RADIOHEAD

Před šesti sedmi lety to mohla být jen další sebevědomá, ale nudná britská hvězdička. Dnes jde o skupinu, která stojí na špici alternativní hudby. Určuje trendy a mohla by patřit k absolutním rockovým velikánům. Svým nezájmem o hudební marketing však tuto pozici odmítá a dává najevo, že hudba je víc než jen průmyslové odvětví. Radiohead.

PRVNÍCH 15 MINUT SLÁVY

„Popkultura bude existovat, ale samotná hudba v ní už nic neznamená. Všechno nahradila novinářská vyjádření, fotky, skandály, móda. To je dneska kritérium úspěchu.“
Radiohead se dokázali obejít bez těchto „kritérií“ a přesto prodávají každé desky několik miliónů. Recept je prostý – přinést na každém albu inovativní, výjimečnou a kvalitní hudbu.
Pětice muzikantů pochází z Oxfordu a od začátku hraje v sestavě Thom Yorke (zpěv), Johnny Greenwood (kytara, klávesy, xylofon), Colin Greenwood (baskytara), Phil Selway (bicí) a Ed OBrien (kytara). Původně si říkali On A Friday, protože zkoušeli hlavně v pátek. Thom Yorke v Oxfordu nestudoval, ale pracoval tam jako dělník. „Chodíval jsem ztahanej z práce a viděl poflakující se studenty university, trpěl jsem depresemi a komplexy. Abych se nezbláznil, začal jsem psát texty a nakonec založil kapelu.“
Radiohead se dlouho vyhrávali na koncertech a zástupci různých firem mezitím hodili lano i některým jejich předkapelám (mj. Sundays). Čekání se vyplatilo, skupina podepsala smlouvu u EMI. „Mít kontrakt s nezávislou společností je sice dobrá image, ale velká firma je schopná vám dát tolik peněz, abyste mohli chodit v poledne po ulicích a a říkat si: Až do večera nemusím nic dělat a přesto mám prachy.“
Po několika singlech vydali Radiohead na jaře 1993 album Pablo Honey. Album typicky indie zvuku, album hodně kytarové a album jediného hitu. Skladba Creep (ušouraný, plížící se) je výrazným příspěvkem do tehdy pomalu končící britské vlny „melodických kytarových stěn“. „Creep není druh nadávky. Označuje lidi, kteří nemají rádi sami sebe, ale z tý nenávisti vyzískají touhu dělat něco tvůrčího.“ Tento výklad lze v případě Radiohead velmi případně a uvěřitelně přesunout i na kapelu samotnou, zvláště na autora Thoma Yorka. „Velká většina skladeb pochází z období mých životních krizí. Psát písničky byla pro mě terapie.“ Nejen „šouravý“ hit Creep, ale i další skladby jsou textově značně sžíravé a (i když to následující ukázky nemusí naznačovat) také dost hořké až hnusné. Ve Thinking About You myslí Yorke nikoli na ženu, ale na flašku a cigarety. V Anyone Can Play Guitar nadává všem dlouhovlasým džínovým pozérům, kteří si hrají na rockové hvězdy, a v Lurgee zpívá o odchodu bývalé milované slovy: Ona je navždy pryč/ a já mám konečně lepší náladu…
„Tahle deska je jen experiment. Přišli jsme do studia a měli jsme peníze na natočení desky, tak jsme jen tak blbli a hráli si se zvukem.“ S odstupem několika let a ve srovnání s tím, co Radiohead později dokážou, už není tento Yorkův komentář tak skromný či pozérský, jako se zdál v době vzniku Pablo Honey. Stejně tak měl Thom pravdu při hodnocení hitu, který jim přinesl prvních 15 minut slávy. „Náš čas teprve přijde. Creep je skladba, která tady vždycky bude. Za pět, šest, deset let budou lidi říkat, že je to klasická skladba. My to víme!“
První deska uspěla výrazně ve Státech. V řadě tamních rockových anket pořádaných ke konci století se Creep umístila výš než kterákoli jiná skladba kapely a úspěšná byla i v některých evropských hodnoceních 90.let. Pro fajnšmekry je ale jejich debut tím nejsnáze zapomenutelným albem.
„Divil jsem se, co může muzika znamenat pro lidi. Najednou po nás chtěli každý den rozhovor. Po hitu jako byl Creep kapely normálně nepřežívaj. To tě může zabít. Ale nezabilo.“

OD JEDNOHO HITU K ALBU BEZ HITU

Po dvou letech Radiohead oslabili svou pozici, především ve Spojených státech. Druhá deska The Bends tam neměla prodejní artikl, ztracenecký hit Creep. Po právu ovšem získala výraznější kritickou odezvu. Zvláště doma ocenili výrazně britský zvuk alba (mj. 5.místo mezi nejlepšími alby roku, Melody Maker). Nebylo divu, že kapelu si nejvíc oblíbili kritici a muzikanti (třeba Michael Stipe z REM). S podivem bylo, že je nepřestali vyhledávat i běžní pubertální kupci desek. The Bends je ovšem mnohem víc než běžné kytarové album poloviny 90. let. Poprvé je na celé jeho ploše ukryto to, co je na hudbě Radiohead výjimečné: silná emoce. Deska okouzlí (nebo zarmoutí) svou atmosférou, kombinací smutku a spásné naděje. Katarzní dílko.
Dokonalým příkladem je závěrečná (a velmi silná) Street Spirit (fade out), jakási britská obdoba amerického hitu Creep (koneckonců pochází už z roku 1993). V depresivních slokách zpívá Yorke o pocitu člověka ve světě, který ho jen zastrašuje, a každou z nich končí: Všechny ty věci snad jednou strpíme/ a tím pomalu zmizíme… V úplně závěrečné větě Utop svou duši v lásce se zdá být naděje, jenže Yorke celou písničku komentuje: „Všechny naše songy mají aspoň záblesk řešení, Street Spirit ne. To je tmavý tunel beze světla na jeho konci. Naši fanoušci jsou asi statečnější než já nebo si spíš neuvědomují, že Street Spirit je o tom, že zíráš zlu přímo do očí a víš, že ať uděláš co uděláš, naposled se bude smát ono. A to je fakt. Kdybych na to myslel trochu dýl, zkolabuju. Taky proto hrajem tuhle skladbu na konci setů. Opravdu mě to děsí, když vidím ty tisíce lidí, jak se u ní smějou a neslyší tu tragédii, jako když musíš dát utratit psa a on po cestě ještě vrtí ocasem. Street Spirit je náš nejčistší song, ale… já ho nenapsal. Napsal se sám. My jsme jenom jeho příjemci a poslové, ale radši bych jím ani nebyl. On si žádá příliš.“

Desky Radiohead jsou skvělé i textově. Thom Yorke se zuřivě brání označování básník a otištění textů na albu Bends komentuje: „Chtěli jsme splasknout tu bublinu, říct, že jsou to jen slova. Protože kdybys přemítal o jejich důležitosti, nakonec bys myslel tak, jak si myslí lidi, že přemýšlíš.“ Řada Yorkových textů je ovšem dost depresivních, úzkostných. Fanoušci by se mohli začít bát o Thomovo zdraví, kdyby: „Thom není ani zpoloviny tak náladový a podivínský, jak by se mohlo zdát podle jeho textů. Ty ukazují jenom část jeho osobnosti, nejspíš tu odvrácenou, ale ne celou. Thom je už unavený z toho být mluvčím všech těch ztracených generací se všemi obavami, osamělostmi, mileniálními neurózami,“ říká Colin. Yorke se zdaleka nestylizuje ani do role mluvčího kapely a chová se vlastně… pranormálně. Po úspěchu v Americe byl pozván do KROQ, největšího rádia v LA, a diskžokej ho nutil, aby zazpíval naživo do mikrofonu pasáž z písně Creep (It’s So Fucking Special). Thom, že ne. Počkej, zpíval jsi na desce, ne? Samozřejmě. Tak proč ne? Byl tu třeba Lenny Kravitz a ten nám klidně do éteru zakřičel: Hey, you cool bastards!
„Co mě opravdu děsí, je, jak se absolutně každý chová jinak k tomu, koho vidí jako slavnýho,“ říkal Yorke při americké šňůře s REM. „Někteří fanoušci mi říkaj, že jsem spasil západní civilizaci. Mám dojem, že před pár minutami to říkali Michaelu Stipovi.“ A co tě na hvězdách tak štve? „Na nich nic, úplně všechno kolem mě štve. Nejen že je to hudební manufaktura, ale navíc nezajímavá manufaktura. Jako skupina sama o sobě už stejně neexistuješ. Dnes musíš být grunge skupina, indie skupina nebo soul skupina.“
Kromě fabriky hudebního marketingu narážejí Radiohead třeba na média. Zvláště britský tisk dokáže skupinu stejně tak nadhodnotit jako smést ze scény. „Když jsem věčně mluvil s novináři, rozhodl jsem se, že příští deska bude oslavná. Konečně budou mít, co chtějí – změnu!“

ALBUM ROKU A VŠECH DOB

Při vší úctě k předchozímu ironickému prohlášení se u dalšího alba dalo tak nejspíš očekávat opakování schématu. Radiohead však dokázali nabídnout strhující desku zcela prostou hitů, jednu z nejlepších desek 90. let – OK Computer. První singl Paranoid Android měl přes šest minut a zdál se být nepoužitelný jako singl, natož ten první z desky. „Často vytváříme různé verze písniček. Paranoid Android měl jednu počáteční, potom koncertní, ta měla jedenáct minut včetně varhanního sóla, a tu konečnou. Říkali jsme si, jak je najednou ta písnička zhuštěná. A pak rádia řekla: tohle nemůžeme hrát…“ Naštěstí výjimečnou porci zdravého rozumu projevila MTV a klip se zjevil v jejích rotacích. Kdoví, jestli by bez toho na OK Computer dohlédli američtí akademici – deska získala Grammy 97 za alternativní hudbu. To je však pro ni téměř pejorativní ocenění. „Už jsme byli párkrát nominovaní na nějaké ceny. Je fajn, že jsme nikdy nic nevyhráli,“ řekl ještě před vítězstvím Ed OBrien. „Ty ceremoniály moc nesnášíme. Vždycky si říkám, kolik kapel je na předávání. To nemají co na práci? Na to my nemáme čas.“ První i druhá deska Radiohead byly pořád ještě písničkovými alby. OK Computer je mnohem víc než jen 12 třeba kompaktně seskládaných skladeb. Síla celé nahrávky je nemístná a při poslechu alba vámi neomylně některá místa přímo fyzicky zacloumají. OK Computer zneklidňuje, přivádí do extáze, vybuchuje a tiší. 53 minut pohledu do hlubin ohromujícího obrazu. Je to umělecké dílo, při jehož poslechu mrazí.
Desku rozebraly desítky recenzí skladbu po skladbě a text po textu. Dokázaly vypočítat řadu vlivů a přirovnávat k hudbě Pink Floyd a textům Michaela Stipa. Padala jména Marvina Gayeho, Elvise Costella, sám Yorke přidal inspirace Björk, Milesem Davisem nebo Johnym Cashem. Celá ta paleta interpretů byla podobně zjednodušující jako odhalování textových témat z jednotlivých řádků. Dá se říct, že Yorke zpívá o svém podvědomém strachu z leteckých nebo automobilových neštěstí (Airbag, Lucky) nebo naráží i na politiku (No Surprises, Electioneering). Ale i bez znalosti angličtiny z OK Computer uslyšíte úzkost a naději – osamocení v nepřehledném světě stále věříme, že ostatní jsou na tom podobně. Vlastně z něj můžete slyšet třeba jen něco obdobného. Na téhle desce není nic dovysvětlováno, všechno je jen nastíněno.
Deska se povětšinou natáčela v domě najatém od Jane Seymourové (Dr. Quinnová). „Za dva týdny jsme v podstatě natočili celou desku. Ale pak to přišlo, všechno bylo najednou těžší. Nakonec se nám samy zapínaly, vypínaly a převíjely magneťáky. Navíc dům je úplná samota. Přestali jsme hrát a ticho. Otevřeli jsme okna – nic. Bylo to děsivý. Ani jsem nemohl spát.“

Yorke je taky takový „paranoid android“: vystrašený z aut, posedlý duchy v domech, podezíravý ke všem. Nemůžete si přát lepší rockovou hvězdu. Když se ho ptali, proč píše tolik songů o automobilových neštěstích, odpověděl: „Myslím, že lidi vstávají zbytečně brzo, aby opustili domy, kde vlastně nechtějí bydlet, aby se dostali do práce, kterou nenávidí, a navíc nejnebezpečnějším způsobem dopravy. Na tohle bych si nechtěl zvykat.“ Jeden z nejslavnějších videoklipů Radiohead, Karma Police, se celý pro Thoma odehrává v autě. Při natáčení do auta začal pronikat oxid uhelnatý a zpěvák se přiotrávil…
„Videa Radiohead nejsou sestříhaná a jasná. Každý si je dokáže vyložit po svém. Díky tomu druhu tajemství se na ně můžete dívat znova a znova,“ říká Lewis Largent, hudební víceprezident MTV. A potvrzuje tak, že MTV má Radiohead ráda vlastně proto, že jejich klipy nedávají přesný smysl.
OK Computer vyhrálo v roce 98 anketu časopisu Q o nejlepší rockovou desku všech dob a nechalo za sebou na druhém místě beatlovský Revolver.

ART-ROCK? PROG-ROCK? NEBO CO VLASTNĚ?

Po úspěchu OK Computer byli Radiohead v poněkud bezvýchodné situaci, jak sami říkají, v tvůrčím zajetí. Zopakovat tak silnou desku snad není v lidských silách. Čtvrté album Kid A (2000) tudíž zákonitě nemá jen bezvýhradně nadšené recenze. „Bylo to asi poprvé, co jsme neměli žádný klíč k tomu, co budeme dělat. Jen jsme experimentovali. V tomhle stavu jsme byli asi rok, samé pokusy a poslouchání. A pak to konečně začalo získávat tvar. Po 18 měsících.“ Thom zpíval přes vocoderový program v applovském notebooku. K tomu jakoby neumělé klávesy, řada podivných zvukových efektů. Ty všechny vznikly v údajně pohodové atmosféře postupného vršení nápadů, postupně ve třech studiích ve třech různých státech. Thomův hlas byl používán jako další nástroj, texty tentokrát spíše jako koláže. Vskutku experimentální album, které se údajně vyvinulo samo ze 40 polotovarů úplně jiným systémem práce než dřív. Přesto přináší stavy velmi podobné Bends nebo OK Computer, totiž hudbu úzkostných duší, které se v podivném záblesku otevřenosti dělí o všechnu horoucí, ale potlačovanou touhu, stejně jako převládající a všudypřítomné sklíčení.

Po experimentální přípravě je docela udivující, jak soudržně a invenčně album vyznívá. I když je značně syntetické, plné elektroniky, znovu se v něm schovávají emoce. Tentokrát jsou jen ukryty mnohem hloub a odhalují se až po vícenásobném poslechu. Silné, ale potlačené pocity v hudbě ilustrují podivné krajiny plné ledových hor a zasněžených sopek v bookletu. „Nejtěžší je pro mě seskládání písniček. Je to náročné a bolestivé. Nemůžu si pomoct, ale napadá mě jen srovnání písniček s dětmi. Některý zůstanou a některý pošlu pryč. Zní to asi naivně, ale je to tak. Mluvil jsem o tom s Björk a ta to cítí úplně stejně.“ Spolu s Björk nazpíval Thom Yorke duet I’ve Seen It All pro její hudbu k filmu Tanec v temnotách. Kromě toho se předvedl i na loňském albu PJ Harvey. A přestal dávat rozhovory. Místo něj odpovídají Johnny nebo Ed.
Ještě před vydáním alba si Radiohead střihli krátkou šňůru ve vlastním obřím stanu. Kritici poukazovali na vysoké vstupné a skupina vysvětlovala: „Představa hraní na stadiónech nebo obřích plochách nás nevzrušuje. Hrajeme, abchom zkoušeli odlišné věci, a ne abychom se stali největší kapelou světa. I když se do našeho stanu vejde 10.000 lidí, pořád se tam cítíme příjemně.“
V řadě recenzí je Kid A přirovnáváno k tvorbě Can nebo Kraftwerk. Sami Radiohead ještě dodávají Charlieho Minguse. V řadě recenzí je album označováno za chladné a skupina osočována za únik k elektronice. „Jo, je v tom pořád stejný podtext – proč nezníte, jako jste zněli před pěti lety…“ Ale lidi říkají, že si mohli koupit třeba Aphex Twin. „Když tvoříš a děláš něco nového, vstřebáváš vlivy. Hledáš vlastní cesty a to je na tom zajímavý. Chtěli jsme jen udělat desku odlišnou od předchozích. OK Computer byla strašně emocionální deska. Kid A je mnohem více kontrolovaná.“
Pro Madonnu je Kid A deskou roku. Už po vydání OK Computer byly na exkluzivních koncertech v Americe v publiku k vidění kromě Madonny i Michael Stipe nebo Mike Mills z REM, Marilyn Manson, Courtney Love, Mike D. z Beastie Boys nebo Liv Tylerová. I takový experiment jako Kid A šel ve Státech okamžitě po vydání na 1.místo hitparády a je v několika kategoriích nominován na Grammy.

Radiohead můžete také vidět na koncertním videu Meeting People Is Easy, kde ovšem narazíte i na nudu koncertních šňůr. „Tenhle film neukazuje dostatečně pohodu, kterou máme během hraní. Je ale pravda, že turné může být těžce nudné. Důležité je vracet se nejpozděj po čtyřech týdnech aspoň na chvilku domů a číst noviny, abys nevypad z reality.“ Už na červen 2001 plánují údajně další album Amnesiac. Bude konvenčnější? „Tomu se musím smát. Lidi se ptají po písničkovém albu a já říkám – co bylo těch deset tracků na minulé desce?“

Tracky na deskách Radiohead můžete přirovnávat ke křehkosti Pavement, podivínskosti Tortoise, k epickým paranoiám Pink Floyd nebo baroknímu majestátu Queen. Radiohead prostě věří, že rock může ještě být transcedentální záležitostí.
Věřím s nimi.