Zhasni, ať vidíš!

Když jsem před časem telefonoval do ateliéru MY na Helceletové, abych si domluvil s panem Štěpánem Axmanem schůzku ohledně následujícího rozhovoru, zvedl telefon někdo jiný. Ten dobrý muž svolil, že mu můžu nadiktovat pár poznámek, které předá. Po chvíli se však ve sluchátku ozvalo: “Promiňte, ale nemůžete mi ta čísla nadiktovat ještě jednou? Víte, moc nevidím a tak si je musím zapamatovat. ” Věděl jsem samozřejmě, že do ateliéru MY chodí především děti, které nevidí, nebo jen částečně a že pan Axman je muž, který nevidící a vidící seznamuje (jak stojí na jeho vizitce), přesto jsem se cítil poněkud zaskočen. Však to asi znáte…

Jak jste se hledali a nacházeli s nevidícími?

Někdy v roce 1993 jsme odlili pár soch profesionálních sochařů a chtěli jsme je zavézt někam do ústavu, kde žijí nevidící děti, které by měly možnost prohlížet si je v jejich prostředí, a já abych se nějakým způsobem mohl dozvědět, co na ně říkají. Bál jsem se o tom s nimi přímo mluvit, a tak jsme využili jedné vlastnosti bronzu, kterou má, že, když se opískuje, je pak povrch dokonale čistý. Když se ho dotkne lidská ruka, proběhne chemická reakce, a na povrchu sochy zůstane otisk. Zajímalo mně, jaká vznikne patina, a která místa budou nejtmavější, tedy jaká místa jsou pro ně nejzajímavější.

Pro ten účel jsme záměrně zvolili abstraktnější motivy. Výstavu jsme zavezli do ZŠ pro zrakově postižené v Brně na Hlinkách a tam jsme zjistili nejenom to, že je sochy zajímají, ale že jsou sami schopni taky modelovat.

Seznámil jsem se tam s učitelem výtvarné výchovy Karlem Jelínkem a výsledkem mnoha našich polemik byl vznik kroužku, kde by mohli nevidící sami modelovat vlastní věci.

Jsou jejich práce opravdovější nebo koncentrovanější ve srovnání s abstrakcemi vidících?

Ze začátku to byl pro mně šok a velké překvapení. Nečekal jsem takovou souhru ruka – mozek a dneska s odstupem času můžu říct, že jsou jejich práce upřímnější. Opravdovější možná není to pravé slovo, protože je to zjednodušené tím, že člověk nevidící pracuje daleko víc zevnitř, a spíš mu jde o to, co chce tou sochou říct, a ne o to, jak bude vypadat.

Ten další vývoj záleží na tom, jestli má zrakovou paměť; jestli viděl nějaký čas, než přišel o zrak nebo jestli nevidí od narození.

Je paradoxní, že když člověk nevidí od narození, je jeho prostor pro fantazii daleko větší, než když nějakou dobu zrak používal a mohl si vytvářet zrakové vjemy, vidět filmy, a já nevím co ještě. Nám se může zdát, že tohle dává ten širší obzor, ale není to pravda, protože fantazie je daleko otevřenější, když neviděl vůbec.

Záleží taky na tom, jestli o způsobu vyjádření přemýšlí, jestli ho to zajímá, to je otázka individuality.

Zkoušeli jste zpracovat nějaké společné téma tak, aby bylo možné porovnat souvislosti mezi způsobem zpracování a možností vidění?

Začínali jsme sochařským cyklem Bible, ale nebyl tam ani tak ten náboženský impuls, jako snaha o srozumitelnost bez rozdílu jazyka, věku atd., protože jsme chtěli, aby se to dalo případně vystavovat tady i venku. Když jsme začali realizovat první sochy, zjistil jsem, že některá témata lákají víc lidí – třeba Pieta. Teď už je v ateliéru několik Piet od mentálně postižených, úplně nebo částečně nevidících, od lidí, kteří přišli o zrak v pozdějším věku i od těch, kteří neviděli nikdy.

Na těch Pietách je vidět, že každý člověk je velká individualita a způsob vyjádření odpovídá jeho celkovému naturelu, a nezáleží vůbec na tom, do jaké míry je postižený.

Čím vás svět nevidících fascinuje?

Seznámil jsem se s ním ve velice příhodné době, když jsem se setkal s Božkou Vavrekovou. Ona tehdy byla v osmé třídě a hledala svojí cestu a já jsem byl v konstelaci takové, že jsem taky nevěděl, co dál. Božka, která nevidí od tří let, takže vizuální paměť nemá, začínala modelovat a já jsem se po třinácti letech, kdy jsem dělal slévačské řemeslo, zase k hlíně vracel. Aniž by jsme o tom nějak mluvili, začínali jsme spolu.

Najednou se přede mnou otevřel svět, který mne začal lákat svou tajemností a možností objevovat se navzájem. Bylo důležité, že Božka byla taky zvědavá, protože kdyby nebyla, asi by jsme nikdy nedošli tak daleko. Donutila mně uvažovat o věcech, slovech, které jsem sice znal, používal je, ale nepřemýšlel jsem o nich. Ptala se na spoustu věcí třeba: “co vidím”? “kde to vidím”? nebo “co je socha”?

A jaké byly Vaše otázky?

V té době jsem o jejím světě moc nevěděl tak jsem se ptal: “ co je tma”? “co je slepota”? “ co je slyšet”? “co je sahat”?…

Co je tedy tma?

To je složitější otázka, protože je mnoho úrovní postižení zraku a každý to vnímá jinak. Taky ne s každým se o tom dá otevřeně mluvit. Někdo třeba rozeznává obrysy věcí, jiný dokáže rozlišit den od noci. Pro toho, kdo je od narození slepý, představuje tma Nic. Prázdno.

Jak vlastně vznikl ateliér MY a galerie Slepá ulice?

Tím, že jsme s Božkou Vavrekovou prožili několik let života, prošli spoustou změn a mluvili o nich, byl ten ateliér takovým vyvrcholením, a myslím si, že bez toho vztahu by nevznikl. Kdyby se všechno soustředilo jen na modelování, tak mi to dneska asi přijde málo, a asi by nestálo za to ten ateliér zřídit. Dokonce i interiér ateliéru jsme dávali dohromady s Božkou a přicházel jsem přitom na další věci, které se rozcházely s teorií, jako třeba, že pro nevidícího člověka je nejlepší velký prostor bez překážek. Naopak, názor Božky byl takový, že čím je prostor plnější, tím je zajímavější, útulnější. Čím je tam víc předmětů, do kterých může vrážet, tím lépe to dotváří atmosféru prostoru. Člověk hlavně žije a teprve potom přemýšlí, jestli se zraní nebo ne.

Ateliér od začátku nebyl jen o modelování, byla spousta věcí okolo něj, o vnímání světa o různých názorech na různé věci v životě.

Náš vzájemný kontakt je rovnocenný, nikdo není výš nebo níž. Když někdo něco takového ucítí, tak je to špatné, a nakonec to skončí stejně tak, že dotyčný odejde. Jsem v ateliéru dominantní, což je fakt, který asi nejde změnit, ale když se to dostane do stádia, kdy musím moc “přebíjet”, tak obvykle spolupráce během krátkého času skončí a přijde zas někdo jiný.

Dneska už má ateliér svoje absolventy, lidi, kteří se postavili na vlastní nohy a živí se sochařinou nebo učí další nevidící modelovat, takže to má svůj přirozený vývoj.

Byl mezi vámi nějaký názorový konflikt plynoucí z odlišností ve vnímaní?

Konflikt samozřejmě byl v odlišném vnímání světa.

Jeden posun byl věkový, protože Božka byla v osmé třídě a mně bylo skoro čtyřicet, a druhý mezi člověkem, který vidí a který nevidí. Výhodou bylo, že nás hodně věcí spojovalo, zjišťovali jsme, že máme stejné názory na věci, stejný hodnotový žebříček. To bylo něco, o co jsme se mohli opřít, a díky tomu jsme se mohli soustředit na jiné věci, protože jsme se nemuseli hledat v tom podstatném.

Třeba jsme chodili po lese a já jsem si zakryl oči klapkami a nechal se vodit. Nemohl jsem pochopit, že se umí vyhýbat stromům, že je umí cítit.

Dokázala rozlišit železný sloup od stromu nebo na ulici poznat, jestli tam jsou rodinné domky nebo ne.

Když jsem jí chtěl ukázat, co je žlutá barva, zalezli jsme na jaře do řepkového pole. Stáli jsme uprostřed toho pole v plném květu, všude žlutá, navíc to vonělo a já jsem jí vykládal o Goghovi a jeho Slunečnicích a dodneška je pro Božku “žlutá” řepka. Tímhle jsme to evokovali.

Jak překonat komunikační bariéru, která tu nesporně existuje?

Největší naše chyba je, že vnímáme prvně jejich postižení a teprve potom jejich osobnost.

To je velká chyba a já jsem samozřejmě nebyl výjimka. Tenhle pohled není jednoduchý, ale je nezbytný, protože jinak se ochuzujeme navzájem o věci, o kterých možná nemáme ani ponětí.

Podle mně je obrovská budoucnost s lidmi, o kterých si z nějakého našeho hloupého přesvědčení nebo neznalosti myslíme, že jsou postižení. Oni totiž díky svému, ať už jakémukoliv omezení, žijí pomaleji, kvalitněji. Mají blízko k duši, které my už často nenasloucháme.

Z řad zdravotně postižených a především nevidících by se měli rekrutovat psychologové, protože u nich odpadá spousta bariér, které musí normální psycholog překonávat tím, že se je naučí vědomě potlačit.

Když se setkáte s nevidícím, tak jste uvolněný, protože si říkáte, že vás nevidí, tak jste v pohodě, a je jedno, že máte velký nos nebo pleš na hlavě. To je dost velká složka komplexů, který člověk v sobě má, ať už si je přizná nebo ne. Nevidící jsou třeba velmi dobří maséři, protože v citlivosti rukou nemají konkurenci.

Podobně ani jiná duševní nebo tělesná omezení nejsou většinou natolik fatální, že by na člověku nezůstalo nic, co by stálo za zájem. Vždycky tam něco je, a to něco nám může spoustu věcí přinést, jenom musíme chtít vůbec se tím zabývat. Problém komunikace se dá překonat tím, že se postižení a nepostižení budou seznamovat, i když to jde pomalu.