Jon Spencer Blues Explosion! — Maximální průnik

Story

o kapele JON SPENCER BLUES EXPLOSION (JSBX) nelze začít jinak, než vzpomínkou na největší bastardy, co se kdy na undergroundové hudební scéně pohybovali – kapelu PUSSY GALORE. Tato vyšinutá demoliční četa převlečená za rock’n’rollovou kapelu, které psychopati posílali milostné dopisy a která místo bicích používala obří tanky na olej, sudy na naftu, popelnice a podobné krámy, udělala kubismus z punku a sračkovitý metal z ROLLING STONES. Přidejte ranné THE FALL spolu s THE CRAMPS a to všechno vražte do míchačky s hromadou šrapnelů. Spratkovité texty, kde slovo „Fuck“ má nekonečně mnoho podob, jen vhodně doplňují tento „Bordel nejvyššího řádu“. Název kapely je vykládán různě. PUSSY GALORE bylo jméno pěkně drsné dívčiny, která dávala docela zabrat James Bondovi v jedné z jeho vyšinutých filmových kreací. PUSSY GALORE se ale ovšem také dá přeložit jako „Plno kund“. Tak si vyberte.

Leader, zpěvák a kytarista této tlupy nebyl nikdo jiný, než JON SPENCER, absolvent jedné z renomovaných východních universit a chlápek, jemuž přesto není nijak zatěžko hrát roli totálního blba. Usazeni v New Yorku chrlili v druhé polovině 80–tých let jedno obskurní album za druhým a hudební kritika jim nemohla přijít na jméno, zato pro jistý okruh fanoušků se stali modlami a kultem v pravém smyslu slova. Oblíbenou zábavou PUSSY GALORE bylo prznění písní z 60–tých let, především však ROLLING STONES. Došlo to tak daleko, že zmasakrovali ne jednu, ale kompletní album Stounů – „Exile Of Main Street“ a tato nahrávka (vyšla pouze na kazetě) se na černých burzách prodávala za astronomické částky. Kapely byly kastrovány už za míň!

V roce 1990 vypustila tato bestie poslední páchnoucí pšouk v podobě alba „Historia De La Musica Rock“ a zdálo se, že je od těch bastardů navždy pokoj. To však byl pouhý šal a mam. Už v tom samém roce SPENCER a jeho spolupachatelka z PUSSY GALORE, CHRISTINA MARTINEZ, dávají dohromady kapelu BOSS HOG, která si nestydatě vykračuje ve stopách svých předchůdců. Jenže SPENCER cítil, že to není tak docela jeho parketa a chtěl „mít něco svýho“. Jak se tak poflakoval po New Yorku, narazil na bubeníka Russella Siminse a kytaristu Judah Bauera, kteří se to zrovna chystali zapíchnout v kapele HONEYMOON KILLERS. Začali spolu zkoušet a záhy i vystupovat po new yorských klubech, už pod názvem JON SPENCER BLUES EXPLOSION.

Jejich první album

(dá-li se to tak nazvat) se jmenuje „Sitbreeze“ a je to vlastně bootleg z jejich nahrávacího session, které trvalo přes 3 hodiny. To byli spolu necelý rok a ani nevěděli, že tato nahrávka existuje, natož že ji někdo vydá. Jejich skutečným debutem bylo až album „Crypt Style“, které nahráli v roce 1991 společně se Steve Albinim (spolupracoval už s PUSSY GALORE) a Wayne Kramerem (MC 5), které se ale podařilo vydat až v roce 1993. Nahrávání probíhalo maximálně živě, žádné velké kouzlení ve studiu, popadni mikrofon, zesilovač vyhul na maximum a jeď! Toto přehnané, neúnavné a tvrdě rockující trio tady ztělesňuje ten prapůvodní, syrový nářez, který původně z rock’n’rollu dělal tu téměř mimozákonnou záležitost a jež měl v sobě ducha a obsah toho, co kdysi punk dělalo punkem. Jejich sound je něco mezi STOOGES hrající v boudě z vlnitého plechu, ELVISEM PRESLEYEM po celotýdení chlastačce a JOHNNY LEE HOOKEREM v komatu.

Možná jste si všimli, že tito neandrtálští diletanti nepoužívají basu, jenom dvě kytary a bicí a právě proto je jejich zvuk tak dřevní, syrový a intenzivní. Russell: „Basy mě serou, sou akorát tak pro ženský.“ A Judah dodává: „Všichni basáci, co jsem s nima hrával, museli pokaždý vědět, v jaký stupnici mají hrát a podobný blbosti. Když jsou jenom kytary, můžou dělat chyby a nikdo nic nepozná. Zvládnem i bez toho dost kraválu, basa by akorát zavazela.“

Charakteristický zvuk JSBX vhodně doplňuje pochybný nástroj, zvaný Theramin, který je údajně vynálezem nějakého šíleného Rusa z počátku století. Je to jakýsi zvukový oscilátor, který funguje na principu elektrické kapacity lidského těla. Tělový kapacitátor, jež rozbíjí zvuk do dvou vln. Laicky řečeno. Vypadá to jako starý rozhlas po drátě z 50–tých let, velká dřevěná bedna s knoflíky a dvěma podivnými anténami na všechny strany. Kdysi to používal i JIMMY PAGE a nebo PINK FLOYD ve svých začátcích. Ty vysoké tóny, jež se z toho řinou, vám ohoblují ušní boltce až na kost (chrupavku).

V roce 1992

se kapela přesunuje do Memphisu, kde koncem roku nahrává album „Extra Width“, jež se na trh dostává počátkem roku 1993. Podle mě jedno z nejlepších alb toho roku. Je to bujará oslava kořenů rock and rollu, které jsou ovšem bez jakékoliv úcty neurvale vyrvány ze své půdy a brutálně vraženy do hromady odpadků let 90–tých. Velmi trefně charakterizoval tuto desku recenzent Melody Makeru: „Přehrával jsem si tu šílenost celej tejden, moje holka mě nenávidí a pes zalezl do nejvzdálenějšího kouta zahrady. Všechno se kolem mě rozpadá, ale já s tím nemůžu přestat. Nejde to!“ Přestože je zde znatelný posun, skladby mají preciznější aranže a víc to celé drží pohromadě, JSBX zní pořád velmi posedle a jedou jak utržení ze řetězu.

V roce 1994 vychází vynikající album „Orange“ a je to rozhodně jejich nejvyzrálejší dílo. Aniž by ztratili co jen milimetr intenzity a výbušnosti, podařilo se jim napsat dobré melodie a sálající žár prošpikovat neotřelými hudebními nápady. Až si budete chtít udělat párty na městské skládce, tak jedině s touto deskou. SPENCER si se svojí kapelou po celý rok div neudřel svoji hubenou, bílou prdel, jak jezdil po koncertech a snažil se dovést tu zkroucenou, punk bluesovou čmáranici k dokonalosti. Měl jsem to štěstí je v té době vidět ve vídeňském WUK–u, který byl vyprodaný už týden dopředu. Večer, v den koncertu, byl malý klub našlapaný až po strop a bylo jasný, že se tady dneska z toho praštěnýho tria každej posere. SPENCER byl sebejistý a víc v pohodě a zdálo se, že si konečně začal rozumět s pódiem. V alobalové košili vypadal jako nějaký úchylák a také pánové Simins a Bauer měli „patinu“, jako by právě vylezli z kontejneru za rohem. Jejich nástroje, to jsou ubohé trosky, ale když je vezmou do těch svých ukoptěných pazourů a Spencer začne ječet to svoje BLUES EXPLOSION, je vám kůže těsná. Šílený kostitřas, co pálí jednu žhavou pecku za druhou, že se vám hlava ohne až do rozkroku. Simins je nad svými bubny skloněný jako neandrtálec, jež mohutnými kyji dobíjí raněného mamuta a za celou dobu se mi přes clonu vlasů (tehdy ještě dlouhých) nepodařilo zahlédnout jeho obličej. Po dvouhodinové bubnové palbě následuje ještě půlhodinový přídavek a přes frenetické ovace, jež následují, se tato arogantní, indiferentní a božská tlupa ODPLOUŽÍ ze scény a je naprosto jasné, že by už nezahráli ani notu pro naprosté fyzické vyčerpání. Jsem oslněn a tři dny slyším jenom náklaďáky.

JSBX

podepisují smlouvu s Mute Records a mnohým jejich fanouškům naskočily vrásky. Jenže SPENCER není žádné ořezávátko a hned první album pro tuto velkou značku „Now I Got Worry“ z roku 1996 je očesané až na kost a už úvodní skladba „Skunk“, kde SPENCER ječí, jako by měl plíce plné písku, říká jasně: „My jsme BLUES EXPLOSION a ty se pakuj nebo shoříš!“ Nahrávalo se různě. Něco v Memphisu, něco v LA ve studiích BEASTIE BOYS G–Son a něco v Arizoně ve Waterworks West u Jima Waterse. Na albu je výborná cover verze skladby „Fuck Shit Up“ od DUB NARCOTIC a také se na něm objevili zajímaví hosté, jako např. Money Mark z BEASTIE BOYS a nebo soulová legenda RUFUS THOMAS. „Zavolal jsem mu,“ vzpomíná Russell, „a jestli by prej nemoh’ za náma na chvilku přijít do studia. A von prej že nemůže, že má nějaký problémy s vodovodem a že jsou u něj celej den instalatéři. A já říkám… dám vám 300 dolarů. Byl tam během pěti minut. Vešel do dveří, poklopec rozepnutej. Sedmdesát osm let a jak sám říká, je nejstarší teenager na světě. Vytáhne z kalhot flašku ústní vody Scope, naleje do sebe asi čtvrtinu a polkne to. Tak se ptám… Rufusi, na co ta voda? A von… No, víš, nechci tady nikoho vobtěžovat. Nahrál s náma „Chicken Dog“ a já měl celou tu dobu spadlou čelist. Skutečnej profesionál a velkej duch“.

Další velkou postavou je R.L. BURNSIDE, sedmdesátiletá legenda Delta blues. V 50–tých letech doprovázel takové veličiny, jako byl MISSISSIPPI FRED McDOWELL nebo MUDDY WATERS. V roce 1967 natočil svoji první desku a od té doby nahrál dalších šest alb. Mezitím neustále makal na své farmě a vyráběl tam svůj pověstný „dryják“. Až zhruba posledních deset let se věnuje hudbě intenzivněji. Společně s JSBX nahrál své album „A Ass Pocket Of Whiskey“ (1996) a titíž se podíleli na nahrávání několika skladeb na jeho následujícím albu „Mr. Wizard“ (1997). Společně pak absolvovali pár koncertních šňůr. Judah: „Je to jediná kapela, co mě roztančí. Doufáme, že nám na příštím evropském turné budou dělat předskokany. To není žádnej BB King, člověče, to je pravý ořechový. Skutečná výhra!“

Tu animální divokost a syrovou dravost živých vystoupení JSBX se podařilo zachytit na albu „Controversial Negro“ z roku 1997 a najdete na něm takové kousky jako např. „Vaccuum Of Loneliness“ a „Water Main“ z prvního alba „Crypt Style“, „Afro“ z „Extra Width“ a nebo „Skunk“ a „Sticky“ z „Now I Got Worry“. Nezapomělo se ani na cover verze: „Son of Sam“ (CHAIN GANG), „Get With It“ (FEATHERS) nebo už vzpomínaná „Fuck Shit Up“ (DUB NARCOTIC). Materiál, jehož účinek na vaši nervovou soustavu bude obdobný jako koňská injekce amfetaminů.

Koncem

roku 1998 vyšlo album „Acme“, na němž se producentsky podílel už léty osvědčený Steve Albini (BIG BLACK, SHELLAC), Chris Shaw (BUTTHOLE SURFERS, WEEZER) a nebo Nick Sansano (SONIC YOUTH, PUBLIC ENEMY). Mezi hosty najdete jména jako Christina (BOSS HOG), Hollis Queens, Greg Foreman, Luscious Jackson a nebo Rick Lee (SKELETON KEY). Pro některé fanoušky je deska mírným zklamáním, pro svůj příklon k větší melodičnosti a jisté přívětivosti. To berte samozřejmě s rezervou, protože i tak je to pořád pěkně výbušný materiál. Nemyslím, že by SPENCER a spol nějak vyměkli, spíš měli zrovna smířlivější náladu. Na albu je zřetelný příklon k hip hopové melodice a frázování a s jistou nadsázkou by se dalo říct, že to je „swing příštího tisíciletí“. Tyto necivilizované osoby (JSBX) nahrály osobité, mnohobarevné a podle mě skvělé blues/hip hop/punk/soul/rock a billy album, které řadím mezi své nejoblíbenější.

O rok později se dostává na trh deska „Acme – Plus“, což by podle názvu měl být jakýsi dodatek k předcházejícímu dílu, ale není to tak docela pravda. Nejedná se o žádné odpadky, staré, použité krámy, olezlý šunt, či už měsíce neměněné fusekle, ale o plnohodnotný, potentní a pořádně žhavý nářez, jež naučí tančit rock and roll i vašeho starého čokla. Spencerův rozpálený hillbillyrockandrollbluespsychedelichiphoppunkrock mě (stejně jako už mnohokrát předtím) způsobil, že jsem se cítil, jako by se přese mě přehnal náklaďák a přitom se mi to líbilo. Jasně, že se zde objevují stejné skladby jako na „Acme“, ovšem v původní podobě je to jediná „Magical Colors“. „Get Down Lover“ a „Bacon“ vyšly předtím pouze na singlu, no a pak tu máme ještě čtyři podařené remixy. Ostatních 12 skladeb je dosud nikde nevydaný materiál, jež je stejně syrový a výbušný, jako dosud vše od JSBX. Nejpodařenější se mi jeví divoká palba „Get Down Lover“, s nadupanou dechovou sekcí, hysterickou trubkou a popleteným Spencerovým kokrháním. Oduševnělý remix „Blue Green Olga“ je se svým odlehčeným, tanečním rytmem, průbojným scratchingem, zajímavým ženským vokálem a přiměřeným smyčcovým doprovodem jasným singlovým trhákem a večírkovým favoritem No. 1. Další z remixů „T.A.T.B.“ oplývá zemitými, černě natřenými gospelovými sbory a v závěrečném a mírně utajeném remixu skladby „Do You Wanna Get Heavy?“ se ústy Jon Spencera dozvíte, že: „JSBX jsou nejlepší rock and rollovou kapelou na světě, že Judah Bauer hraje na svoji kytaru s takovou vášní, že nutí dospělé chlapy fňukat jako malé smrady a některým z toho prý dokonce slezly všechny vlasy, že Russell Simins obsluhuje své bicí tak tvrdě, že mu ženské samy podstrkují kondomy a že Jon Spencer je ten nejvíc sexy kolík široko daleko.“ Musím říct, že nekecají. A pro fanoušky těchto nádherných pošuků ještě jedna dobrá zpráva na závěr. V současné době právě vychází reedice některých starších alb („Extra Width“ a „Orange“, vždy s nějakým bonusem, plus remixové album „Experimental Remixes“).

PUSSY GALORE

hráli zřídka, ale s energií a touhou urazit, jaká se hned tak nevidí. Hudební kritika je většinou nenáviděla a moc toho neprodali. JSBX smýkají teď tu rock’n’rollovou popelnici na svém hřbetě dál a divil bych se jako blázen, kdyby SPENCERA & Comp. nějak výrazně zajímalo, co na to říká hudební kritika dnes, a jestli toho prodá víc, než dřív. Tito chlápci vědí moc dobře, co je to rock’n’roll a jejich alba mají stejnou kvalitu jako to nejlepší od STOOGES, SCREAMIN’ JAY HAWKINSE a nebo BIRTHDAY PARTY. Ryzí originál.