Hlad je jako droga

Foto: Věra Stuchelová

Petra Dvořáková získala před dvěma lety Magnesii Literu za publicistiku díky své knize Proměněné sny. Tenkrát sbírala rozhovory s lidmi, kteří prošli deziluzí ve vztahu ke katolické víře – sama ve čtrnácti letech vstoupila do kláštera, z něhož v osmnácti odešla. Na podzim vydalo nakladatelství Host její druhou knihu s názvem Já jsem hlad. Autorka v ní popisuje svůj boj s mentální anorexií, nemocí, která ji téměř zabila. „To, že tuhle nemoc mají hlavně mladé dívky, které touží vypadat jako modelky, je velký mýtus. Postihuje i dospělé ženy nebo muže,“ říká. V nejhorších chvílích boje s nemocí vážila devětatřicet kilo.

Vážíte se?
Už jsem se odvážila zvážit. A mám nejtlustoprdčejší období svého života. Mám víc, než jsem kdy měla v době, která je zaznamenaná v mé knize.

A kolik vážíte?
Šedesát jedna kilo.

A říkáte to s úlevou, že jste zdravá, nebo spíš s výčitkami, že je to moc?
Od obojího trochu. Tohle by mohlo zůstat. Ale je to pro mě i stres. Někdy prožívám radost ze svého těla, že vypadám jako normální ženská. Na druhou stranu zakouším často chuť utéct se zase k hladovění a alespoň trochu zhubnout. Toho se člověk zbavuje jen těžko.

Lze se z anorexie vůbec vyléčit úplně?
Je to stejné jako s alkoholikem, který nesmí přičichnout k alkoholu. Já nesmím přičichnout k hladu. Před chvílí jsem snědla medovník. Za hodinu bych totiž měla hlad, říkala bych si – paráda, zvládla jsem to bez snídaně a už je jedenáct – a rozjelo by se to všechno znovu.[private]

Vaše kniha Já jsem hlad je velmi otevřená nejenom ve vztahu k nemoci, ale i co se týká vztahů ke svým blízkým – neuvažovala jste, že ji pojmete jako beletrii nebo že se schováte za pseudonym?
Beletrii bych neuměla, neodpovídalo by to mému způsobu přemýšlení a vyjadřování. Ale o pseudonymu jsem hodně přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla, že by nemělo smysl ho použít. Stojím si za tím, co jsem napsala.

Ani kvůli vaší matce, o níž mluvíte docela kriticky, jste nechtěla zůstat v anonymitě?
To byl ten nejsilnější důvod, proč jsem uvažovala nejenom o použití pseudonymu, ale také o tom, zda knihu Já jsem hlad vůbec vydám. Ptala jsem se sama sebe, jak moc jí svému okolí ublížím. Kritériem pro mě bylo to, jestli věci, o kterých píšu, mohou přinést víc škody nebo užitku. Užitečná moje kniha může být především pro nemocné holky, které trpí anorexií, ale doufám, že i pro ženy, které řeší partnerské vztahy, snaží se nějak najít a uchopit své ženství.

A komu může ublížit?
Rozzlobit může moje rodiče, dotkne se mého bývalého muže a samozřejmě později i mých dětí, které jsou teď malé na to, aby ji četly. Na druhou stranu jsem šťastná, když mě oslovují ženy nebo jejich blízcí a říkají, že jim kniha pomohla. Navíc – nic z toho, co v knize píšu, není lež. Není to zkreslené, nepřibarvovala jsem. A také tam zdůrazňuji, že je to mé subjektivní vidění a prožívání situace.

Vaše máma ji četla?
Nečetla. Ale netajím ji před ní.

Čím to je, že některé dospělé ženy těžko hledají vyrovnaný vztah se svými matkami – matka anorektičky je v literatuře podobně silným pojem jako matka drogově závislého…
Myslím si, že v tom svoji roli sehrál i komunismus. Vychovával socialistickou ženu, která nemohla ani pořádně kojit, starat se o svoje děti, velmi rychle musela odevzdat děti do jeslí a do školky a jít zpátky do práce. Pak její dcery začaly dospívat a ona nebyla schopná pomoci jim v identifikaci s ženskou rolí, protože sama měla potlačované ženství. Nemohla jim předat jakékoli své specificky ženské zkušenosti. Cokoli o ženské empatii, sexualitě, instinktech. I naše matky ale byly něčí oběti a tak tu nejde o nějaké obviňování, jak se k nám chovaly, ale o uvědomění si toho.

Jaký máte s mámou vztah?
Nejsem s ní na válečné stezce, ale příliš se nevídáme. Nemůžu se k ní citově přiblížit.

A s otcem?
Tátu v průběhu let začínám vnímat jako stále laskavějšího. Už není ten trestající, tak jak byl v dětství. Před dvěma týdny se mě zeptal, jestli jsem vydala novou knihu. Řekla jsme mu, že mu ji přinesu. A že vím, že to není kniha, za kterou mě on nebo máma budou chválit, ale že jsem ji napsat musela.

Jak bude máma na knihu reagovat?
Bude se zlobit. Dialog mezi námi to určitě nezahájí. Čekám velké emoce, křik, výčitky.

Jak je to možné, že mají matky nad námi takovou moc?
I když mám práci, jsem v ní dobrá, mám svoje děti, pořád se jí bojím. Vždycky, když jsem se ze svojí nemoci začala trochu dostávat a bylo mi líp, přibrala jsem pár kilo, máma začala chřadnout, byla nemocná, nastaly konflikty. Až po letech jsem díky jedné psychiatričce zjistila, že to jsou spojené nádoby. Některé matky vytěsní partnera a místo něj si postaví dítě. Když chce to dítě odejít a od matky se odstřihnout, dělá taková matka podvědomě všechno pro to, aby to dítě zůstalo dítětem a neopustilo ji. Čím závislejší na matce takové dítě je, čím víc se na ni obrací, potřebuje její pomoc, tím je matka šťastnější. Takové matky to ale nedělají úmyslně, samy jsou nešťastné, postrádají životní jistotu. A vychovávají ze svých dcer anorektičky.

Na rozdíl od rodičů, o svých synech v knize téměř nepíšete, přitom byli vaší nemoci stále přítomní.
Až teď zpětně jim vysvětluji, co se dělo. V době, kdy jsem byla nemocná, jsem byla velmi dobře schopná maskovat to, že nejím. I u rodinného oběda jsem uměla roztahat jídlo po talíři tak, aby vypadalo, že jsem něco snědla, i když to byla jen dvě zrnka rýže. Nikdo si toho nevšímal, manžel nic netušil nebo spíš nechtěl tušit. Jednou jsem ale dostala od lékařky brožurku o anorexii, kde byla vyfocená nějaká pacientka. Syn ji viděl na stole a ptal se, jakou má ta paní nemoc. Řekla jsem, že anorexii. A on na to: A ty ji máš taky, viď, mami? Nepřiznala jsem, že ano.

Kdy jste si vlastně uvědomila, že jste nemocná?
Myslím, že se to táhlo už od puberty. Ale až v šestadvaceti mi řekla kamarádka, že si myslí, že jsem anorektička. Zlobila jsem se, že nejsem. Pak jsem si to sice už připouštěla, ale nic jsem proti tomu nedělala, pocit hladu se mi líbil, byla jsem na něm závislá.

Mohla byste zformulovat radu pro matky i pro dcery?
Matky by měly otevřít oči a oddělit svá přání od přání svých dcer, měly by vnímat jejich emoce. Dcer je mi líto, vím, že si samy nemohou pomoci. Když máte schizofrenii, každý chápe, že jste nemocný. Když máte anorexii, každý si myslí, že jste hysterka nebo že to děláte jen ze zábavy nebo jako naschvál. Málokdo z blízkých lidí je schopný jakkoli pomoci, vůbec si všimnout, že se něco děje. Lidé s anorexií potřebují zažít, že jsou milované a přitom svobodné a přijímané od svých blízkých.

Co je tedy nejlepší dělat?
Nejhorší jsou komentáře typu Jéžiš, ty jsi strašně hubená! nebo zase ty opačné Tys přibrala, vypadáš dobře! Nadbytek i nedostatek zájmu může uškodit. Je třeba najít odbornou pomoc, ale sama vím, jak je to u nás složité. Nespočetněkrát jsem narazila na to, že ani psychologové, kteří se specializují na léčbu poruch příjmu potravy, vlastně vůbec nechápou, co se v člověku odehrává. Metoda „sebereme ti mobil, dokud tohle nesníš“ je rozhodně naprosto mimo.

Jaké místo má ve vašem životě vztah k Bohu?
V době, kdy jsem psala Proměněné sny, jsem zažila obrovskou deziluzi z církve a z církevního života. Člověk se samozřejmě ptá Proč se mi tohle děje? Přišla jsem na to, že život je cesta, na které se vyvíjí i vztah k Bohu. I k církvi. I když se může zdát, že anorexie je problém strašně vzdálený současnému křesťanství, ta spojitost je tam až neuvěřitelná. Anorexii vnímám především jako vnitřní hladovění, hlad duše, tělesné hladovění je jen odrazem vnitřního stavu. A křesťanství na to odpovídá eucharistií – chlebem proměněným v tělo Boha, který člověk jí a sytí tím hlad duše. Ale nejsem v tom ulítlá, spíš se opatrně dotýkám, hledám, jestli mě opravdu nasytí. A také to neznamená, že nejsem kritická k nešvarům v církvi, že toleruji nebo schvaluji fanatické nebo ideologické chování. Ale je pravda, že svět katolické víry se pro mě otevřel v novém, zcela nepoznaném rozměru.

A to vás vyléčilo?
Spíš bych řekla, že znám cestu, na které jsou lidé a body, kterých se můžu držet. Potřebuji zažít odpuštění své matky, přijetí, emocionální nasycení.

A vy jste mámě odpustila?
Pokouším se o to. Musí mě nechat, abych to mohla udělat. Zatím mám spíš pocit, že jsem před ní pořád na útěku a nemám čas se zastavit, vydechnout, v klidu říct “mami, odpouštím ti“.[/private]