OSA SOBĚ! aneb Jako parazit?

Být v OSE je pro nezávislého umělce, ať už autora nebo „jen“ muzikanta z kapely, něco jako cejch. Smlouva s ďáblem. Mafie, zloději, OSA zla, OSA nostra… to jsou nejčastější nálepky, kterých se člověku dostane v odpovědi lidí z hudební branže na dotaz, jakou má kdo zkušenost s OSA, plným názvem Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (proti pravidlům pravopisu ponechávám v ženském rodě a skloňuji dle zaběhané praxe). Reputace této organizace zatím není bůhvíjaká.

Tato elaborace podléhá licenci CC, viz http://creativecommons.org/licenses/by-nc/3.0/cz/

Patří už k dobrému tónu nezávislé hudební scény dívat se na OSA svrchu, neboť pro mnohé reprezentuje svou (přinejmenším dřívější) zahnilostí a neprůhledností systém, který sice z nutnosti tolerují, ale jehož některá pravidla a zavedené hodnoty od základu bojkotují, večerním pivním pohodlím u televize počínaje a konče masovým konzumem všeho, co se namane, kulturní statky nevyjímaje. Jelikož ale neexistuje pouze indie scéna a hlavně – věc je složitější, než jak vypadá z prvních výsledků v Googlu search, je nutné to vzít trochu z gruntu.[private]

Žijeme v Evropě 21. století a hlásíme se (alespoň zatím) k civilizačním hodnotám křesťanství, přikázání „nepokradeš“ nám tedy cizí není. Vyjdeme-li z úvahy, že pokud zbudujeme něco, na čem lpíme, a někdo si to „něco“ přivlastní bez svolení a/nebo úplaty, je to přinejmenším chucpe. Potud v pořádku. Tento princip v zásadě odráží i autorský zákon (dále AZ), jenž se svými sto osmnácti paragrafy blíží spíše svého druhu minizákoníku (v pořadí poslední komentář k AZ čítá přes devět set stran, což přesahuje i možnosti řadového právníka, pokud jde o čtení na dlouhé zimní večery). Je to norma značně složitá, která do svého platného znění musela převzít i naše smluvní závazky na poli mezinárodního autorského práva, včetně práva Evropského společenství. Řeší více než podrobně nejen otázky autorství a jeho ochrany, ale krom jiného – laicky řečeno – též upravuje způsob odměňování mj. autorů, výkonných umělců (dále jen hudebníků) a např. i vydavatelů (výrobců zvukových záznamů) za to, že jejich duševní výtvory (umělecké výkony, nahrávky atd.) budou dalšími osobami užívány.

AZ vzhledem ke značnému množství potenciálních uživatelů muzikantovi umožňuje (a v některých případech i výslovně ukládá, což je velmi diskutovanou záležitostí) svěřit výkon svých majetkových autorských práv jakémusi prostředníkovi, kterému stát za splnění v zákoně uvedených podmínek (poměrně striktních) udělí oprávnění k výkonu tzv. kolektivní správy (v ČR jde o zákonný monopol, k tomu viz níže). Tímto subjektem je u nás OSA, která má podle zákona zejména efektivně spravovat majetková práva mimo jiné hudebníků uzavíráním licenčních smluv (souhlasu) k užití díla s uživateli za autora (myslí se zastupovaného).

Opět pro úplnost, OSA není jedinou takovou profesní organizací svého druhu u nás, svou mají výkonní umělci a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů (INTERGRAM), literáti (DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura), výtvarníci (OOA-S, Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, a další Občanské sdružení Gestor – ochranný svaz autorský), jakož i nově zvukaři – mistři zvuku (OAZA-Ochranná asociace zvukařů – autorů). U posledně jmenovaných věc ale zjevně nepůjde tak hladce, neboť OAZA si z koláče zatím údajně ukrajuje více, než jí patří, což se nelíbí ani Ministerstvu kultury ani ostatním kolektivním správcům. Na jedné straně tedy stojí otázka, nakolik je v pořádku samo legislativní nastavení monopolizovaného systému kolektivní správy, na straně druhé pak posouzení, jak taková kolektivní správa probíhá v praxi.

K teorii

OSA je neziskové občanské sdružení registrované v roce 1996, jako přímý právní nástupce organizace, vykonávající v minulosti obdobnou činnost pod různými názvy už od roku 1919. OSA tedy nespadla z nebe, ale je tu s námi už dlouho. Na webu OSY dostupné stanovy upravují co a jak uvnitř sdružení funguje, tedy především orgány, strukturu, zastupování a členství. Členství je navázáno jednak na dobu zastoupení, ruku v ruce s komerční úspěšností zastupovaného, tedy podle toho, kolik za užití jeho děl OSA v tam definovaném období vybere od uživatelů (jde o docela značné částky).

Leitmotiv poslední dostupné Ročenky OSY (2008) „Nejen čísla“ vynechejme a pojďme rovnou k nim:
K 31. 12. 2008 OSA měla 585 členů a zastupovala 6098 nositelů autorských majetkových práv, z toho 3581 žijících autorů (2440 dědiců a 77 nakladatelů). Vedle normalizačních hvězdiček a plejády naprosto neznámých jmen lze v databázi zastupovaných OSOU, jakož i mezi jejími členy, najít známější zástupce prakticky všech žánrů, od indie rocku, alternativy, jazzu až po klasiku. V orgánech OSY pak v minulosti zasedali kromě už zmíněných tahounů normalizační středoproudé zábavy i např. Václav Riedlbauch, současný ministr kultury, který se v minulosti osvědčil mimo jiné údajně i tak, že podle pamětníků v roce 89 z pozice uměleckého šéfa opery Národního divadla vyhrožoval stávkujícím umělcům finančními postihy, vyhazovy i vězením. To jen perlička pro dokreslení. Abychom měřili všem stejně, funkcionáři byli nebo nadále jsou i Jiří Stivín, Luboš Andršt, Emil Viklický, Petr Kofroň. Jeden by však v OSE nehledal některá jména, spojená spíše s představou věčného rebelantství a „boje proti systému“. Patří mezi ně i pro někoho nestor české alternativy Mikoláš Chadima, který byl dokonce několik let v dozorčí radě (krom jiného) a kde je dnes náhradníkem. Jeho motivace budiž čistá, doufejme chtěl jen OSE vidět do karet, kdo ví. Každopádně, dnes se už – aspoň optikou výše uvedeného – nedá tak jednoznačně jižansky zarapovat spolu s Lesíkem Hajdovským „…všechnu hudbu řídí – petr janda, miloš skalka…“. Těch, kdo ji řídí, je ve skutečnosti o něco víc.

V roce 2008 OSA inkasovala na autorských odměnách celkem 813 156 000 Kč. Ano, tedy necelou miliardu. Tyto vybrané autorské odměny následně – po odečtení režie zastupovaným – v pravidelných kvartálních intervalech dále přerozděluje. V roce 2008 došlo k vyplacení autorských odměn tuzemským zastupovaným nositelům práv ve výši více než 400 milionů Kč a zahraničním nositelům práv, zastupovaných na základě recipročních smluv s dalšími ochrannými organizacemi (104 reciproční smlouvy v 58 zemích) necelých 140 milionů Kč. V celkovém úhrnu bylo v roce 2008 na autorských odměnách vyplaceno téměř 550 milionů Kč. Někde tedy visí zhruba 260 milionů.

Pojďme dále

Připomenu, že AZ výslovně stanoví, že výkon kolektivní správy není podnikáním. Vychází zde z výše naznačeného pojetí kolektivní správy jako činnosti „svépomocné“, tedy nikoli výdělečné. Jednou ze zákonných povinností kolektivního správce je i to, že svou činnost vykonává s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění, přičemž má ze zákona právo požadovat pouze náhradu účelně vynaložených nákladů, nikoli však zisk. Zákon nicméně lišácky žádné konkrétní omezení (např. v procentech z vybraných odměn) nestanoví, což je u státního monopolu trochu s podivem. V tomto je pozoruhodný údaj, že celková výše nákladů na činnost OSA v roce 2008 činila 129 581 000 Kč, což činí plných 16 % z vybraných odměn. Na neziskovou organizaci ne zase až tak málo. Navíc, pokud má OSA do dvou set zaměstnanců (údaje dle ARESu) a její roční příjmy v roce 2008 došplhaly téměř k 900 milionům Kč, neposkytuje navíc příliš detailní údaje o svém hospodaření. Nabízí sice ke stažení uvedenou výroční zprávu (ročenku) a výkaz zisku a ztráty (zatím ale jen za rok 2007), kde se lze dopátrat stručného přehledu a základních dat o „má dáti dal“, ale o tom, za co konkrétně a především proč OSA utrácí nemalé částky, se člověk mnoho nedozví.

Uvedené náklady jsou zajímavé i ve srovnání s jinou českou neziskovkou, společností Člověk v tísni, která má zaměstnanců mezi dvěma sty padesáti až čtyřmi stovkami (orientační údaje opět z ARESu) a je tudíž do co počtu zaměstnanců i větší. Člověk v tísni také hospodaří s nemalým balíkem v řádu stamilionů, ale její režijní náklady jsou o dost jinde než v případě OSA (viz Výroční zpráva na webu Člověka v tísni). Pochopitelně, každá z organizací působí na zcela jiném poli, ale čísla o nákladech cosi vypovídají: třeba o rozmařilosti té či oné. Má-li OSA osm regionálních poboček, pak mise Člověka v tísni pracují v desítkách zemí a společnost zároveň paralelně pracuje i na jiných humanitárních projektech. Jistě, lze namítnout, že má i četné dobrovolníky a třeba mzdové náklady na zaměstnance lokálních misí v třetím světě mohou být nižší, ale zároveň je třeba připomenout, že její projekty zahrnují často rozsáhlé finančně náročné investiční projekty na výstavbu infrastruktury apod. Pro zainteresované doporučuji zároveň porovnat finanční zprávu – množství poskytovaných údajů na webech obou organizací co do konkrétních dat o hospodaření, kde přehledností a otevřeností finanční zprávy jednoznačně vyhrává druhá ze jmenovaných.

Není od věci uvést, že i když zákon stanoví pro udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy podmínky poměrně striktní, česká právní úprava udělila ochranným organizacím včetně OSY monopolizované postavení, což je v tomto ohledu evropskou výjimkou. Pokud jde o uvedený monopol, jen na okraj – podle komentáře k poslednímu AZ (Ivo Telec, Pavel Tůma Autorský zákon, 1. vydání. Praha: 2007, 989 s.) není vůbec vyloučeno, že pokud by se objevil další subjekt, který by chtěl OSE konkurovat a nedostal oprávnění od Ministerstva kultury, případný soudní spor s OSOU by mohl vyhrát. Na to, že stanovení zákonného monopolu na trhu kolektivní správy práv nemusí být v souladu s principy evropského komunitárního práva, již totiž ČR úředně upozornila evropská komise.

Zatímco např. uvedený Člověk v tísni tedy pracuje v tvrdém konkurenčním prostředí dobročinných organizací, kdy se o potenciální dárce pere spolu s dalšími subjekty, monopolní OSA má svůj pověstný klid na práci, jenž tu a tam naruší jen nějaký ten novinář nebo nespokojený hoteliér, který se rozhodne s OSOU soudit kvůli vybíraným autorským odměnám z přijímačů na hotelových pokojích (OSA soud vyhrála, když o záležitosti předtím judikoval ve prospěch její argumentace v jiném obdobném sporu na žádost Irů, Španělů a dalších Evropský soudní dvůr v Lucemburku, což je ale téma na samostatný článek).

Jak praví předseda dozorčí rady OSY, Roman Cejnar v poslední výroční zprávě „hudební trh se proměňuje, ale s rostoucí kvantitou její cena devalvuje. V tomto turbulentním prostředí musí OSA své celkové tržby za poskytnuté licence skládat ze stále většího množství menších a menších částek“.

Gratulujeme.

Ano, a OSE se to zjevně daří, pokud na autorských odměnách oproti roku 2007 vybrala více než 100 milionů navíc. O tom, že se OSA snaží skutečně diverzifikovat své zdroje, svědčí i nedávno uzavřená dohoda s Googlem o novém licenčním ujednání ohledně hudby obsažené v klipech objevujících se na YouTube. Textaři, skladatelé i vydavatelé hudby, kteří jsou zastupováni OSA, budou dostávat z videoklipů tantiémy, a to zpětně od října 2008, kdy byla oficiálně spuštěna česká verze YouTube. Gratulujeme.

Je třeba dále uvést, že nemalý příjem OSA získává i formou paušálních odměn za dovoz a prodej kopírovacích přístrojů a nosičů dat – nenahraných CD/DVD (vyhlášky ministerstva kultury č. 488/2006 Sb., kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn), které se pochopitelně odráží v konečné ceně pro spotřebitele. Zajímavá je zvolená metoda zpoplatnění – cena je stanovena v závislosti na zpoplatňování datových kapacit nenahraných nosičů (v roce 2008 stál 8 GB flashdisk cca 700 Kč vč. DPH , náhradní odměna počítaná v závislosti na kapacitě výrobku byla 96,– Kč, což bylo 13% ceny, tedy ne zrovna málo). Krom nepřiměřené výše se často ozývají hlasy, že se zavedl princip presumpce viny, kdy se předem „daní“ médium určené k zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu, u něhož se však de facto předpokládá, že je využije pirát ke kopírování nelegálního obsahu, což jaksi neplatí. Alespoň ne vždy. Tato povinnost není ale ani tak problém OSY / výběrčího, spíš jde o právní předpisy, které OSE a nositelům práv hrají do karet. Národní legislativa musela reagovat na pěkně nazvanou evropskou směrnici „o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti“, která umožňuje členským zemím EU povolit vytváření kopií pro vlastní potřebu za podmínky, že nositelé práv dostanou „spravedlivou odměnu“. ČR ji tudíž jako jiné země vyřešila zavedením autorských poplatků z médií a kopírovacích přístrojů (výjimky jsou Irsko a Británie, kde sice pořizování kopií pro vlastní potřebu nepovolili, ale na druhé straně nemají ani autorské poplatky).

Nyní k praxi,

tedy trochu i k mýtům. Jak vidí OSU uživatelé děl – plátci autorských odměn? Názory jsou pochopitelně spíše negativní, nejen pro to, že jim tahá z kapsy peníze, přičemž značná část z nich vůbec netuší, proč OSE vůbec platit (chybu třeba přičíst spíše než jejich neznalosti zákona nedostatečnému marketingu OSY). Pro pořádek – do stále širšího hrdla trychtýře, jehož užší částí tečou vybírané autorské odměny, zákon a OSA sypou nepřeberně pestrou a početnou směs uživatelů, z nichž některé by zde laik nejspíše nečekal. Výčet stojí za to: provozovatelé/pořadatelé hudebních produkcí (jde nejen o koncerty, produkce DJs, diskotéky a veškerou reprodukovanou hudbu, ale i zábavy, plesy, taneční kurzy, módní přehlídky, kadeřnické, taneční a obdobné soutěže, např. ale i dobročinné koncerty a další humanitární produkce a spadá sem i veřejné provozování hudby v ubytovacích, lázeňských a podobných zařízeních – k tomu viz níže), dále provozovatelé televizního vysílání (terestrické, kabelové, satelitní, digitální, prostřednictvím internetu) a provozovatelé rozhlasového vysílání (včetně provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání prostřednictvím sítě internet), dále výrobci filmů a jiných AV děl, vydavatelé filmových DVD a multimédií, provozovatelé video/DVD půjčoven, provozovatelé kin, výrobci reklamních spotů, vydavatelé CD, hudebních DVD a jiných zvukových nosičů, provozovatelé hotelů, penzionů, ubytoven a dalších ubytovacích zřízení a již uvedená výrobci, dovozci nebo příjemci nenahraných CD/DVD a výrobci plus dovozci nebo příjemci CD/DVD vypalovaček. Pro věc samu je pak podstatný Sazebník odměn (dostupný na webu OSY), který vybírání samotných autorských odměn od uživatelů podrobně řeší. Pro ně asi velmi zajímavé čtení.

Pekelné zážitky

Můj známý z České televize, který se podílí na výrobě hudebních pořadů, mi popsal své pekelné zážitky, kdy tráví spolu s týmem hodiny a dny na shánění podkladů pro podávání ohlášení OSE, na kteroužto činnost už údajně bylo zřízeno celé speciální oddělení. Pikantní je, že pokud např. není znám autor použité hudby ani jeho část, nesmí být odvysílána. Vzhledem k tomu, že jde zhruba o 70 % archivů v ČT, je to docela zábava, typicky, pokud se točí moderní tanec, kde v 90% případů není znám autor hudby, na kterou se tančí. Dle jeho slov by se právě tímto měla zabývat OSA se svými téměř miliardovým rozpočtem a ne on. Není navíc vůbec ošetřeno nějakou výjimkou, kdy se nedá dohledat autor hudby, aby se autor označil za neznámého a snímek se pustil do vysílání. Situace se sice trochu zlepšila, protože se najímají externí popisovači hudby ve starých pořadech, ale je to stále tristní. Problémů uvádí vícero a uzavírá, „prostě pakárna, mám jen ty nejhorší zkušenosti“.

Organizátoři a promotéři klubů zase např. stále OSU chápou (a ne vždy zcela neprávem) ne-li přímo jako darmožrouta, který tyje z cizího, tak přinejmenším jako pořádný klacek pod jejich nohou. Míra nevole je jaksi pochopitelná, pokud ke stávající administrativě a nákladům (např. tu a tam ještě pořád odvodu místního poplatku ze vstupného za kulturní akci) organizátor veřejné hudební produkce musí ohlídat i autorským zákonem stanovenou ohlašovací povinnost OSE koncert dvacet dnů předem ohlásit včetně zaslání repertoárového listu (seznamu jednotlivých skladeb), a to bez ohledu na to, zda na akci vystupují zastoupení OSOU nebo ne. Jde tu také o některé zavedené praktiky „obchodních zástupců“ – pracovníků regionálních poboček OSY (aneb oněch revizorů, kontrolorů či drábů), jejichž nadstandardní akceschopnost a vynalézavost si údajně nezadá s praktikami ČEZ při vymáhání plateb za „černé“ odběry).
Romek Hanzlík z Alternative Music Production, mj. organizátor festivalu Eurotrialog, to vidí takto: „OSA mi pije krev. Byla vymyšlena kdysi pro autory vážné hudby. Aby nezemřeli hlady, tak se jim mělo platit za uvedení díla, ale pro pořadatele to je mor. Vezmi si, že v Mikulově prodávám levnou vstupenku za pár stovek, odvedu 10% DPH, pak mi sebere asi 5% z toho OSA, jsou města, kde ještě pořadatel musí platit poplatky ze vstupenky, pak musím poplatit propagaci, produkci, honoráře, techniku, noclehy a když náhodou vydělám, ještě 15% daň z příjmu, a kolik procent z toho potenciálního ubohého zisku ještě dám sociálce a zdravotní pojišťovně… Podle mě na klubové scéně je OSA blbost a likvidace pořadatelů. Kapela má dostat tolik peněz podle toho kolik na ni přijde lidí. Ale nezoufám si – v příštím životě mám nový podnikatelský záměr. Budu státem, to se teprve bude rejžovat na každý housce. Haha…“
K tomu Ruda Musil – Freemusic.cz: „Připustím, že před improvizovaným bezplatným koncertem gymnaziální partičky v místní hospodě se musí deset dní předem vyplňovat a odesílat formuláře se seznamem skladeb a jejich autorů na pobočku OSA. Připustím, že se pak na koncert bez placení vnutí suverénní zaměstnanec OSA, aby kontroloval. Připustím, že je to vůbec OSA a ne některé z mnoha vzájemně si konkurujících sdružení autorů a že přispíváme na samotný provoz OSA v řádu stovek miliónů Kč ročně a to díky provozní režii, která je v jiných neziskových organizacích považována za nemravnou. Ale že nevím, jak jsou vybrané peníze rozděleny, to už je moc.“

§ 72 AZ

Další vychytávkou je § 72 AZ, který upravuje úplatnou zákonnou licenci k vysílání a která se za podmínek uvedených v § 18 AZ vztahuje i na zpřístupňování veřejnosti po internetu, což se paradoxně dotýká i provozu malých amatérských rádií, včetně internetových, provozovaných pro zábavu a pár přátel. Tato rádia jsou nezisková a mají sotva několik desítek posluchačů měsíčně. I přesto, že tento stream rotuje zpravidla skladby prokazatelně nezastupovaných autorů a „desek“, které k obchodním účelům vydány nebyly, měly by podle principu povinné kolektivní správy dle AZ platit OSE stejné poplatky jako komerční rádia s tisícinásobky posluchačů podle sazebníku OSY a několik provozovatelů již s tímto záměrem OSA i kontaktovala.

A jak to mají s OSOu hudebníci?

Kriteria pro způsob vyplácení autorských odměn upravuje tzv. rozúčtovací řád a jeho příloha Bodovací tabulka. Tento pětadvacetistránkový manuál je plný koeficientů a jde o čtení jen pro odvážné, neb dopodrobna řeší všechny používané druhy užití díla, přičemž každý z nich pochopitelně odlišně. Vše funguje na principu pevné korunové hodnoty bodu, jakési obdoby bodu přiřazené ve zdravotnictví zdravotnickému výkonu pro jeho proplacení pojišťovnou. Každému způsobu užití (např. vysílání rádiem) je tak přiřazen určitý počet bodů a po jejich vynásobení všemi zde uvedenými koeficienty a příslušným počtem užití díla (toto by měla řešit sama OSA), je vypočtena autorská odměna, která je v případě, že zastupovaný autor své dílo včas přihlásil, následně vyplacena. Platí nicméně, že systém je nastaven výhodněji pro autory vážné hudby než popu, stejně jako to, že např. bez doložení notového zápisu se autor úspěšně propadá do horší bodovací kategorie.

Dorka Barová z dnes již zavedeného violoncellového dua Tara Fuki: „Muzikantům, kteří píší svoje vlastní věci, se být v OSE vyplatí, a pokud odehrají i slušný počet koncertů za rok, tak jsou to i slušné peníze. Myslím si, že člověk by měl mít možnost volby… Co mne na OSA opravdu štve, je pro mne naprosto nepochopitelný systém bodování skladeb a jejich kategorie…..jediné, na co jsem přišla je, že čím delší píseň, tím víc bodů, a když to přineseš napsané v partituře, tak dostaneš ještě bodíky navíc a můžeš být zařazen do vyšší kategorie, byť je to třeba stejná skladba, která bez partitury dostane nejnižší počet bodů… Každopádně podle mého názoru se tam i tak vyplatí být – peníze od OSA jsou pro mne honorářem za hodiny a hodiny cvičení a psaní hudby a zkoušení s kapelama, které ti nikdo nikdy nezaplatí a vyrovnává ty nízké honoráře za koncerty…“

A jak vidí OSU další hudebníci? Praxe ukazuje, že hudební profíci OSU z pochopitelných důvodů nebojkotují, byli by nejspíš sami proti sobě. Nemám zde ale na mysli pouze různé helenky, haničky, karlíky atd., patří sem stovky a tisíce dalších, kteří s mastodonty středoproudé zábavy, svírajícími kormidlo vezdejšího hudebního byznysu stále pevnou rukou, mají často společné pouze dobrovolné odevzdání se pod kuratelu OSY či INTERGRAMu. Platí totiž zároveň, že spoustě z nich nejsou některé nechvalně známé praktiky OSY jedno.

Poly/Insania: „Od minulého roku jsme v OSA NOSTRA, stejně jako v Pentagramu. Zjistili jsme totiž, že obě organizace stejně vybírají naším jménem nemalé poplatky od veřejnoprávních médií (klipy v TV, písničky v rádiích) a pokud jim nechceme tyhle peníze nechat, musíme se o ně přihlásit… Někdo tedy může říct, že jsme se stali součástí systému. Jenže my proti tomuhle systému vystupovali minimálně deset let a jediný výsledek byl, že jsme vydělávali OSE peníze… My s tímhle cirkusem nesouhlasíme a jakmile bude dostatek POLITICKÉ vůle na něm něco změnit, rádi ji podpoříme.“

Malé ryby

Svébytnou skupinou jsou muzikanti zpravidla menšinových žánrů, kteří ale přesto často koncertují a vydávají desky. Spousta z nich poukazuje na to, že zákon OSE umožňuje (a jak uvedeno, skutečně to tak je např. u vysílání děl rozhlasem a TV kvůli tzv. povinné kolektivní správě u vysílání) vybírat peníze od rádií a TV za pouštění jejich hudby, jež s OSOU nemá nic společného, přičemž OSA si za ně od vysílatelů i tak může vybrat autorskou odměnu. Což je stav, který oprávněně považují za absurdní. Být či nebýt v OSA je tak pro ně (autory i interprety) otázka svobodné volby jen částečně – pokud taková kapela vydá desku, kterou média (TV, rádia) hrají, přichází o jisté peníze, které připadnou do společného „banku“ OSA. Než aby šla autorská odměna do kapsy jim (přičemž v takovém případě nějaká očividně vždy někam půjde), je úvaha mít něco z peněz vybraných OSA za svou tvorbu zpátky a „podepsat“ krevní úpis přinejmenším pochopitelná, i když jde o hodně negativní motivaci. Stejně tak se v tomto banku ocitají autorské odměny vybrané za prodej (dovoz) nenahraných nosičů a vypalovaček. Představa, že tyto peníze (jde o částky v řádu stamilionů – viz Výročka OSA 2008) opět následně zahučí v černé díře neidentifikovatelných příjmů OSY, které si rozdělí nejspíš opět mj. i zasloužilí umělci (včetně všech helenek, karlů, haniček a dalších), s kterými by si někteří autoři nesedli v bekstejdži na jednu lavici, je zrovna moc neláká. Žádný div.

Zároveň, pokud jde o skutečně malé ryby, celá tahle byznys šaráda jim může být asi jedno, ať tak či onak, půjde spíše o drobné… vzhledem k nastavení rozúčtovacího řádu méně hrané autorské kapely vyinkasují spíš jen almužnu. Otázka, nad kterou i nadále visí otazník, je, zda pro takovou kapelu, respektive i pořadatele, není výhodnější, pokud kapela zůstává mimo OSU. Tedy zda to, co by pořadatel zaplatil OSE, by se skutečně dostalo při vyúčtování od OSY kapele zpátky. Silně pochybuji – mám za to, že malé ryby si pořadatel rád vypořádá jinak – třeba drobným navýšením honoráře.

Zůstat mimo

Speciální skupinou jsou zásadoví „frajeři“, kterým je OSA skutečně jedno (a jimž držíme palce). S OSOU totiž zpravidla nemusí táhnout za jeden provaz ani ti, kdož mají jiný vlastní příjem („chodí do kolbenky“) a i když své hudební aktivity berou neméně vážně, mají zároveň jasno, že OSA je živit nemusí a tudíž ani nebude – zpravidla mají dobré osobní důvody zůstat mimo, pramenící nejčastěji z přesvědčení, že mrzký peníz za popření principů, na nichž dosud stavěli, nestojí. Nepatří ani tak k „pivnímu“ undergroundu, ale k svého druhu podzemníkům nové doby – zpravidla jde o přičinlivé hybatele hudební scény mimo hlavní proudy, dnes typicky hardcore, punk či techno komunity. Bez ironie lze konstatovat, že OSA by všem těmto byla nakrásně jedno, kdyby oni byli jedno OSE, což se však vzhledem k jimi pořádaným hudebním akcím ruku v ruce s platnou legislativou pochopitelně neděje.

Kromě dalších o tom ví své i příjemně anarchističtí „supermuži“ okolo labelu Silver Rocket, kteří OSU – diplomaticky řečeno – moc nemusí. Lakonická odpověď Adama Nenadála (mj. Silver Rocket a kapela GNU) na otázku, proč „jejich“ kapely pod OSOU nejsou, zní „Copak nám jebe?!“ Na webu SRR se k tomuto radikálnímu postoji lze dočíst mj. toto. Od začátku si zakládáme na tom, že Silver Rocket není něco, co by se dělalo kvůli penězům. Možná si teď vysloužíme pár úšklebků nějakejch cyniků a materiálně orientovanejch jedinců, pro který jsou peníze jediný božstvo, ale věřte nebo ne, prachy nás prostě zatím nijak nezajímaj. Zajímá nás muzika a koncerty. Nejsme zase ale takový hipíci, abychom žili mimo realitu. Organizování koncertů a vydávání desek je totiž poměrně náročný a drahý koníček, takže i oni musí počítat, jak nebýt v červených číslech (organizaci akcí má např. na starosti parta šesti lidí, kteří případné dluhy uhradí ze svého a ne z nějakého rezervního fondu). Vzhledem k tomu, že jejich kapely ani ty, které sem vozí z venku, pod ochrannou autorskou organizací často nejsou, OSA jim tak oproti jiným pořadatelům vlastně jen přidává práci navíc, když stejně jako další musí OSE podle zákona předem podávat „ohlášení“ akce a zasílat tzv. repertoárové listy, aby se prověřilo, zda se nebude hrát něco, na co se vztahuje kolektivní správa.

Adam doplňuje: „OSA jsou grázlové, to ví každej, mě spíš serou kapely, co jsou u OSA (respektive u nějaký tý konkrétní sesterský homoorganizace v zahraničí) a nejsou ještě na tom levelu, že by to pro ně muselo bejt až tak nezbytně nutný. OSE je v podstatě jedno, kolik jim dáš, hlavně že solíš. Neptají se na přesný čísla, nepátrají po tom, je jim to jedno. Klasickej obrovskej moloch, hlavně když zacvakáš“. Do It Yourself and play. Sorry, Pay!
Je tedy zapotřebí vyvrátit zaběhané klišé o nepraktičnosti muzikantů jako profesního stavu a jejich pohybu zcela mimo realitu. Je-li spíše výjimkou než pravidlem, že si ten který muzikant dá kdy práci otevřít a načíst příslušná ustanovení AZ, jenž jeho „byznys“ podstatnou měrou upravuje, popřípadě načíst dostupné (a popravdě pěkně složité) předpisy OSY, kterými se stanovuje výběr a rozúčtování autorských odměn, pak na obláčku totálního nevědomí si dnes hoví už málokdo. Připravit domácí kasu o přilepšení, leckdy však i o nezanedbatelnou část příjmu, garantovanou navíc pěkně ze zákona a bez „vícenákladů“, je selským rozumem některých zbytečná póza a marnivost, tím spíše, pokud věc neobnáší více než dnes již vcelku jednoduché administrativní úkony spojené se vstupem a udržováním se v molochu. Muzikanti, kteří se hudbou živí výhradně a i přes uvedenou selskou úvahu ruku nenatáhnou, pak jsou buď lenoši a nebo mají slušné zázemí, umožňující jim tuto volbu neřešit (nezřídka obojí). Názory se tak liší v zásadě podle míry, do jaké je pro zainteresovaného artistu hudba zdrojem obživy, či jen formou zábavy a doplňkem „zdravého“ životního stylu (kritérium je samozřejmě prostupné a neplatí bez výjimky).

OSA děkujem

Abych to OSE ale neulehčoval, na závěr by měl zaznít ještě kritický hlas k některým starým nešvarům, z nichž k jednomu opět Poly/Insania: „Nějak jsme nemohli pochopit, z jakého důvodu žádá OSA po pořadatelích peníze za naše koncerty, když nás nezastupuje. V současnosti už snad OSA ke koncertům nezastupovaných kapel přistupuje trochu chápavěji. Často jsme vyplňovali pro pořadatele menších akcí prohlášení, že nejsme zastupovaní OSA a že hrajeme výhradně svou vlastní tvorbu. To prý často lidem z OSA stačilo – ale opět, je to kraj od kraje. Někde to takhle projde a někde jsou oslové, s kterými se nedomluvíš.“ Pro úplnost, nejde o nějaké dohadování kraj od kraje, AZ v tomto hovoří jasně – pokud pořadatel splní své ohlašovací povinnosti (viz výše) a kapela není OSOU zastupovaná, OSA nedostane ani cent. Tečka. Pro zainteresované, celou plejádu dalších prohřešků OSY má na svém webu zavilý OSAbijec, Jiří Hradec, kytarista skupiny Extempore, další lze třeba nalézt na webu iniciativy „OSA děkujem“.

Podtrženo sečteno, zůstat mimo je v současnosti skutečně spíš výsadou lidí, kteří se hraním a skládáním neživí, nebo alespoň ne v obvyklém slova smyslu (např. DIY scéna takto ale částečně bez problému funguje). Zároveň – pod OSOU jeden může i o leccos přijít – když už ne o svobodu dělat si se svými nahrávkami co libo, tak např. i o image, kterou některé kapely pochopitelně při vstupu do OSY řeší – vědomě bere za své některé způsoby a praktiky, které tuto organizaci dlouhodobě provázejí a o nichž každý normální muzikant ví.

A na úplný závěr ještě trocha mýtu.

Ačkoli panuje přesvědčení, že současné autorské právo nestíhá odrážet vývoj technologického pokroku, platí to jen zčásti. Sice reaguje na nově žitou realitu možná s větším zpožděním než jiná právní odvětví, ale přece jen i AZ prošel poměrně dramatickým vývojem, doplňováním a zpřesňováním, především v posledních deseti letech, i jako důsledek slaďování českého práva právu EU. Autorské právo a jeho principy ale jako takové platí v jednotné podobě už více než sto dvacet let, jde víceméně o mezinárodní systém, který se co do vnitrostátní úpravy se stát od státu liší jen minimálně – je tedy ne zcela představitelná nějaká jeho zásadní změna co do základních principů – platí tu, že nositelé práv (autoři hudby, hudebníci, vydavatelé) jako jeden tábor mají nárok na odměnu za svou práci, přičemž ti, kdo jim zaplatí, jsou uživatelé jejich děl.

Alternativa existuje.

Až donedávna současné české autorské právo fakticky rozlišovalo pouze dvojí princip, jak se k autorskému dílu stavět. Prvním z nich  je copyright (all rights reserved), kdy stát prostřednictvím AZ poskytuje za života autora a po omezenou dobu i po jeho smrti (doba se liší, obvyklých je 70 let po smrti autora) autorům / dědicům výlučné právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství či právo na nedotknutelnost díla, jakož i rozhodnout o způsobu užití díla.

Autorské dílo a způsob jeho užití tak podléhá zcela dispoziční zásadě autora nebo jeho dědice, který opět může pověřit zastupováním při správě majetkových práv kolektivního správce (sám licencovat všechny potenciální uživatele nezvládne a předpokládá, že mu tento kro bude generovat zisk). Vynecháme- li výjimky z ochrany jako jsou úřední díla (např. zákony) a výtvory tradiční lidové kultury (za mořem tradicionály, u nás „lidovky“) , pak druhým principem je tzv. volné užití díla, ať už ve formě bezúplatné čí úplatné zákonné licence, které jednoduše řečeno umožňují dílo užívat bez souhlasu autora a buď toto užití nepodléhá ze zákona zpoplatnění vůbec – např. citace z díla –  nebo se za něj autorská odměna vybírá např. zpoplatněním záznamového média – typicky za kopírování pro osobní potřebu. Po uplynutí stanovené doby se nicméně dílo dostává do tzv. „public domain“,  kdy jeho užití je možné kýmkoli a za jakýmkoli účelem (v Levných knihách se před časem najednou všechny Čapkovy knihy jako paperback neobjevily náhodou).

Od principu „public domain“ už byl jen krůček k třetímu a poměrně novému principu, který však prolamuje dosud  platné zásady výlučnosti a nezcizitelnosti autorských práv autora. Tato alternativa, stojící někde uprostřed, se nazývá Creative commons (CC). Jde o soubor veřejných licencí, které přinášejí nové možnosti v oblasti publikování autorských děl: posilují pozici autora při rozhodování za jakých podmínek bude dílo veřejně zpřístupněno. Licence CC fungují na jednoduchém principu, že autor jejich prostřednictvím plošně uzavírá se všemi potencionálními uživateli díla smlouvu, na základě které jim poskytuje některá svá práva k dílu a jiná si případně vyhrazuje, přičemž škála může jít od pouhého zachování jména autora až např. po povolení libovolných úprav a dalšího komerčního využítí. CC tedy nejsou popřením klasického pojetí copyrightu, ale jeho nadstavbou.

Jednu z licencí CC, kterým se říká též „copyleft“, používá např. Wikipedie, konkrétně jednu z méně omezujících licencí, umožňující používat, kopírovat, upravovat či redistribuovat obsah, pokud tyto odvozené verze poskytují stejnou svobodu ostatním a přiznávají autorství příslušného článku. CC vycházejí z autorského zákona, který je upravuje jako licenční smlouvy. Licence CC jsou tedy jakousi zajímavou střední cestou a mezistupněm ochrany autorského díla, ležícím někde na půl cesty mezi „public domain“ a kolektivní správou reprezentovanou např. OSA. Její skutečnou výhodou je každopádně fakt, že není nijak a nikým institucionalizovaná – na webu Creative Commons (dnes už i v lokalizované CZ verzi) si příslušnou licenci lze vygenerovat a označit jí své dílo. Nelpím-li tedy primárně na komerční využitelnosti své desky, poskytnu ji např. ke stažení na internet a vymíním si třeba jen jedno dvě omezení podle té které licence. Aby bylo jasné, co CC není – svou podstatou tyto licence nejsou (a nejspíš ani nebudou) platformou generující autorovi bezprostřední zisk za užití jeho díla. Nejsou zároveň ani způsobem dokonalé ochrany autorského díla jako takového, potažmo majetkových autorských práv. Pokud někdo skladbu užije  v rozporu s licencí CC, která se k dílu váže, je jen na autorovi aby se případně – pokud mu to ovšem stojí za to – domáhal nápravy (soudně).

A poslední douška – skutečností také je, že publikování či jiné poskytnutí svého díla pod licencí CC je zpravidla nevratné rozhodnutí. Pokud autor časem změní názor, má smůlu, neboť takové dílo nejspíš už bude změněno k nepoznání či alespoň x-krát přetvořeno a žádný kolektivní správce ho pod křídla nevezme prostě z toho důvodu, že výhradní licencí pro další udělení práva dílo užít (základní podmínka kolektivní správy) nebude disponovat.

Pointa – nerozhodnutým, kteří muziku dělají pro zábavu, osobně doporučuji ctít svobodné „DIY or die…“ Třeba i s Creative Commons.[/private]