Pět elementů tvorby Luca Bessona

Ne, Besson opravdu není “nezávislý filmař”. Ale v současné velkovýrobě laciné konfekce je jedním z mála, kteří vytvářejí báječné podívané pro oči – a zároveň provokují ducha hledáním (zbytků?) opravdovosti. Z jeho filmů čiší radost z kouzla fantazie, strhující akce se snoubí s ironickým odstupem, návaznost na hollywoodská klišé je popřena nevšedním ryze evropským podumáváním. Jako postmodernista dává přednost prožitku před “pravdou”. A je zábavný.

Země

Režijní dráhu začal Besson v roce 1983 po třech letech v roli asistenta režie krátkým filmem L’avant – dernier, který se stal vzápětí předlohou pro první celovečerní film Poslední bitva (Le Dernier Combat). Postapokalyptický svět, černobílé snímání a žádné dialogy. To, že ve filmu nikdo nemluví, vysvětluje Besson druhem atmosféry popisovaného světa. Na druhé straně je komunikace stejně prakticky zbytečná, protože tady nikdo nikoho druhého nepotká, pokud ho nechce právě zabít. Boj o jídlo a vodu je bojem o život a spatřit ženu je jedinečným zážitkem.

Původní rozpočet 700 000 franků se vyšplhal až na tři milióny. Protože produkci obstarával sám Besson, je obdivuhodné, že při takové “inflaci” dokázal film vůbec dokončit. Černobílý materiál se zdá být logickou reakcí na nečekané výdaje. I tady ovšem režisérův záměr (“je to věc nálady”) koresponduje s obrazem budoucnosti – v té Bessonem ztvárněné je přece všechno “laciné a špinavé”.

“Moje nedostatečná gramotnost, co se filmu a televize týče, mi v začátcích spíš pomohla. Nezajímal jsem se o politiku ani návaznost na jiné filmy, trendy a styly. Neznal jsem je.”

Debutem začíná tradice Bessonovy spolupráce s hercem Jeanem Renoem a autorem hudby Ericem Serrou. Snímek byl vybrán na filmový festval sci–fi v Avoriaz a porota v čele s Alanem Pakulou a Jean–Jacques Annaudem mu přiřkla dvě nejvyšší ocenění. Film byl úspěšný i na dalších festivalech a dluhy byly zřejmě vyrovnány.

Následující Podzemka (Subway) z roku 1985 měl být zábavný film, ale stala se z něj kultovní klasika. Z Bessonovy filmografie je jeho téma vskutku asi “nejlehčí”, ale zároveň se tu začíná příprava na pozdější majstrštyky Brutální Nikita či Leon.

Snímek je příběhem zloděje Freda, kterému se do rukou dostanou jakási důležitá lejstra. Majitelé chtějí papíry zpátky, a to za každou cenu. Fred unikne v automobilové honičce a schová se v pařížském metru, kde se před světem ukrývá podivná komunita (od zlodějíčků až k “undergroundové” kapele). Fred chce prodat inkriminované materiály, před transakcí se ale zalekne a navíc zamiluje do ženy, která je chce koupit. Besson ukázal šikovný výběr herců. Do hlavních rolí si vybral nastupující megastars Christopha Lamberta (tenhle francouzsky mluvící Holanďan si jméno na Christophera změnil až po angažmá v hollywooodských produkcích) a Isabelle Adjaniovou. Nechyběl ani Jean Reno (bubeník) a Eric Serra, který kromě autorství hudby zvládl i (svou doposud jedinou filmovou) roli basisty.

“Chci být vždycky ve středu dění. Hercům to dává jistotu, že jsi s nimi. Chtějí vědět, co dělat, a když jim vysvětlíš, co přesně mají dělat, jsou vždycky šťastní.” (Besson je na place známý svým perfekcionismem, se kterým řídí i statisty.)

Voda

provází Luca Bessona (* 18.3. 1959, Paříž) od dětství. Jeho rodiče byli instruktory potápění. Luc žil u Středozemního moře a v deseti letech se údajně na moři střetnul s delfínem. Prý vyskočil ze člunu a plaval za ním. Rodičům oznámil, že se chce stát mořským biologem, specializovaným na delfíny. Kromě toho se dostal i k potápění. V jednom italském dokumentu poprvé uviděl Jacquese Mayola, zdolávajícího bez kyslíkového přístroje hloubku 92 metrů. Další zážitek na celý život. Prý měl slzy v očích a celou dobu pusu otevřenou. Následující léto (to mu bylo sedmnáct) měl Besson při potápění nehodu. Pobyl si deset týdnů v nemocnici v Marseille a s naplánovanou kariérou byl konec. Zdrcen tím, že nemůže uskutečnit svůj životní sen, přemýšlel následující rok o svém životě. Nakonec se rozhodl, že nejvíc jej lákají filmy.

Předchozí odstaveček je jak vystřižený z rodinné kroniky psané snaživou a hrdou maminkou… leč právě tak se nyní o Bessonovi píše. Je jednou z mála neamerických filmových hvězd, přitahujících příběhy červené knihovny k vlastnímu životu, ať už se staly nebo jim pomohli novináři. Navíc z tohoto období vskutku vyrostla velká část Bessonových filmů (Magická hlubina, Atlantis, Pátý element). I v nich číhá kýč, ale místo něj nastupuje “jímavost”, romantika, dobrodružství stejně jako postmoderna a existencialismus.

“Nejdokonalejší sebevyjádření může uplatnit malíř nebo zpěvák. Ale můj hlas je hrozný, kreslit neumím. Používám trochu designu, trochu hudby. Nejsem tak dobrý, abych dělal jen jednu věc, a proto jich mám ve filmech tolik.”

Bessonovy filmy stráví i velmi nenáročný divák – pro něj je určen první plán – zábavný, akční, dobrodružný příběh, za který by se nemuseli stydět v Hollywoodu. Pak je tu milostný vztah, vždy hluboký, rozplývající se mezi prsty, křehký. A bonbónek pro zbylé? Především nevšední přitakání jiným verzím světa a jejich pronikání s ironicky viděnou zmatečnou realitou. Málomluvní hrdinové, výjimečné scény, citace dřívějších klišé a přitakání síle prožitku a zkušenosti.

“Žil jsem daleko od Paříže a neměl jsem tam přátele, televizi ani video. Byla to trochu nuda. Chodil jsem se psem sbírat houby a začal si vymýšlet nový svět, abych unikl z tohoto světa.”

Barvitost Bessonových filmů se začala rodit, když si Luc jako sedmnáctiletý kluk osamocený v Paříži či na venkově (otec v Tunisku, matka na Korsice) začal vymýšlet příběhy typu Zaltman Bleros, což byla futuristická sága ústící později do scénáře Pátého elementu. Nechal střední školy, začal se ochomýtat kolem filmu. Traduje se, že byl po přímluvě přítele najat jako kulisák k filmování jistého krátkého snímku. Měl přinést kafe režisérovi a byl okouzlen scénou, která se natáčela. Scénou, herci, rejžou, lidmi kolem. Byl zkrátka chycený. V té době konzumoval deset filmů týdně a začal experimenty se superosmičkou.

V devatenácti letech se na tři roky přesunul do Hollywoodu, kde absolvoval “stáž” (přesněji řečeno chodil makat do fabriky na filmy). Po návratu domů si založil vlastní produkční studio Les Films du Loup (Filmy vlka).

“Nikdy jsem nepoužíval režisérskou židli se jménem. Podepsaná křesla mají snad řidiči náklaďáků. Já na place nikdy nesedím. Všem ukazuju, jak mají co dělat. Vyvíjím na všechny tlak. Musí cítit, že se jim kdykoli mohu objevit za zády.”

O dva roky později je na světě debut a po dalších pěti letech se vše schyluje k prvnímu anglicky mluvenému snímku. Bessonovo studio mění název na “Les Films du Dauphin”, vždyť ve filmu hraje delfín podstatnou roli. Oním okouzlujícím spektáklem je Magická hlubina (Big Blue).

Začíná černobílou expozicí, ve které se malý Enzo Molinari potápí proto, aby zvítězil, Jacques Mayol proto, že má rád svět pod vodou. Střih! a expozice pokračuje představením obou dvou už dospělých potápěčů. V první velké “zakázce” bere Enzo deset tisíc dolarů za dvě minuty a čtyřiadvacet sekund bez nadechnutí. Jacques se zatím pod Andami noří do ledové vody a slouží Americkému ústavu pro potápění jako doklad srovnatelnosti s velrybami. Enzo si užívá života, ale pravou lásku získává společností nedotčený Jacques (J: “Potřebuji se dozvědět všechno.” E: “O čem?” J: “O všem.”). Jeho rodinou jsou ale už dávno delfíni a Joanna se marně kvůli vyznání lásky vrhá do moře. Stejně jako dřívější i pozdější Bessonovi hrdinové žije rekordman Jacques ve vlastním, svébytném světě a do základů otřese tím vaším. Svým vyhledáváním a obhajováním jiných světů, pohledů, režimů života je Besson dokonale postmoderní. Scéna rekordu je natočena jako nadutý sportovní dokument, moment kýčovitého patosu a fascinující akce zároveň. Podobně je naplněn celý film, který byl ve své době nejúspěšnějším filmem ve Francii (předstihli jej až Návštěvníci zase s Jeanem Renoem) a velkým hitem i v Evropě.

“Američané přijeli do Paříže a říkali: Je to vynikající, koupíme to, upravíme a bude to trhák. Byl jsem polichocen a neuvědomil si, že takhle to většinou nechodí. Bez dalšího oznamování začali do filmu tak zasahovat, že když jsem přijel do Států podpořit uvedení snímku, nemohl jsem ho vůbec poznat! Změnili hudbu, konec, střih, všechno! Zkrátka ho zamerikanizovali.

Nemohl jsem nic dělat. Jednou jsem kývnul a oni utratili pět miliónů dolarů na reklamu. Nebyl jsem dost hrdý, abych řekl: Ne, nikdo nemá právo měnit můj film. Teď už si můžu říct jenom: příště si dám větší pozor.”

Amerika okusila Hlubinu distributorem sestříhanou, opatřenou závěrečným happyendem (delfín pomůže Jacquesovi k jeho milované – uf!) a s muzikou Billa Contiho. Přitom původní soundtrack Erica Serry byl nemístně úspěšný. Prodalo se jej 2,5 miliónu kopií jen ve Francii. Serrova hudba je podobná jako Bessonův film. Na povrchu “lehká” a zábavná, pod frivolitou je ale několik náladových vrstev. Technickým poradcem pro potápěčské scény byl samotný Jacques Mayol (zřejmě první člověk, který se dostal do hloubky sto metrů – momentálně se světový rekord kvůli sérii nehod neeviduje), ve filmu se mihnul jako jeden z potápěčů i Besson. Pro titulní roli se uvažovalo o Lambertovi, případně i o Mickeym Rourkovi, nakonec ji hrál Jean–Marc Barr. Vedle něj zářil Jean Reno a Rosanna Arquette. Magická hlubina otevírala program filmového festivalu v Cannes v roce 1988.

Strhující nejednoznačný závěr originální verze je pozvánkou do vodní říše, jejíž krásy zkoumal Besson v roce 91 v celovečerním dokumentu Atlantis.

Málo uváděný celovečerní dokument je poctou podmořskému světu. Po úvodních několika slovech (další verze je zcela bez komentáře) následuje 77 minut záběrů ze všech moří světa. Besson se spolu s kameramanem potápěl dokonce za polárním kruhem. V kapitolách První den – světlo, Mysl, Rytmus, Tep, Duše, Tma, Duch, Něha, Láska, Nenávist a Poslední den – zrození jsou jedinými účinkujícími mořská fauna a flóra a převládající barvou modrá v různých odstínech (byť sem tam se objeví překvapivě pestré “scény”). Hudbou doprovodil samozřejmě znovu Serra. Film možná inspiroval tvůrce nedávno úspěšného Mikrokosmu, v Bessonově případě však o žádný kasaštyk nešlo.

Doplnit si přehled třeba i o této raritce bude možno v chystané Bessonově retrospektivě, plánované francouzským kulturním institutem snad minimálně do Prahy v příštím roce.

“Znám svou práci. Nahrávat. Nahrávat cokoli a předávat to dál. Jsem vlastně oběť. Snažím se zachytit všechno. A toužím to dát jiným.”

Oheň

Z hlubin zpátky na zem: skutečně celosvětový úspěch přinesl Bessonovi v roce 1990 Brutální Nikita (Nikita). Notoricky známý snímek začíná v lékárně, do které se vloupá tlupa chuligánů. Policie je všechny (pro jistotu včetně majitele) postřílí, jediná Nikita (Anne Parillaud) přežije a – vzápětí zabije důstojníka, i když nemá šanci uniknout. Díky fingované sebevraždě se dostane z vězení – do rukou jakési tajné organizace. Možnosti jsou jen dvě – buď přijmout perspektivu vládního zabijáka nebo smrt. Následuje tedy pár let výcviku, při němž vám (dík četným komickým scénám) ani nepřijde, že se tu pod vedením Boba (výborný Tchéky Karyo) do záběhu dostává mašina na mrtvoly. Život v “normálním” světě pak “zpestřují” kvapné vražedné zakázky stejně jako rodící se láska k Marcovi (Jean-Hughes Anglade). Nápaditý snímek korunuje otevřený konec.

Nechybí tu pochopitelně Jean Reno ve slavné roli čističe Viktora (a jako ve všech dalších Bessonových filmech s výjimkou Podzemky nakonec umírá). Film sklidil záplavu Césarů, včetně ocenění pro tehdejší Lucovu manželku Anne Parillaud.

Brutální Nikita se dočkala i několika remaků, které jen zvýraznily rozdíl mezi Bessonovým originálem a hollywoodskou výrobnou. Americký cover se jmenoval Point Of No Return (The Assassin). Obešel se bez původních dějových nejednoznačností, zato ne bez zřejmého závěru. Hongkongsko – tchajwanská koprodukce Black Cat byla natočena bez souhlasu majitele práv. Kromě ní existuje ještě jeden asijský remake nazvaný Femme Fatale.

Snad vrcholem dosavadní kariéry je pro Bessona Leon (1994). Naprosto nejednoznačně přijatý snímek je sám plný paradoxů. Zlo reprezentuje sadistický policajt, klaďasem má být profesionální zabiják. Příchod nevinné holčičky z “běžné reality” znamená pro Leonův odosobněný svět totální rozvrat. Film je plný násilí a přitom snad Bessonův nejemotivnější. Jako vždy jde o mistrovsky stylizovaný snímek, ale tají se z něj dech.

Reakce kritiky byla odpovídající. Film získal řadu nominací na Césara, ale ani jedno ocenění (Besson na to zachmuřeně zíral a plakal. Navíc tu hrálo jistě velkou roli to, že Leon je francouzský snímek natočený v New Yorku a po Magické hlubině znovu s anglickými dialogy.). Zato vydělal údajně padesátkrát víc než Brutální Nikita (protože byl v angličtině).

Oč ve filmu jde? Leon je zabiják, který popíjí mléko, pěstuje svou jedinou kytku v květináči (“Líbí se mi, protože je jako já. Bez pořádných kořenů.”), výjimečně zajde do kina a v noci pro jistotu jen podřimuje. Jeho mafiánský “strýček” mu dohazuje kšefty a schraňuje jeho vydělané peníze. Když ale policajt Stansfield vyvraždí z titulu policejního práva rodinu Leonova souseda, drogového obchodnického pěšáka, a Leon k sobě vezme dvanáctiletou Matildu, vše spěje k špatnému konci. Leon se totiž učí užívat si života a to mu v kariéře nemůže prospět. Matilda se taky učí – a třeba ji ona zabijácká průprava někdy v budoucnu zachrání život…

Vskutku exkluzivní výkony tu podávají Jean Reno (Leon), Gary Oldman (Stansfield) i Natalie Portman (Matilda). I když Leon připomíná postavu Viktora z Brutální Nikity, Besson jakoukoli přímou souvislost popírá. Hloubka filmu je ještě zajímavější, když uvážíte, že jde o snímek natočený v pouhé pauze příprav na aktuální velkofilm.

Vzduch

Všichni teď propírají to, že Pátý element si Besson vycucal z prstu jako puberťák (viz výš). Neinspiroval se tenkrát science fiction, comicsem ani okouzlením technologií.

“Pokud se díváte deset minut na let ptáka, uvidíte tam víc science fiction než v jakémkoli Star treku po startu. Jen se dívejte na ptáka nebo kytku. A pomyslíte si: jak to příroda mohla dokázat? To je největší zdroj fantazie, jaký můžete najít.”

Fanoušci akčních trháků mohou poděkovat přírodě za její příspěvek k filmu Pátý element. Přímo ve filmu však dominuje velkoměsto – New York 23. století s jeho šestisetpatrovými budovami. Taxíky létají, ledničky se mění ve sprchy a “zlá temnota čeká na prahu vesmíru na příležitost zničit veškerý život.”

Pátý element je naprosto opulentní podívaná, ze které se vytratila dřívější Bessonova nejednoznačnost. Pokud jste předchozí Lucovy filmy navštěvovali víckrát třeba kvůli zachycení jemných nuancí charakterů, u Pátého elementu určitě nestihnete všechny ze záplavy obrazů příštích věků, které autor rozhazuje rozmařileji než Lucas ve Hvězdných válkách. Příběh je ovšem zřetelný až příliš – skoro pohádka o Zlu, které se vrací na Zemi vždy po pěti tisících letech zkusit zničit život. Nedá se proti němu bojovat, je třeba najít onen pátý element… Mnohem víc než dějem se klidně zabývejte okukováním New Yorku, turistického velkoráje nebo úžasných a velikášských scén vystoupení operní divy Plavalaguny či rádiové live show DJ Rubyho Rhoda (sakra břitká ironie!). A co teprve víceúčelové zbraně, letištní skládka, létající “čína” a extravagantní kostýmy francouzského módního mogula Jean–Paula Gaultiera! Dvě hodiny efektní, barvité, bombastické podívané nelze popsat na pár řádcích. Třeba o tomto filmu Besson (stejně jako o svých dalších) zase napíše knihu. Pokud přistoupíte na jeho hru a budete Pátý element brát stejně jako on za komedii, neutrpíte v kině žádnou intelektuální újmu, ale prima dobrodružství. “Rád pootáčím věci. V tomhle příběhu by každý čekal Terminátora, největšího válečníka, co zachraňuje lidstvo. A já chtěl ukázat, že síla není všechno.”

Z Bessonových oblíbenců “zbyl” Gary Oldman jako Zorg, přibyli Leeloo – Mila Jovovichová, Bruce Willis v titulní roli a pochopitelně dodavatel speciálních triků Digital Domain. Ti z rozpočtu (mluví se o 80 – 90 miliónech dolarů) shrábli asi největší díl.

“Nezvali jsme je kvůli tvůrčí práci, jsou tu jen proto, aby z našich představ udělali realitu,” říká Besson. “Je snadné představit si město s plujícími auty a tak podobně. Ale potom trvá jeden záběr 19 měsíců!

S Brucem Willisem jsem měl kliku. Že roli Korbena Dallase bere, mi zavolal dvě hodiny potom, co jsem mu nechal doručit scénář. S producenty se pak dohodl, že svůj obvyklý honorář (20 miliónů) dostane, jen když bude mít film pořádný úspěch.”

Pátý element zahajoval festival v Cannes (podruhé v režisérově kariéře) a kritici ho roztrhali na cucky.

Serra a Reno

jsou Bessonovým “pátým elementem” a patří k jeho filmům stejně jako téma úniku z reality. Herce Jeana Renoa objevil Besson kolem roku 1980 a požádal ho o účast ve svém krátkém filmu – jen tak pro zábavu. Reno prý odmítl s tím, že zadarmo nedělá a požádal o pakatel tisíc franků. Dnes je prý jeho cena dva až tři milióny dolarů za film. Kromě Bessonových filmů s výjimkou Pátého elementu a (pochopitelně) Atlantis byl k vidění v Jaguárovi, Mission Impossible, Návštěvnících, Francouzském polibku atp. Dvorní skladatel Eric Serra (*1959) založil svou první kapelu v patnácti a v osmnácti se seznámil s Bessonem. Hudebně spolupracoval s Pierrem Meigem, Youssou N’Dourem, Jacquesem Higelinem, podílel se asi na padesáti albech (jeho první sólové je už tři roky “v plánu”). Stejně jako Renoa musel i jeho pro první snímek Besson trochu přemlouvat. Od té doby byl ale Serra u vzniku všech jeho filmů, za Magickou hlubinu získal i Césara. Kromě toho si střihnul i hudbu k bondovce Zlaté oko.

Besson letos také produkoval film Garyho Oldmana Nil By Mouth. Pátým elementem se režisér možná ještě víc přiklonil k svému mottu: Mé filmy si “užívají” a můžete si jich užívat i vy. Lucův profil by se tak spíš hodil do příštího čísla, věnovaného hedonismu. Ale tam by se zdálo, že jde jenom o zábavu. A přitom Besson i po dvaceti letech stále věří na každodenní zázraky, které mohou probouzet imaginaci.