C.D. Payne – Mládí v hajzlu

Čtenáři, kteří před pěti lety na posezení zhltli trilogii Mládí v hajzlu, se na sklonku loňského roku dočkali pokračování. Spisovatel C. D. Payne se pustil do dalšího dílu a slibuje, že ani u čtvrté části příběh čtrnáctiletého Nicka Twispa stíhaného policií, FBI, rozlícenými rodiči i pedagogy, a jeho životní lásky, stejně staré Sheeni Saundersové, neskončí. Tahle knížka má dva zásadní klady – vynikající překlad je tím prvním. Druhým je fakt, že přinutil ke čtení spoustu dnešních čtrnáctiletých kluků, kteří už by jinak stěží věděli, co je to kniha, protože ve volném čase dají v deseti případech z deseti přednost počítači nebo televizi. Mým zvědavým otázkám proto neunikl ani autor bestselleru ani překladatelka.

Co se skrývá za iniciálami C.D?

Iniciály C.D. znamenají „cosmic dude“ (vesmírnej kámoš). No, vlastně jsou zkratkou jména C. Douglas. Místo prvního jména mám jen to písmeno, protože když jsem se narodil, byli moji rodiče tak chudí, že si celé jméno nemohli dovolit.

Jak jste se stal spisovatelem? Chtěl jste se jím stát odmalička?

Spisovatelem jsem se stal tak, že jsem se na střední škole naučil psát na stroji. Pak už jsem nebyl k zastavení. Ale vždycky jsem chtěl být architektem. Chtěl jsem studovat architekturu ještě po univerzitě, ale nakonec jsem si řekl, že 16 let školy mi stačilo. Tak jsem po promoci začal pracovat pro noviny a odtud už bylo jen kousek k psaní beletrie. Neplánoval jsem to!

Myslíte, že spisovatel by měl žít dobrodružným životem, aby dokázal psát zajímavě? Třeba cestovat po Státech nebo po světě?

Rozhodně. Přinejmenším by měl být kapitánem říční lodi jako Mark Twain nebo Joseph Conrad. Já sám jsem spoustu let toužil po tom, stát se kapitánem remorkéru. Ale na takové zaměstnání je dost těžké narazit. Bohužel se mi dobrodružný život nezadařil a tak musím psát o adolescentech a holubech.

Líbí se vám bydlení v přívěsu?

Nesmírně. Na možnosti táhnout svůj dům za sebou je něco nádherně přitažlivého. Když mi bylo dvacet, žil jsem v Los Angeles v přívěsu, který měl asi 3,5 metru na délku a 2,5 metru na šířku. Byl menší, než je většina vězeňských cel! Ale měl jsem tam všechno, co jsem potřeboval a taky nájem byl dost levný. V tom přívěsu jsem psal své první špatné pokusy o humoristickou literaturu. Dnes mám šestimetrový přívěs, který je ve srovnání s tím prvním značně luxusní.

Vy jste v životě vyzkoušel řadu zaměstnání – kolik jich asi bylo a které bylo vaším nejoblíbenějším?

Měl jsem v životě asi 30 různých zaměstnání a žádné se mi nelíbilo! Není divu, že Nick Twisp má k práci tak špatný vztah! Když jsem byl malý, umýval a sbíral jsem v restauracích špinavé nádobí. Po škole jsem pracoval jako editor v novinách, sazeč, korektor, tesař, opravář v autokempu, reklamní textař a podobně. Kdykoliv se někomu upíšu k práci za peníze, okamžitě se začnu cítit utiskován! Možná měl Marx pravdu. Ale stejně si myslím, že být kapitánem remorkéru by mě bavilo.

Uživí se člověk v dnešní Americe jako spisovatel humoristické literatury?

Člověk si jako humoristický spisovatel vydělá na to, co by se technicky dalo nazvat asi jako „mizerný živobytí.“ Proto ještě pořád občas píšu reklamy, abych zahnal vlky ode dveří. Spoustu let jsem na „Mládí v hajzlu“ vlastně prodělával, protože jsem v roce 1993 investoval asi 50 tisíc dolarů do vlastní reklamy. Pak jsem si je vydělal zpátky a nedávno mi dokonce moje knížky vydělaly kopějku či dvě.

Na obalu české verze „Mládí v hajzlu“ jste vyfocený s psacím strojem, ale k psaní knížek ho ve skutečnosti nepoužíváte, ne?

Jako všichni Američané používám nejnovější technologie. Připevním si k hlavě elektrodu a všechny nápady a myšlenky se přesypou rovnou do monitoru počítače. Ušetří to spoustu času! Psací stroj už nepoužívám, ale sbírám je. Mám asi 20 nejmenších přenosných modelů, které byly dost populární ve čtyřicátých a padesátých letech. Zatím jsem ale nepřišel na to, co s nimi udělám.

Inspiruje vaše psaní osobní zkušenost? Byl jste podobný Nickovi Twispovi, když jste byl mladý (nebo snad jste ještě teď?)

Z mé osobní zkušenosti toho do knížek moc nepronikne. Když jsem dospíval, chtěl jsem být rebelem jako Nick, ale byl jsem moc konformní. Byl jsem tak vzorné dítě (a miláček učitelů), že mě ti největší chuligáni z naší školy na dětském hřišti s velkou chutí mlátili a mučili. A taky že jsem si to zasloužil! V mém věku by už ale bylo poněkud hloupé, kdybych nějak přehnaně rebeloval. Můžu se nanejvýš prohánět na motorce a nadávat psovi.

Máte kromě psaní ještě jiné koníčky?

Mám tolik koníčků, že se mi nikdy z ničeho nestalo skutečné poslání. Rád vyrábím nábytek a poflakuju se po svém železářství. Právě stavím nový obchod. Taky sbírám věci jako třeba ty barevné míče na bowling z 50. let. Mám jich na zahradě asi 15 a jak si všichni sousedi myslí, že jsem „divnej!“

Které autory jste hodně četl v mládí a které máte rád teď?

Když jsem byl malý, patřili k mým oblíbeným autorům Jules Verne a Charles Dickens. Dnes padám k nohám Vladimiru Nabokovovi. Mám rád i Evelyna Waugha, Oscara Wilda, Harryho Leona Wilsona, Marka Twaina, Jamese Thurbera, S.J. Perelmana, and E.B. Whitea. Někteří z těch hochů asi nejsou v České republice moc známí.

A teď něco o vašich knížkách. Do češtiny jsou zatím přeložené 4 díly Mládí v hajzlu a Holubí mambo. Co jste ještě kromě nich napsal? Jsou všechny vaše knížky tak legrační jako tyhle?

Napsal jsem taky poněkud zvláštní román nazvaný „Občanské krásy,“ který je muzikálovou satirou na politiku Spojených Států. Postavy se občas pustí do zpěvu, ale čtenář si hudbu musí představit. Jako ve všech svých knížkách se i v této snažím, aby byla pro čtenáře zábavná. Vážnou literaturu nepíšu. Na světě je totiž 12 miliónů spisovatelů, kteří právě teď vážně píšou jako o život, a kdo by s nimi chtěl soupeřit?

Jaká byla reakce na Nicka Twispa v Americe? Protestoval někdo proti otevřené sexualitě nezletilých hrdinů? Rozzuření rodiče nebo učitelé? Demonstrace? Výhrůžky? Nebo to byl naopak jednoznačný úspěch?

Je to vůbec možné, že nikdo neprotestoval? Copak Amerika je tak otevřená? Zřejmě ano. Knížka se líbila dokonce i konzervativní tetičce mé ženy, která žije v Indianě. V zoufalství jsem rozeslal pár kopií některým pravicovým organizacím a doufal, že budou žádat, aby ji zakázali půjčovat ve veřejných knihovnách. Taková publicita by se mi totiž hodila! Ale bohužel to štěstí jsem neměl. Možná jsem měl Nicka napsat jako sexuálně aktivního už v 10 letech.

Co vás přimělo napsat pokračování Mládí v Hajzlu po 7 letech? Byl to tlak vydavatele (podobně jako se vždycky v Hollywoodu snaží natočit „dvojky a trojky a čtverky“ úspěšných filmů), nadšení čtenáři nebo Váš pokus posunout Nicka směrem k „dospělejšímu“ hrdinovi?

Čtvrtou knížku o Nickovi Twispovi jsem napsal, protože pokračování vyžadovala spousta čtenářů. Problém samozřejmě byl vymyslet novou zápletku potom, co už hrdina dívku svého srdce nakonec získal. A jak je vidět ze závěru 4. dílu, jednoho dne si to přirachotí po skluzavce i pátý díl.

Opravdu není skutečná FBI schopná vypátrat 14tiletého kluka?

Mně by se určitě líbilo myslet si, že není. Ale samozřejmě Nick Twisp to ještě nedotáhl na jejich seznam deseti nejžádanějších zločinců.

Bude Sheeni někdy Nicka doopravdy milovat nebo ho pořád jen zneužívat? Nevěřím tomu, že jednou proti Nickovi nepoužije jeho fotku se zbraní, kterou sama vyfotila.

Sheeni, jako všechny osoby jejího pohlaví, má svůj vlastní postup. Osobně bych jí rozhodně nedovolil, aby si mě fotila, jak třímám zbraň.

Máte přehled do kolika jazyků byla vaše knížka přeložená a s jakým úspěchem?

Mládí v hajzlu bylo zatím přeloženo do češtiny, němčiny, maďarštiny a chorvatštiny. V Německu se teprve teď začíná chytat, protože rádio SWR2 z ní udělalo desetidílnou rozhlasovou dramatizaci. Jak se jí daří v Maďarsku a Chorvatsku, to zatím nevím.

Překlad do češtiny je naprosto skvělý. Setkali jste se s překladatelkou Tamarou Váňovou? Konzultovala s Vámi některé problémy?

S Tamarou jsem se nesetkal, ale trochu jsme rozebírali problémy u čtvrté knížky. Věřím tomu, že obrovský úspěch Mládí v hajzlu v České republice je především její zásluha.

Proč myslíte, že se z Mládí v hajzlu stal bestseller v malé zemi uprostřed Evropy? Je to tím, že Nickovy problémy jsou „mezinárodní,“ společné všem dospívajícím?

To je určitě ono. Buď tohle a nebo jsem byl v minulém životě Čech. Když jsem vyrůstal, četl jsem hodně o evropské historii a obzvlášť se zajímal o Československo. Ti chlapi, co je pokaždé vyházeli z oken! Musí to být země se smyslem pro humor.

Co byste se zeptal sám sebe, kdybyste se sebou dělal rozhovor?

Tohle: Nabízí Nick Twisp ženám vhled do mužské duše?
Odpověď: Zjevně ano. Několik čtenářek mi řeklo, že jim Nick pomohl pochopit, co se tehdy na střední škole odehrávalo jejich spolužákům v hlavě. Aha, tak proto se vždycky chovali jako zvířata!

Sám C.D.Payne považuje úspěch Mládí v hajzlu z velké části za zásluhu překladatelky Tamary Váňové. Tamara učí v Brně na pedagogické fakultě, má čtyři dcery a ve veškerých volných chvílích překládá. S překlady začala už před rokem 1989, první byly samizdaty, O’Neillův „Fašismus“, po roce 90. přeložila román o životě Margaret Mitchellové, knihu Davida Irvinga o Hitlerovi, v Jotě vyšla kniha „TKC“, překládala militaria, teologické knihy, počítačovou i naučnou literaturu (nakladatelství Doplněk: „4 důvody proč zrušit televizi“ a „V nepřítomnosti posvátného“ o nebezpečí technologií moderního světa), televizní seriály a ve výčtu nesmí chybět ani Holubí mambo C.D.Payna.

Jak jste se dostala k překladu Mládí v hajzlu?

No vyhrála jsem konkurz. Bylo nás tam asi pět, dostali jsme kousek na překlad… a to, co já jsem jim předložila, se jim zřejmě nejvíc líbilo.

Když jste se pak pustila do překladu, neměla jste s tím potíže, třeba s americkými reáliemi?

Já jsem s tím měla strašně moc potíží, to nebylo jenom tak – samozřejmě názvy předmětů, jak vypadají jejich školy, aby to člověk mohl přiblížit našemu čtenáři tak, aby nemusel uvažovat, jak to vlastně je… třeba když Nickovi bylo skoro patnáct, měl by být v prvním ročníku střední školy. Trošku jsem to musela přizpůsobit. Ty reálie jsou samozřejmě vždycky velký problém, ale vzhledem k tomu, že v té knize nebyly tak důležité, tvořily spíš takový živý pozadí, tak to nevadilo. Měla jsem spíš potíže uvědomit si, jak to je geograficky v tom zálivu, kde je Berkeley, kde San Francisco, a v tom mně pomohly mapy.

A Ukiah skutečně existuje? To musí být hrozná „díra“.

Jo, to existuje! Je to i na poměrně velké mapě, i Santa Rose je tam.

Měla jste možnost, když to bylo obzvlášť těžké, zavolat nebo napsat C.D. Paynovi?

Já jsem to nevyužila. Mám dojem, že on tehdy ještě neměl e–mail, ale já mám otce, který studoval v Americe, a ten mně s tím hodně pomohl. Ale stejně tam zůstaly některé chyby. Třeba v prvním díle byl nějaký japonský ostrov a já jsem napsala, že u něj byla vztyčená vlajka, ale mělo to být NA ostrově. Podle té předložky to ale nepoznáte. Byl to docela významný ostrov z druhé světové války a já jsem to nevěděla ani nepovažovala za důležité najít. Naštěstí v dalších dílech se to opravilo.

Míváte rozpačité pocity, když ve svých už publikovaných překladech najdete chybu?

Strašně špatnej pocit z toho mám. Já jsem vůbec měla pocit, že to bylo nedonošený, ty tři knihy – dělala jsem to během osmi měsíců a myslím si, že jsem si na to měla nechat víc času. Zvlášť u takovýho autorskýho překladu jsem měla pocit, že kdybych to otevřela na kterékoliv stránce, tak by se to dalo měnit, stylisticky upravovat a pulírovat. Toto jsem prožívala ze začátku u všech překladů.

Myslím, že takový pocit má většina překladatelů, ale čtenář to asi nevnímá a pokud není věci znalý, tak by ho vůbec nenapadlo, že je někde nějaká chyba.

Je to možný, je to asi otázka úrovně nějakýho toho perfekcionismu. U knih navíc záleží na každé čárečce, to je to, co za váma zůstane.

Zeptám se ještě na moravské výrazy – nesetkala jste se s tím, že na české straně někdo neporozuměl výrazům, jako je sicna, hicna nebo betla?

Jak jsou ve třetím díle ty anagramy, tak já to používám ve škole jako ukázku nepřeložitelnosti a toho, jak si s tím člověk někdy musí umět pohrát. A ve třídách mám lidi i z Čech a zatím jsem se spíš setkala s tím, že byli rádi, že se jim rozšíří okruh výrazů. Nesetkala jsem se přímo s kritikou, že by nevěděli, co to je, protože já jsem se to snažila dělat tak, aby třeba ta betla byla z kontextu jasná, o co jde a aby všechny ty výrazy byli lidi schopni vydedukovat z kontextu. Nikdo si zatím nestěžoval.

Vy učíte přímo překlad?

Taky překlad. Ten učím nejraději, samozřejmě musím učit i jiný věci, protože pajdák není škola na překlad, takže teď tam mám dva literární předměty a teď začínám semestr s předmětem Odborný překlad, ale to už je něco jiného než literární. Díky tomu vím, že tady v tom Nickovi jsem porušila strašně moc pravidel dobrého překladu – neměla jsem volit ten expresívní jazyk ani regionální dialekt, jenomže on by to nikdo nečet! I třeba v tom názvu je chyba – původně je to „Vzbouřené mládí“, tam nikde žádný hajzl není. Jenže já jsem do toho konkurzu šla a ten název knihy už byl danej, už na to jely reklamy a nedalo se s tím nic dělat. To není můj název. Já jsem ty tři díly strašně trpěla, že ten název není odpovídající. A teď – jak z toho vybruslit? A až v tom třetím díle mě napadl ten spásnej nápad, jak on si tam stěžuje, že by měl zbytek mládí zůstat v těch ženskejch šatech, tak jsem tam vetkla větu – „To je mládí v hajzlu.“ – a teprve v ten moment se mně ulevilo, že jsem si řekla, že aspoň takhle je ten název adekvátní. Ale byly to nervy. Jenže tím, že to má ten atraktivní titul, ten expresivní jazyk, se kterým se málokde setkají, tak to ti lidi kupují. Je to součást popularity té knihy.

Je tam taky hodně teenagerovská mluva. Inspirovaly vás vaše děti?

Inspirovaly mě moje děti, ale víte, co je divný? Jeden student mi řekl: ten váš slang je tak rozkošně archaický, to jsem si říkala teda, to je věc, to by mě v životě nenapadlo. Je to samozřejmě stylizovaný – jak asi by mohli mluvit, částečně jsem v tom i já, já teda mluvím dost expresívně, protože si myslím, že největší nebezpečí, co češtině hrozí, je nivelizace. To, co se na nás chrlí z těch médií, je prostě nemastnej neslanej jazyk plnej takových těch otřepaných frází, takových, jak se to pořád dokola omílá. Já teda i mluvím expresívně, tak jsem se nějak napojila na toho Nicka, na ty jeho nezbednosti, se slovníkem by to asi nešlo. Ale zcela určitě jsem se dětí ptala, jak by se co řeklo. Třeba jestli tam mám „hafo,“ to je něco, co já vůbec nepoužívám, to je určitě jejich termín. Mám takovej slovníček a tam si to vypisuju, když se s něčím setkám. Ale ještě nejsem tak úplně profesionál, takže to zapíšu, pak to ztratím, pak zase píšu, ale sbírat se to snažím.

C.D. Payne slibuje, že pátý díl je na cestě, počítáte s tím, že vás zase nemine?

Výhledově s tím počítám. On mi totiž ten 4. díl poslal na disketě a neustále mi k tomu posílal změny. Mě už to tak nějak nebavilo, taky perfekcionista, taky to zřejmě piloval do poslední chvilky, tak jsem mu pak psala, ať už toho nechá, ať radši napíše další díl a ptala jsem se ho, jestli to míní přesunout do Evropy, protože ten čtvrtý díl končí, jako že poletí do Francie a on mně psal, že nezná tu Francii natolik, aby to tam mohl posunout, ale že to zvažuje. Tak jsem si říkala, že by to mohl posunout do Česka, mohlo by to být zajímavý.

Ranila by vás mrtvice, kdybyste byla Nickovou matkou?

Já bych hlavně v životě nebyla taková, jako je ona. Ona je šílená. To za prvé a za druhé si vůbec neumím představit, že bych měla syna. Já mám ty čtyři dcery a když vidím svoje kamarádky matky, co mají ty syny, tak se mně tají dech, co všechno ti kluci jsou schopni udělat. To jsem strašně ráda, že nemám syna. I ten Nick mně to potvrdil, že u těch chlapečků nikdy nevíte, s čím přijdou, co vymyslí, co udělají.