Bílá stuha

Bílá stuha / Das Weiße Band / Německo, Rakousko, Francie, Itálie 2009
Režie a scénář: Michael Haneke
Kamera: Christian Berger
Hrají: Christian Friedel, Leonie Benesch, Ulrich Tukur, Ursina Lardi a další.

Při sledování Bílé stuhy mě napadlo, jakou radost by asi měl z nového snímku Michaela Hanekeho filmový teoretik Siegfried Kracauer. Kdyby Haneke natočil svůj film o devadesát let dříve, možná by zlověstný pohled malého Martina zdobil titulní stranu Kracauerovy knihy Od Caligariho k Hitlerovi.

Skoro každý film rakouského režiséra Michaela Hanekeho se stal událostí. Ať už to byla studie charakteru jedné deviantní umělkyně (Pianistka), příběh záhadných zásilek videokazet (Utajený) nebo týrání nevinné rodiny dvěma psychopaty (Funny Games). Na vítězném filmu loňského festivalu v Cannes si Haneke nově vyzkoušel historický žánr. Tentokrát se vyhnul překvapujícím zcizujícím hrátkám, kdy by se například nečekaně začal převíjet obraz zpátky. Film stylizoval spíš do retra s odkazy na německý expresionismus nebo historicko-psychologická dramata Carla Theodora Dreyera. Změna žánru ale nemění nic na tom, že Bílá stuha je další Hanekeho zábavnou a provokativní podívanou, kde v hlavních rolích vystupují nevinné tváře.

Zestárlý učitel nám s odstupem vypráví o podivných událostech na německé vesnici těsně před vypuknutím první světové války. Série zločinů začíná pádem místního lékaře z koně a končí brutálním znetvořením postiženého chlapce v nočním lese. Učitel čím dál více podezřívá své malé žáky, jenže v Bílé stuze není kromě času a prostoru děje jisté skoro nic. Učitel v závěru stručně oznámí, že začala válka. Ostatní postavy se o válce ani o politice více nezmíní. Učitelova informace je ale i tak zásadní pro naše úvahy o filmu. Baron, farář, lékař nebo dělník na baronově pile tu fungují jako zástupci konkrétních sociálních tříd předválečného Německa. Jejich vztahy proto můžeme chápat i v obecnější rovině – soužití vesničanů je se všemi svými předsudky, zkaženou morálkou a totální citovou apatií neúnosné podobně, jako se právě hroutí celá monarchie.
Úpadek je na první pohled patrný například v despotickém vztahu mužů k jejich ženám a dětem, u kterých vytušíme poslední náznaky emocí. Jakékoli projevy citů a vášní ale doprovází strach, neopětování nebo dokonce trest. Zamilovaní se bojí na sebe sáhnout, sex se praktikuje pokoutně jako fyzická nutnost a masturbace má údajně smrtelné následky. Otec se v osamění rozpláče nad mrtvolou manželky, ovšem před svými syny zachovává kamennou tvář. Děti rozruší požár stodoly, ale matka je pokárá, proč je to vůbec zajímá. Lze se jen domnívat, jestli právě soustavné potlačování emocí nemá za následek jinak neodůvodněné násilí.

Haneke nám totiž zatajuje řadu podstatných informací a většinu rozvíjených záplatek nechává otevřených. Film se chýlí ke konci a otázek stále přibývá. Taková nedořečenost může být na jednu stranu frustrující, ale o to více nás provokuje a vtahuje do složité hierarchie vesnických vztahů. Pro naznačení stavu společnosti navíc takto načrtnuté konflikty stačí. Nedořečenosti odpovídá také způsob, jakým Haneke své dílo inscenuje. Film je natočen ve strohém černobílém stylu a chybí mu například jakákoli atmosférická hudba. Kamera se obvykle zastaví tam, odkud nemůžeme vidět všechno. Často jako bychom stáli před polootevřenými dveřmi. Nevidět, neslyšet a tušit je však v tomto případě účinný prostředek, jak nevyvolat emocionální apatii také mezi publikem.

Můžeme se dohadovat, kdo a proč natáhl drát mezi stromy, aby způsobil doktorovi nepříjemný pád. Hodně otázek a málo odpovědí dělá Hanekeho nový snímek opět tolik přitažlivým. Odhalení pachatele všech kriminálních činů nakonec ani není tolik důležité. Situace je dál neudržitelná a něco se musí stát. Válka a konec monarchie by snad znamenaly nový začátek a očistily nezdravé vztahy mezi vesničany, kdyby… Kdyby nepřišel Caligari a po něm Hitler. Kracauer kdysi hledal v hrůzostrašných expresionistických filmech z dvacátých let předzvěst ještě hrůzostrašnější skutečnosti. Ta se dostavila brzy poté, co Caligari zhypnotizoval nešťastného somnambula Césara. Haneke možná vědomě natočil film právě o tom, co ze všech hochů a dívek se zlověstnými pohledy vyrostlo za dvacet let.
Lukáš Skupa