Jiří Šibor: Taky se může stát, že se to prodá

odpovídá: Jiří Šibor (*1966) / otázky: Monika Kaločová / z CD hraje: Aksak Maboul

Tak to Jirko vypadá, že jsi fakt Skopec. Nebo Ohnivej kůň, jak chceš. Teď v říjnu ti jedna výstava z galerie U prstenu putuje do Gallery Marzee v Holandsku, od září už vystavuješ v New Yorku a Chicagu, ale taky v Moravské galerii v Brně, kde se bavíme na pavlači 1+0 bez WC. Docela alternativní imidž a dost bohatý program na jednoho skoro-houmlesáka, ne?

Takže o penězích…

Ta výstava v Moravské galerii je prodejní?

Ne, to je čistě nekomerční výstava. Kurátorem se stal Pavel Opočenský, který to seskládal – vybral lidi a zfinancoval to tím, že donutil některý lidi, aby zaplatili taky nějakou pořádnou věc. Nechal vydat i katalog, bylo to dost drahý, stálo to nějakých tři sta tisíc a je to asi nejlepší publikace, co tady vůbec za posledních osm let vyšla. Je tam 21 lidí – sochařů nebo šperkařů, kteří se současnýmu šperku věnujou profesionálně nebo jako další aktivitě a narodili se v ČR.

A výstava v Holandsku?

V Gallery Marzee v Nijmegenu budu prezentovat kolekci, která teď končí v Praze U prstenu. Jmenuje se ”Zvenku dovnitř”, ”From Outside In” – kolekce věcí proříznutých a vmáčknutých dovnitř. Nejde tam jen o to vtlačení, o deformaci, ale o zprůsvitnění celku… Dostalo se to do těch sfér, který už nejsou přístupný každýmu, ale kdybych je nevnímal jako důležitý, asi bych to nedělal.
Letos jsem měl výstavy v Mnichově a ve Vídni a od září mám nějaký věci v Americe, v New Yorku a Chicagu. Sem tam se něco prodá – jedna galerie mě uživila čtvrt roku.

Jak jsi se dostal do Ameriky?

Jel jsem tam s Opočenským, protože měl výstavu ve Washingtonu. Všechno jsem si vyřídil a zaplatil sám a odletěli jsme.

Vypadá to, že o tvé ”světové proslulosti” v Brně nikdo neví.

Nikdo, asi to tajím. Všechno se to nějak rozjelo až teď, proto mě taky tak sere, že mám zrovna problémy s bydlením a musím to přerušit. I když letos toho bylo dost a už se cítím celkem unavenej. A už mám domluvený další dvě výstavy a z Ameriky mně teď psali, že chtějí výstavu. Ale to už musím odmítnout, protože tam se už nemám za co dostat. Momentálně mám finanční problém, jak se vůbec dostat do toho Holandska.

Ty kousky z posledních kolekcí mi připadají až ”minimální” – oproti tvým dřívějším šperkům, plným zajímavých detailů. Jako byly třeba ty náušnice-mobily.

To se prostě vyvinulo. Nerez mi jako materiál zůstal, i když jsem dělával i z něčeho jinýho. První věc, kterou jsem v šestnácti udělal, byla taky z nerezu, takže jsem na to víceméně navázal. Teď ale používám techniku starou několik tisíciletí – nýtování. To už není nijak spojovaný plamenem a je to dost taková piplačka. Přesný vypilování, dělá se to tady na tom stole těmahle pilníkama, vypadá to, že to nic extra není, ale vyžaduje to hodně času. Já se tím týrám, je to sebemrskání. Místo mrskání důtkama někde v klášteře se tak mrskám tou prací a jsem pak odměňovanej tím, jak to vznikne – anebo se to zkazí a vyhodí. Jde o to vydržet, je to takovej souboj s hmotou a vlastním tělem. Ani muziku u toho nemůžu moc poslouchat, nekoncentroval bych se, většinou začnu poslouchat muziku a něco zkazím. Taky kolem toho nesnáším lidi. Je totiž rozdíl mezi tím jak pracuju já a jak tvoří třeba fotograf nebo performer. Ti se obracejí k modelu nebo divákovi, zatímco já toho živýho člověka kontaktuju až na výstavě.

Tady jsi i v nějaké publikaci, ale není to katalog…

…to mi teď přišlo z Německa, tam mi vyšla jedna z těch pohyblivejch věcí. Je to sice komerčně zaměřenej časopis, aby vydělal a mohl vycházet, ale vždycky tak tři čtyři strany jsou věnovaný nějakýmu umění, který jde přes hranice běžných konvencí, takže mě tam zařadili jakoby mezi underground.

A jsi underground?

Já bych to tak nenazval, ale přece jen dělám tak trochu něco ”jinýho”.

Jak říkáš těm věcem, co ti tady otiskli? Je to pohyblivé, jsou to tedy mobily?

Tohle se jmenuje ”Kouzlo pohybu” a ten pohyb vytváří takovou jemnou mlhu, která je transparentní a jistým způsobem je taková nepohyblivá, nevyvážená a nevypočitatelná. Je to kontrast strohýho tvaru s tím nevypočitatelným. I když se podíváš na moje současný statický věci, tak tam sice nejsou nějaký pohyblivý segmenty, ale taky v tom hraje roli pohyb a světlo, když si to otáčíš, tak to různě prosvítá a tím pohybem vzniká zajímavej účinek. Ono se to špatně popisuje; když to ale vidíš, tak je to srozumitelný a jasný, a přesto “kouzelný”.

Ovlivnil tě někdo, inspiroval?

V začátcích určitě od Nováka přes Cepku ti o generaci starší, i když oni jsou takoví technologičtější a radikálnější. A později jistě i Opočenský. On užívá maximální možnosti odebírání hmoty tvrdých kamenů, jde až na dřeň samotný matérie nebo proniká skrz. Neměl bych taky zapomenout na Petera Skubice, dlouholetýho oponenta konzervativního šperku… a na Residents, kteří podobně brázdili stojatý vody v muzice.

Dokážeš něco z toho u nás prodat?

V Brně si jedna madam koupila jedinou věc, která ale byla taková solidnější a dražší, a paní obětovala skoro dva platy. Potěší to, ale bohužel mně to moc… Je to sporadický, člověk nemůže počítat s tím, že se tím bude živit.

A co třeba v Praze?

Ne, Česká republika je na tohle malá. Tady s tím dost zahrávají ekonomický problémy a neprodávají ani ti, co se dokážou prosadit. Pokud to není ve zlatě nebo v platině a je to nabídnutý zdejší klientele, tak smůla.
Tady chodí lidi na vernisáž jako na kulturu, venku jsou daleko ”specializovanější”, na výstavu šperků jdou prostě sběratelé s hlubšíma znalostma věci. U nás je sice nejlevnější tu výstavu udělat, ale těžko se tu něco prodá. Tady se prodá šperk do tří tisíc, a když se prodá za víc, tak se asi někdo v té chvíli zbláznil a má plnou peněženku.

A jak si tedy vyděláváš?

No, teď jsem si rok vydělával tímhle a můžu ti říct, že jsem skončil na huntě, a proto mám teď všechny ty problémy. Proto jsem poslední dva měsíce dělal na výstavišti a snažil jsem se to finančně dohánět. Je to dost taková tristní věc, ale nevím, čím se budu živit za chvilku.
Ty galerie tě uživí v případě, že jich máš asi tak pět, což teď zrovna sice mám, ale trvá to tak pět deset let, než se dostaneš trochu do povědomí. Pokud máš věci, který se začnou prodávat. To ale nikdo neodhadne a ani ty sama, když něco děláš, tak to nemůžeš dělat s tím, že to prodáš. Nemůžeš si být jistá – když si to budeš myslet, tak to neprodáš, a když si to nemyslíš, tak se to neprodá třeba taky, ale taky se může stát, že se to prodá.
Se šperkem je to stejně těžký a složitý jako s každým jiným uměním, ty výstavy jsou stejně náročný, akorát mám výhodu, že se mi celá výstava vleze do kabely. Zpracování, focení, katalogy, ježdění – všechno je stejně pracný, drahý a náročný, ať dělám šperk nebo plastiku.

Jaké podmínky dávají galeristi na Západě?

Zvací kartu ti zaplatí, a nebo taky ne. Dobrý galerie zaplatí veškerej komfort za padesát procent z prodejní ceny. Za těch jejich padesát pro tebe udělají práci, kterou vlastně ani sama udělat nemůžeš.

A co plánuješ dál, co chceš dělat?

Nevím. Nevím, kam mě to zanese, jestli se třeba zastavím úplně, nebo se to někam pohne. Ale z té poslední sady mám trošku radost… že se to ucelilo do formy toho hranolu, kterej je dutej… Mám tady nějaký skicy, nejsou přesně vypočítaný, jenom náčrtky, nakreslený vlnky, který vyřezávám. Na to jsem si musel dovézt z New Yorku pilky, protože všechny u nás dostupný nástroje se ničí tak, že je s tím strašná práce, a nejde to ani pořádně vyřezat.
Říkají mi, že v mým věku být zastoupenej v tolika galeriích světovýho jména, co bych si měl ještě přát. No a já zrovna v takový chvíli musím přestat a začít se starat o vlastní bydlení.