Pavel Hayek: “Manželka mne uživí”

Pavel Hayek z rodu Hayeků, narozen 1959 ve znamení Ryb, vyučený krejčí, instalátor výstav, malíř, grafik, ”fotogramista”, veskrze renesanční člověk, má na svém kontě již přes dvacet výstav. Na poslední víceméně utajené výstavě v brněnské ”nadzemní” galerii Na bidýlku, kterou měl spolu s ”fotogramistou” Jiřím Šigutem, jsem se ho zeptala:

Nejdřív mi prosím řekni něco o ”bidýlku”, protože jsem málem vypustila duši, než jsem tuto galerii našla. Jak se o výstavách dozví běžný smrtelník?

Nedozví. Výstavy jsou totiž pouze pro zvané.

To tedy vysvětluje tolik seriózních starších person na tvé vernisáži. Není to tak trochu snobárna?

Není. Majitel ”bidýlka” Karel Tutsch je totiž v nejlepším slova smyslu kulturní vizionář. Pokud má náladu a peníze, organizuje jedny z nejzajímavějších a nejkontroverznějších výstav nekomerčního charakteru v Brně. Pořádal i několik zahraničních výstav, ale galeristika je velice nákladný koníček. Galerie Na bidýlku funguje jako spojnice mezi pražskými kulturními impulzy a Brnem. Mnoho umělců považuje za čest vystavovat Na bidýlku, já pochopitelně také. Podobná galerie v Brně určitě není. Snad jen Aspekt, která je sice normálně přístupná, ale má trochu jiné zaměření.

Všimla jsem si, že modelkou ti je oves, kerblík a jiné přírodniny. Vyjadřuješ tak svůj postoj k makrobiotice?

Nejsem makrobiotik. Mám pocit, že to škodí zdraví.

Proč jsi opustil klasiku a vrhnul se na fotogram?

To vyplynulo z mého výtvarného směřování. Roku 1991 jsem začal malovat první černobílé obrazy s motivy zeleniny a ovoce. Byly to struktury tvořené obrysy plodů, které pokrývají celou obrazovou plochu. Způsob zachycení, kdy tvar je tvořen pouze obrysem, předmět chybí nebo je vynechán, je vlastně podobný fotogramu. Po dvou letech malování černobílých obrazů jsem požádal jednoho fotografa, aby udělal fotogram několika semínek kmínu. Výsledek mne natolik nadchnul, že jsem si vypůjčil technické vybavení a začal jsem fotogramovat nejrůznější přírodniny od semínek, listů, větviček a různých trav až po písek a krystalický cukr. Záznam na fotogram je přesnější a moment překvapení větší než u obrazu.

Jaké máš další plány?

Na podzim tohoto roku plánujeme spolu s pražským výtvarníkem Janem Kubíčkem výstavu v galerii Aspekt v Brně. Na rozdíl od výstavy Na bidýlku s Jiřím, kde naše věci jsou komplementární, bude tato antagonistická. Kubíček je čistý geometrista, já užívám jazyka rostlin. Setkáváme se však v touze po zobrazení vztahu řádu a chaosu.

Zajímá tě ještě něco jiného?

Film, literatura, hudba, ale mám pocit, že mé znalosti těchto oborů jsou pouze částečné. Nejvíce se zajímám o výtvarné umění.

Co tedy posloucháš?

Jako chlapec jsem poslouchal jazz, potom vážnou hudbu. Před lety mě oslovil minimalismus. Poslouchám Glasse, Reicha, také produkci brněnských Indies, třeba Bittovou.

Máš své ovlivnitele?

Můj učitel na LŠU, malíř Petr Skácel. On byl velmi vyhraněná osobnost, musel jsem později odbourat řadu jeho ponaučení, abych se mohl sám rozvíjet, přesto mu vděčím za mnohé. Rozhodující pro mne bylo setkání s dílem Zdenka Sýkory v roce 1988.

Můžeš mi prozradit, co tě živí?

Manželka.

Musím se přiznat, že do našeho rozhovoru mi nebylo dost jasné, co to vlastně fotogram je – něco mezi lítáním po lese se síťkou na listí a čekáním, co mi spadne na papír. (Jiří Šigut nechává fotografický papír ležet volně v přírodě i několik dní, zcela napospas všem jejím vlivům.) Technické provedení nechám stranou, u Pavla Hayeka se stejně asi jedná o vnitřní neklid, který tímto zajímavým způsobem kompenzuje.