O nezávislém filmu v Čechách (i jinde)

Se Štefanem Uhríkem, tvůrcem pořadu Filmopolis a dramaturgem Fóra nezávislých na MFF v Karlových Varech, členem Nadace Miloše Havla, hovoří Pavlína Míčová a Marika Kupková.

Vezměme stále frekventovanější kulturní pojem tzv. nezávislosti od podstaty, jaké filmy můžeme takto označit?

Všechno je pochopitelně velice relativní. Nezávislost je jenom slůvko a často ho používáme nepromyšleně – někdy třeba jen jako dobrý reklamní slogan. V Americe vznikl tento termín jako označení všeho, co vznikalo mimo – nezávisle na velkých hollywoodských studiích. Dnes je ale všechno mnohem složitější – studia a mnohé nezávislé společnosti jsou často zájmově i majetkově propojeny. Je tady ale ještě něco jako nezávislost duchem, tvůrčí svoboda nezávislá na diktátu peněz. Tu můžete za jistých podmínek získat i uvnitř studiového systému (i když to je velice unikátní).
Jiný příklad jsou bratři Coenové: téměř všechny jejich filmy vycházejí ze žánrů blízkých hlavnímu proudu. Díky tomu, že nad snímky mají téměř úplnou kontrolu, však jdou vždy ještě dále – tam, kde by je už žádní “objektivizující” dramaturgové (či v případě studií různí produkční “executives”) nepustili. A to překvapivé, nečekané, vymykající se všem šablonám je přece na jejich filmech to nejkrásnější!

Je možné mluvit o tzv. nezávislém filmu i v evropských a zvláště v českých podmínkách?

Duchem určitě, Kaurismäki je určitě nezávislý. V české kinematografii je Jízda třeba film vzorově nezávislý, natočený za minimum vlastních peněz několika aktérů. Road movie je vlastně pro tento způsob natáčení velmi vhodným žánrem. Zajímavé je, že ačkoli vždycky tvrdím “nedávejte do filmu vlastní peníze, přijdete o ně”, Jízda dokázala finanční vklad vrátit. Být nezávislý v Americe je snazší. Filmař má za sebou potenciálně dvěstě milionů diváků. Anglicky namluvené filmy se navíc lépe prodávají do ciziny, pro Američana je tedy mnohem jednodušší riskovat a vrazit peníze do svého filmu, protože to vyjít může. Evropským filmařům se to nedaří.

Jaký další film z české produkce by se dal označit jako nezávislý?

Pro mě teď bude nejzajímavější film Oscara Reifa Postel, i když je můj vztah k tomuto snímku trochu subjektivnější. Když projekt vznikal, tak jsem byl do toho trochu zaangažovaný. Postel se nedá přirovnat naprosto k ničemu. Nic takového tady dosud nevzniklo. Navíc, na debutanta je Reif služebně poměrně starý, ale už na škole natáčel výrazně zajímavé snímky. Dlouho pak nedělal nic, co se týká velkého filmu. Vím, že ho hodně inspirovaly filmy Jarmusche a oslovilo ho setkání s Kaurismäkim v roce 1992 na MFF v Karlových Varech. Reif si mu postěžoval, že už dlouho nemůže natočit svůj zásadní film. Kaurismäki mu tehdy řekl: “To je jenom tvůj problém, když chceš, tak ho natočíš. ”

Z dalších českých režisérů můžeme mluvit v souvislosti s nezávislostí třeba o Igoru Chaunovi, Tomáši Vorlovi, Petru Václavovi, Ivanu Vojnárovi nebo Petru Zelenkovi…?

Všechno je strašně subjektivní, záleží jenom na nás, co si myslíme o filmech našich kolegů nebo českých režisérů. Pro mě je nejzajímavějším a nejhezčím snímek Marian, ale nezávislý film to není. Vorel asi tu energii má – tu partyzánštinu, aby přinutil pracovat lidi kolem sebe téměř zadarmo, ale pořád jako by se nemohl oprostit od jisté těžkopádnosti v látce, je příliš nohama na zemi. Kamenný most začíná krásným záběrem, ale pak vlezeme do kuchyně, kde sedí paní Hlaváčová, a já mám pocit, že vidím televizní inscenaci ze 70. let.

A Vojnárův film Cesta pustým lesem?

Tento film vzbudil tak negativní a nespravedlivé reakce v tisku, že ho hájím možná víc, než bych měl. Možná se mu některé věci nepovedly tak, jak se mu měly povést, ale určitě ta Vojnárova upřímnost tam je.

Proč ty filmy, které se nám líbí, jsou takové, jaké jsou?

Sám ten recept hledám. Je to také proto, že americký nezávislý filmař nepotřebuje mít napsaný scénář. Tvůrčí nezávislost přeci nemůže spočívat pouze v tom, že se filmy točí právě v Americe. Snažím se se svými studenty (FAMU, obor scenáristika – dramaturgie, pozn. aut.) přijít na to, v čem je ta lehkost, jak jí dosáhnout. Český režisér musí svůj projekt objektivizovat, předvést scénář grantové komisi a to ho přirozeně svazuje, i když vybraní experti v komisi jsou liberální a jsou tady proto, aby filmař mohl točit svobodně. Přesto si myslím, že tato nutnost dělá tvůrce závislejšího. Budu si teď protiřečit – filmy, co v Česku vznikají, jsou zatížené scénářem, ale zároveň trpí naprostým nedostatkem dramaturgie. Skutečně, filmař může začít točit bez koncepce, pokud ví, co chce, kam směřuje a nechá se unášet. A navíc mám někdy pocit, jako by tady všichni žili v jakési dolině bez schopnosti přijímat signály zvenčí.

A české filmy vznikající ve vyloženě amatérských podmínkách nebo studentské snímky, nejsou právě ony skutečně nezávislé? Nepředstavují právě tito tvůrci toho hlásaného nezávislého ducha, i když začátečnicky hledají nebo se umělecky dosud nevyhranili?

No nazdar! Amatérský film příliš neznám… vím, že tady existuje jedno hnutí poznamenané hodně Tarkovským nebo Vláčilem. Tyto filmy jsou příznačné tím, že jsou v nich všichni vážní, mají vousy a hledají svatý Grál nebo co to hledají? (Smích.) Ekonomicky to jsou naprosto nezávislé snímky, autoři je točí za své peníze, nezodpovídají se nikomu, jenom sobě, ale neviděl jsem nic, co by mě příliš překvapilo.

Nezávislý film neznamená natočit jen dílo hrané, zinscenované. Několik zásadních a výrazných nezávislých snímků vzniklo i v oblasti dokumentárních tvorby. Dalo by se hovořit v této souvislosti i o českých dokumentaristech?

Existuje jedna fantastická dokumentaristka Jana Ševčíková. Bohužel, už několik let nemůže dokončit dva takové větší projekty. Jeden ten film je roztočený pro nás v nejdražší zemi, v Japonsku, a dokončit ho by byla asi větší peněžní investice. Ševčíková je skutečně člověk nezávislý a ke své tvorbě potřebuje strašně málo, přesto natáčení a všechno kolem toho něco stojí. Vypravila se například do Rumunska natočit dokument o české komunitě. Kameramani se jí tam po čase střídají, protože je těžké si je v tom velkém časovém rozpětí udržet. Úžasné je, jak ona sama vydrží žít i měsíce v těch nejhorších podmínkách.

I nezávislý filmař je tedy závislý na finančním vkladu… Jak z tohoto začarovaného kruhu ven?

Myslím si, že budoucnost nabízí video, když se technicky vylepší. V Americe takto vznikají stovky filmů, je to takový folklór “making movies”. V zásadě však vzniká ten efekt, jakoby si hráč na klávesy koupil místo profesionálního vybavení dětskou náhradu za 1 500 korun. Nevydá to samozřejmě plnohodnotný zvuk, ale pravděpodobně se s tím dá dělat muzika.

Co Vás osobně zajímá v oblasti nezávislého filmu?

V podstatě hledám ve filmu obraz života, odraz životních zkušeností na různé úrovni stylizace. A mám pocit, že většina snímků naopak odráží pouze schizofrenní, surreálnou mysl samotných filmařů á la Lynch. A to je taková pruda! Nerad odcházím z kina s otázkou: Proč jsem tam strávil dvě hodiny svého života? Proč se mám zaobírat tím, co se děje v lynchovských myslích? A pak, začínám být konzervativní a potěší mě, když se ve filmu spíš nevystřelí, než vystřelí.