A Mirror\" 1963


Komentáře nejsou povoleny.