Americké ZOO. Podivuhodné rituály?

Cizinec, který se ocitne na delší dobu v jiné zemi, má většinou tendenci přijímat a pozorovat domorodce jako zvířata v ZOO. Jak si každý z nás s sebou nese rituály své kultury jakožto i své vlastní, neméně významné návyky a chápe je jako normální, přirozené, může mu chování jiné kultury připadat podivuhodné, nesmyslné nebo nelogické. Každá společnost je postavena na rituálech, na svých malých každodenních obřadech, nutných pro obvyklou interakci všech (nebo alespoň většiny) jejích členů. Tento článek vznikl z mých postřehů při mé srážce s jinou kulturou, s kulturou současné Ameriky.

Amerika pro mnohé z nás představuje zemi opředenou snad nejvíce mýty. Vidíme ji jako zemi svobody, neomezených možností a nekonečné zábavy. Víme, že americká společnost je společností velice mladou, radikálně vytrženou z vědomí historie a z času a také vytrženou z přirozeného vědomí národní hrdosti. Je to společnost, která si vzala za cíl vytvořit nový národ a snad i novou, „přetavenou“ nad-rasu. Často používaná metafora, která charakterizuje Ameriku jako „tavící kotel“, kde se imigranti nejrůznějšího původu zázračně přetavují do nového národa, idealizuje Ameriku jako jednolitý národní útvar. Je však vhodnější nahrazovat ji představou „salátu“, ve kterém se jednotlivé národy a rasy sice smíchaly, ale nevytvořily homogenní masu. Nelze tedy vidět Ameriku jako jednolitý útvar, ale spíše jako zemi rozdílů a neukončeností.

Jaká ale je „má osobní“ Amerika?

Země svobodná, ale tím druhem svobody, který je natolik vykoupený různými zákazy a omezeními, že Středoevropan pocit svobody z této nejstarší demokracie světa vůbec nemá. Svoboda je zde organizovaná. Velice striktní zákony, které se týkají alkoholu, nejvýmluvněji ukazují na to, jak se pořádek v této zemi musí neustále hlídat zvnějšku, jak není zakořeněný v lidech jako takových. (Anekdoticky znějící skutečná příhoda vypráví o tom, že na Floridě snížili obsah alkoholu v pivu na polovinu, aniž by to uvedli na vinětách. Chtějí tak prý zabránit tomu, aby se turisté na dovolené příliš opíjeli.)

„Svobodu“ přinášejí i různé technické hračky, které se již pro tuto zemi staly emblematickými: televize, telefon, automobil. Americká společnost je srostlá s technikou do takové míry, že s radostí můžeme vzpomínat na Cronenbergovy vize, a technika jako taková zde vytváří prostor pro nové rituální praktiky a způsoby existence. S technickou pokročilostí a s jistou samozřejmostí, se kterou je technika přijímána, ale i s obrovskou rozlohou země souvisí i jiné chápání prostoru a času. Můžeme zde vystopovat jistou umanutost k vytvoření si vlastního prostoru, bezpečně odděleného od okolního světa. Pokoje se staženými roletami, ve kterých celý den příšeřím problikává televizní obrazovka nebo hlasitě hraje hudba, pokoje klimatizované ne proto, že by v nich bylo přílišné teplo, ale i pro pocit oddělení od okolního světa. Auta, ve kterých jede pouze řidič, bez spolujezdců, naprosto převládají jak v ulicích měst, tak i na dálnicích. Prostor, který si Američan pracně vytvoří, také často nechce s nikým sdílet. Nelze opomenout McLuhanovskou metaforu médií jako extenzi smyslů, která se zdá být pro tuto společnost velice příhodnou. Média v širokém slova smyslu, od televize a filmu přes telefon až k automobilu, to vše zcela přetváří komunikaci, a jako by zde smysly jako takové začínaly ztrácet „smysl“ samy o sobě a začaly být nepotřebné bez svých extenzí.

Urbanisté musí žasnout

nad důmyslnou stavbou amerických měst. Centrum, opuštěné lidmi, zaplňují banky a úřady, novodobé katedrály se svými finančními rituály; ulice jsou prázdné, nikdo po nich nechodí. Za nákupy se odjíždí daleko za město. Bydlet se také odjíždí daleko za město, na bezpečné předměstí, do bezpečného uzavření před okolním světem. Jakoby každé opuštění předem vymezeného prostoru (auta, domu, pracovního prostoru, obchodního domu) s sebou neslo neskutečné nebezpečí, jako by tento „prostor nikoho“ podléhal zcela jiným pravidlům a nikdo si v něm nemohl být jistý. Zároveň je tu veliká nedůvěra k těm, kteří se nacházejí „mimo prostor“, znamená to totiž často, že jsou i mimo společnost.
Chůze je podezřelá, představuje to, že jste porušili nepsaná pravidla bezpečnosti. Jediná možnost, jak se procházet a nevzbudit úžas, je chůze „pro zdraví“. Speciální sportovní oblek, zvláštní závaží a chodníčky nebo místa vyhrazená pro tuto aktivitu však vytvářejí jen další, alternativní „bezpečný prostor“. Chůze bez sportovního účelu je zde nesmyslná.

Televize je další zajímavou extenzí.

Není již pouhou „autoritou domácnosti“, stala se skutečnou nezbytností. Nahrazuje rodinný krb, před kterým se rodina schází, u něhož večeří, kde se odehrávají rodinné rituály. Před televizní obrazovkou se často sdružují i mladí lidé na schůzce, na večírcích a při přípravě do školy. (Průzkumy ukazují, že Američan stráví před obrazovkou průměrně 7 hodin denně, a je zajímavé, že i lidé, kteří nemají tekoucí nebo teplou vodu, obvykle mívají televizi.) Televizní rituál se ovšem poněkud liší od obvyklého českého. Programů je velice mnoho a je poměrně nesnadné se v nich orientovat. Mnozí tedy spíše „surfují“ po jednotlivých kanálech, než že by opravdu vybírali z programů. Mnohem rychleji si tak zvykají na „záblesky“ (délka průměrného televizního záběru se pohybuje okolo 3.5 sek), nejsou už schopni vnímat pomaleji se rozvíjející příběh. Objevují se studie, které tvrdí, že televize má na svědomí sníženou schopnost soustředění u mladých lidí. Za těmito průzkumy se skrývá jediná otázka: může televize způsobit intelektuální holokaust?

Televizní show proniká do všech oblastí, i univerzitní přednášky pro nižší ročníky musí v sobě mít něco ze show, aby přitáhly pozornost studentů. Nezralost, dětinskost do poměrně pozdního věku, to charakterizuje zdejší mládež. Systém výuky tomu odpovídá. Show, následnost komických obrazů, takové bývají mnohé přednášky, ale i tak má vyučující často problém zaujmout studenty a vyrovnat se s jejich nezralostí a odrzlostí.
Dalším typickým rysem Ameriky je

rituální přístup k jídlu.

Posedlost ideální postavou kontrastuje s velkým množstvím tlustých lidí, kteří jako ikony konzumerismu hrdě nesou svá monstrózní těla. Stravovací obřad s sebou přináší tabuizované potraviny. Cukr, tuk, to vše je na indexu, kouzelná zaklínadla nové doby jsou „bez tuku, bez cukru, light“. I nákupy se podobají rituálu. Zahlcenost zbožím, nutnost zasvěcení do výběru, neustálá přítomnost reklamy, to vše nákupy ztěžuje, tak jako umístění velkých obchodních center na okrajích měst, kam je nutno dojíždět jako do chrámu. Žena v domácnosti, která ráno nasedne do automobilu, ujede 30 kilometrů a stráví několik hodin na „výletě“ do obchodu, je pravou kněžkou těchto prostorů.
Přístup ke sdružování je hnán jakousi zvláštní posedlostí bezpečností. Kluby a bary jsou podivuhodně malé, jako by měly zamezit sdružení většího počtu lidí. Přátelství, spolčování, to vše se často řídí zvnějšku. Na večírku můžete s někým vyplnit formulář, kterým se zavážete, že z vás budou oficiální přátelé. Taková „oficiální smlouva“ vás zavazuje k určitým povinnostem vůči vašim „přátelům“. Mnozí studenti se sdružují v Sesterstvích a Bratrstvích – což je jen další způsob, jak získat „oficiální“ přátele. Takto lze získat najednou (tedy poté, co projdete různými přijímacími rituály a jste shledáni vhodnými) až ke stovce „bratrů“ nebo „sester“. S novými „sourozenci“ získáte i nové obřady vlastní vaší „rodině“, která hrdě nese označení písmeny řecké abecedy.

Americké ZOO a jeho rituály jsou zábavné. Amerika, mnohokrát nám zprostředkovaná televizní a filmovou hyperrealitou, to je pouhá představa o Americe, odraz toho, co si sama Amerika o sobě sní. Pozlátko hollywoodské produkce, které se na nás valí z pláten kin a z televizních obrazovek, zahleděné do mýtů, odtržené od reality. Ať už je Amerika sebečastěji nazývaná zaslíbenou zemí nebo odmítána jako bašta egoismu a konzumerismu, je prostě jenom jednou z mnoha kultur. A všechny kultury se svými rituály jsou stejně podivuhodné, není možné rozlišit ty „správné“ nebo podivuhodnější než ostatní.