Povznesená příchuť ze STEREOfonní LABoratoře

Anglo–francouzští STEREOLAB jsou jednou ze šťastných kapel, které umějí tvořit hudbu, jež si své posluchače najde. Vedeni romantickou kreativní dvojicí tim gane a laetitia sadier se stali jednou z nejvlivnějších v oblasti alternativní hudby 90. Let. Kombinují inklinaci k melodickému popu 60.let s art-rockovou estetikou vypůjčenou od kraut-rockových souborů jako faust nebo neu! Navíc lemují svůj minimalistický pop vlivy jazzu, bossa novy nebo fimové hudby, které obyčejně v rockovém proudu hrají bezvýznamnou roli. Od založení v roce 1991 každý rok zásobují své fanoušky kromě regulérní tvorby i speciálními edicemi a deskami pouze na dobírku.

Typickým znakem zvuku skupiny jsou: elektronický bzukot, libozvučný hypnotický rytmus, spanilé melodie, nadýchané vícevrstvé vokály, často zpívané francouzsky a často hájící zájmy revolučních marxistických politiků. Stereolab ztvárňují písně ošidně jednoduché, opatřené bází ozdobných stylistických experimentů. Intenzívně trvají na analogových metodách záznamu.

„Věřím, že každý nástroj dodává zvuku jedinečnou kvalitu, kterou nelze překonat použitím digitálních nástrojů, když uměle vyrábíme něco, co už existuje. Co ovšem mám rád, je použití počítače při samotném nahrávání. Nalijeme do něj všechny naše oblíbené analogové zvuky, basu, bicí atd. a pak s nimi svobodně nakládáme.“ (Tim Gane)
Další velkou konstantou tvorby je monotónní motiv cyklicky se opakující, ale postupně se nenápadně rozvíjející k určitému výsledku. Stereolab docela rozvíjejí odkaz Velvet Underground, ale i při vší monotónnosti udržují slušné napětí. Především zásluhou bizární kombinace textů a francouzské intonaci andělského hlasu zpěvačky. Laetetia Sadier je Francouzka, žije v Londýně a hovoří perfektně anglicky. Může tedy volit svobodně jazyk interpretace. Zřejmě volí instinktivně. Každý jazyk reprezentuje určitou kulturu a je projevem komplexu zkušeností lidí, kteří ho používají. V textech je ovlivněná levicovými tendencemi, přičemž nejdůležitější roli hraje osvobození člověka od útlaku a téma svobody.

„Chci přinutit lidi, aby přemýšleli o tom, jak žijí. Nestačí pouze říkat, že kapitalismus je špatný.“

Počátek Stereolab stojí u londýnské skupiny McCarthy, kde působil Tim Gane (*2. 7. 1964) jako kytarista. Se svou osudovou partnerkou se potkal při koncertním vystoupení v březnu 1988 v Paříži. LaEtetia Sadier (*6. 5. 1968) nejenže přeložila některé texty z repertoáru McCarthy do francouzštiny, ale zazpívala si i jejich na posledním albu v roce 1990. Romantický vztah tohoto páru vyústil v hudební spolupráci i po rozpadu skupiny. Duo začalo vydávat singly na poštovní objednávku pod hlavičkou Stereolab. Jméno naráží na dnes již nefunkční termín, kterým se v 50. letech značkovaly desky specielně ozvučené tehdy nejmodernější technologií hi-fi. Na akordech z debutového singlu „Super 45“ s nimi spoluhráli Joe Dilworth (bubeník The Faith Healers) a tvůrce The Chills basista Martin Kean. Oba se stali až do roku 1992 oficiálními členy kapely. Příležitostnou zpěvačkou byla Gina Morris. Další malou desku ze srpna 1991 „Super Electric“ už vyhlásil časopis Melody Maker Singlem týdne a bodovala i v nezávislé Top 10. Značka Too Pure inkarnovala kompletní 3 singly (vydané původně u vlastní značky Duphonic) na album „Switched On“ právě v době, kdy vyšlo plnoprávné debutové album nazvané „Peng!“.

„Peng!“ je senzační konglomerát Baudelaira, Velvet Underground, fragmentů germánského robot-rocku a úžasného vokálu Seaye Sadier.“– shrnul desku v recenzi list The Guardian. Stereolab zde pokračují v odhalování svého unikátního přístupu k experimentu v pop-hudbě. Kombinují snivou harmonii a vířivé klávesy s nelibozvučnými kytarami. Na klidný zakřivený hluk dosedá nádherný bezbranný hlas. Je to mistrovský výkon vedoucího páru, odměněný prvním místem britského nezávislého žebříčku.
„Hudba je pro mě především průzkum, nebo, chcete-li, dokonce výzkum… explorace, experiment. Není to jako když se pohybuji směrem k nějaké konečné stanici, není to ani o hledání ideálních odpovědí, protože už předem nevěřím, že by se dal takový cíl splnit. A když nevěřím, pak nemám ani takovou ambici.“
(Tim Gane)

Stereolab si mezi stoupenci britského undergroundu vydobyli kultovní pozici. Následovalo EP „Lo-Fi“ a série limitovaných singlů, jako třeba „John Cage Bubblegum“, které byly shodou okolností první desky, kde se představili klávesistka/vokalistka Mary Hansen a bubeník Andy Ramsay, noví členové jádra kapely. Na mini–albu „The Groop played Space Age Batchelor Pad Music“ z března 1993 se dokonce rozšířili o další 2 členy: kytaristu Seana O’Hagana (ex–Microdisney) a basistu Duncana Browna. Deska se stala malou undergroundovou senzací. Byla mimochodem jedna z prvních, kde zřetelně pospojovali Space Age a lenošivou pop-hudbu 60. let. Cesta k major-smlouvě u Elektry byla nachystána.

Jako debut pro USA si tedy připravili v dubnu 1993 jednu z nejhezčích i nejexperimentálnějších desek, jak už působivě napovídá název „Transient Random – Noise Bursts With Announcements“. Nukleus kapely (Gane+Sadier), přirozeně i se svojí partou kolegů, anarchisticky kráčí familiární retro-repetiční cestou. Rozmanitě a charakteristicky. Od 18minutového organického bloudění „Jenny Ondioline“ přes hlučné experimentální kusy jako „Our Trinitone Blast“ představují i tentokrát schopnost vytvářet nádherné nedůrazné pop–songy s nástinem noise. Šetrné melodie, které vyhovují více posluchačům než samotným autorům.
Album se také stalo college-hitem po celém USA i v Británii. A Stereolab se tím zatraktivnili pro řadu hudebníků, jako Sonic Youth, Yo La Tengo, Pavement nebo i Blur, kterým Laetitia hostovala na hit-singlu „To The End“ (1994).
„Členové rockových souborů se většinou hodí spíše na obyčejné tiskovky na téma dalšího turné. Pro mě je nejdůležitější věcí sama tvorba hudby a to, co mi tato činnost dává. Věřím, že tvorba hudby něco znamená. Může nás to něčemu naučit, může nás to pobavit, což bych rozhodně nepodceňoval, dále můžeme díky tomu vidět věci jinak a já věřím, že pravdivěji.“ (Tim Gane)

U Stereolab se tvorba mění pozvolna, průběžně, ale pokaždé lze identifikovat jakýsi typický ozón. Původní představa z hlavy Tim Ganea, kterou přirozeně ostatní členové přijali za svou, tvoří významný základ. Ten spočívá mnohem více na metodách tvorby než na zdrojích inspirace.

„Pole, které zkoumáme, je v čase proměnlivé. Zároveň je vždy ohraničené, protože by to jinak nebylo možné zvládnout.“

Zatímco „Transient Random–Noise Bursts Announcements“ dominoval jako lo-fi experiment, zvuk dalšího alba z dubna 1994 „Mars Audiac Quintet“ patří k bujarejším a vrstevnatějším. Ztlumilo se avantgardní ostří a převládají písničkové struktury a zejména vokální interpretace obou zpěvaček Laetitie Sadier i Mary Hansen. Méně náročné, jemné, ale trpělivě připravené, album bylo přístupnější i novým fanouškům, nicméně je nutno podotknout, že Stereolab je především kapela vnímaná především vysoce intelektuálním publikem. Ke skupině se připojila klávesistka Katherine Gifford, zatímco Sean O’Hagan se z plnoprávného člena stal jen občasným hostem, přičemž se raději věnoval své vlastní skupině The High Llamas.
Už v roce 1994 se ve vzduchu se rýsovala změna.

„Po prvních třech albech jsme dokonale vyčerpali určitý model. Vyzkoušeli jsme všechny jeho variace a už nebylo s čím experimentovat.“
Naznačilo to už limitované EP z roku 1995 „Music For The Amorphous Body Center“, které se honosilo detaily, jaké dosud nebývaly zvykem a inklinovalo k pop-melodičnosti. Ovšem skutečnou zásadní změnu přineslo až čtvrté plnohodnotné album „Emperor Tomato Ketchup“. Zatímco ho skupina nahrávala (a Katherinu Gifford nahradila Morgane Lhote), poskládaly se svazky singlů na další kompilaci z řady Switched On nazvanou „Refried Ectoplasm“.

„Emperor Tomato Ketchup“ z dubna 1996 je jakýmsi milníkem. Hudba Stereolab před a po něm je velmi odlišná. Album bylo jednak předělem mezi ranou a zralou fází skupiny a zároveň pravděpodobně největším skokem ve vývoji. V souladu s aktuálními trendy. Byl to ambiciózní příklon od bzučivého rocku k těžkému hiphopu, jazzu a tanečním vlivům.

„Předtím jsme záměrně zněli dost minimalisticky a snad až primitivně. Od „Tomato Ketchup“ a výš je zvuk i kompozice o dvě třídy bohatší a pestřejší. Dneska jsou na našich albech principy protikladů a jejich neustálé cirkulace mnohem silnější a akcentovanější. Popsal bych to tak, že dřívější alba a jejich jednotlivé skladby často pracovaly více či méně přímočaře. Bylo u nich zřejmé, že jde o nějakým směrem se posouvající hudební děj. Nyní to takhle jednoznačné není a je obtížné v jednotlivé skladbě identifikovat kde začíná a kde končí, a zda se vůbec vyvíjí. Musíte hodně namáhat představivost a prostorové myšlení, abyste z jednotlivých kousků každé skladby dali dohromady její skutečný tvar.“

Deska stojí v určitém průsečíku, kde skutečný zájem o tvorbu se střetává s atraktivním obsahem. Z toho logicky plyne, že měla nejsilnější ohlas v dosavadní existenci kapely a etablovala ji u širšího publika. Pop-singly jako „Cybele’s Reverie“ a „The Noise Of Carpet“ pomohli standartním posluchačům snadněji proniknout k experimentálním tendencím. Také kritika byla nadšena: „Čilé smyčcové pop-sonáty a hypnotické moog-orgie se zpěvem, který zní jako by krasavice Brigitte Bardot a Astrud Gilberto nahrály oslavné písně pro Nico.“ (Musikexpress), „Dosud jejich nejlepší deska. Brilantně sezdali své pokrevně spřízněné lásky: avantgardu a čistý pop.“ (Q).

Po nahrání desky nahradil Duncan Browna basista Richard Harrison, následovalo EP „Fluorescences“, až se konečně objevilo v září 1997 další album „Dots And Loops“. Nadále rozvíjí v libozvučných post-moderních rytmech tradičně bezútěšný obraz reality světa, jak jej vidí Laetitia. Básnická monstra, která straší naši existenci a způsobují utrpení. Spíše utiskují než utišují. Ze zvukového hlediska se zdá, že předchozí prospěšná kooperace s chicagským zvukovým inženýrem Johnem McEntirem (Tortoise) se osvědčila, a tak i zde dokonale pozdvihl důležité momenty – například náklonost Tima Ganea k harmonické poetice Briana Wilsona. Ne nedůstojnou roli hraje i synthi-operátor z Düsseldorfu Andi Toma (Mouse On Mars). Stereolab poněkud stáhli rytmické experimenty a plují spíše na jazzu než rocku. Apel je kladen také na vzájemnou fragmentaci swingové melodie a rytmu, což představuje 18minutová koláž s názvem „Refrections In Plastic Pulse“.

Nedlouho poté se Ganeovi a Sadier narodilo první dítě, a tak se věnovali soukromým záležitostem. Ustoupili poněkud do ústraní a stloukali jen malé limitované edice, což byla trošku změna oproti plodné éře 1992–97. K ambicióznímu objevování se vrátili po dvou letech. V září 1999 předvedli aktuální nápady na komplexním albu „Cobra And Phases Play Voltage In The Milky Way“. Tentokrát opět s novým basákem, už čtvrtým v pořadí, Simonem Johnsem, ale i osvědčeným inženýrem (McEntire) i bývalým dlouholetým spoluhráčem Seanem O’Haganem (High Llamas). Ať už si vysvětlujete titul jakkoli, ústředním tématem je podle textů Laetetie svoboda.

„Představovala jsem si, jak to vypadá, pokud lidé chtějí být ovládáni, chtějí být pod dozorem. Chtějí být pod ochranou, a nechtějí riskovat. Co se za tím skrývá? Myslím, že společnost utrpení, nedůvěry. Já sama se domnívám, že od lidí nejvíce získáš, pokud ti důvěřují a pokud jsou zodpovědní, a zároveň berou odpovědnost na sebe samotné, než opačně.“

Samotné písně působí velmi organicky. Absorbovaly McEntirovy free-jazzové tendence a Jim O’Rourke zase podnítil práci s detailem. V první polovině se míhají stručné jednodeché písně, ale potom přehodí Stereolab harmonie do široké fúze minimalismu a elektrického jazzu konce 60. let. Zbytečně dlouhá stopáž dala najevo jistou vyumělkovanost. Jednotlivé části jsou kouzelnější než celek. „Vzhledem k vlastnímu okázalému sebeuspokojení tentokrát Stereolab trošku pokulhávají“– konstatuje magazín NME.

Ale není všem dnům konec. Hned v květnu 2000 dostali pravověrní sběratelé studenou sprchu narychlo spíchnutým minialbem „First Of The Microbe Hunters“. Takovíto zanícení fanoušci hltali celá 90. léta jakékoli nahrávky Stereolab a nezlomně se pídili po vyjímkách a raritách, bez ohledu na to, budou-li později shromážděny na kompilacích. Byli prostě nenabažitelní. Tradičně byli zvyklí na nové variace a pulsní experimenty. „First Of The Microbe Hunter“ bude pravděpodobně první deskou, kterou nebudou chtít vlastnit. Deska působí velmi povrchně, jakoby naoko. Hraničí se sebeparodií. Jakýsi popart v zóně chill-out.

Je to náznak věcí příštích? Nechme se překvapit. Zatím Stereolab nahrávají nový materiál pro album, s kterým máme počítat na podzim 2001.

Z každé nové desky obvykle sálá nová objevitelská vášeň. Může být, že při prvním poslechu se hudba Stereolab těžce konzumuje, ale právě opakovaným poslechem nabývá na šarmu a eleganci a odkrývá skryté podtexty. U Stereolab najdete jakési přesahy, které je třeba odvodit a domyslet. Přímo je neuslyšíte, ale bez nich by skladby a alba neměly skutečný smysl. Jsou cítit intuitivně.

Stereolab bezpochyby naplňují doslovný obsah svého názvu. Doufejme, že nás nebudou nudit ani v budoucnu. A to nejenom vzhledem k vitalitě, s jakou se tito sensibilní hudebníci pohybují v dravém hudebním světě, plném komerce a přímočarých paskvilů na jedno použití.

—————————-
ALBA:
PENG! (1992 Too Pure)
TRANSIENT RANDOM–NOISE BURSE WITH ANNOUNCEMENT (1993 Elektra)
THE GROOP PLAYED SPACE AGE BATCHELOR PAD
minialbum (1993 Too Pure)
MARS AUDIO QUINTET (1994 Elektra)
EMPEROR TOMATO KETCHUP (1996 Elektra)
DOTS AND LOOPS (1997 Elektra)
COBRA AND PHASES GROUP PLAY VOLTAGE
IN THE MILKY NIGHT (1999 Elektra)
FIRST OF THE MICROBE HUNTERS
minialbum (2000 Elektra)

SINGLY:
Super 45, Super Electric, Stunning Debut Album (1991)
Harmonium, Lo–Fi (1992)
John Cage Bubblegum, Jenny Ondioline, Crumb Duck, Lo Boop Oscilator, French Disko (1993)
Ping Pong, Wow And Futter (1994)
Music for the Amorphous Body Center EP (1995)
Cybele’s Reverie, The Noise of Carpet, Metronomic Underground (1996)
Turn On EP, Miss Modular, Iron Man (1997)
In The Sound EP, Calimero, Free Design,
The Underground Is Coming (1999)

z dalších desek:
Switched On, Refried Ectoplasm, Aluminium Tunes,
Spacewatch, Shimmies in Super 8,
Inside Dave’s Garage, Laminations,
Simple Headphone Mind