Jednoduchý způsob, jak být rychlejší než světlo, který není prací

Chicago 80´ – skutečně špatné období

Koncem osmdesátých let se z podivných rozmarů formovalo v Chicagu množství skupin, v nichž každého jejich člena bylo možné zaregistrovat v šesti až osmi dalších kapelách. Tyhle party si dávaly nesmyslná a okázalá jména jako Naked Raygun, Silver Abuse, Toothpaste, the Bonemen of Barumba, the Wayouts… Zmatek to byl dokonalý a dodneška se mnozí členové přou o autorství těch několika písní, které za to stály. Kromě kapel, které skutečně hráyi, existovaly i tzv. “poster–bands”, které sice živořily jen ve zkušebnách, ale svými jmény na letácích a plakátech polepily každou volnou plochu v Chicagu. Během tohoto “skutečně špatného období” (terminus technikus Stevea Albiniho), bylo možné po různých barech, hospodách a klubech vidět každou noc v týdnu výběr šedesáti příšerných kapel a člověk nemusel ujít ani dvacet minut. Kvantita silně převyšující kvalitu a hektická vyhoněnost se nedaly dlouho udržet. Přišel velký třesk. Cosi se hnulo a chicagská nezávislá scéna se začala pomalu přerovnávat k vyhřeznutí mnohem menšího, ale o to kvalitnějšího počtu kapel, které tak jako tak vznikaly z podobného, ne-li stejného zdroje muzikantů. Od této doby bude hodně slyšet o Bastro, později Gastr Del Sol, Squirrel Bait, Mekons, Eleventh Dream Day, Big Wheel, The For Carnation, Schellac, Red Krayola, Evergreen a mnoha dalších. Na počátku všeho — trochu z ruky — však byli

SLINT.

U téhle party z Louisvillu (stát Kentucky) stojí za to ztratit chvilku hned z několika důvodů. Prvním z nich je ten, že vydali dvě desky, které předběhly svou dobu o pěkných pár let, druhým, že ovlivnili skoro každou nezávislou kapelu v širokém okolí a třetí, že v jejich sestavě se objevují hned tři muzikanti, kteří nás budou zajímat. Kytarista David Pajo a zpěvák (ve Slint i kytarista) Brian McMahan patřili k původní sestavě. Basista Doug McCombs se objevil v kapele jen krátce po jejím chvilkovém obnovení v roce 1994.

TWEEZ, album vydané už v roce 1988 u Jennifer Hartman Records, jasně vymezuje zvuk a hudební vyznění Slint. Svým datováním nejenže ještě spadá do chicagského špatného období, ale hlavně předurčuje směr, kterým se americké nezávislé kapely budou v následující dekádě ubírat, s věšteckým náskokem a až pozoruhodnou přesností. Album nahrané na podzim roku 87 v illinoiském Evanstonu je sice oproti svým následovníkům mnohem “kytarovější”, ale už na něm se objevují ony rozpoznávací “těžké spodky” a elegantně čistá a úderná rytmika, na nichž je budována celá hudební stavba. Snad nejpatrněji je to ilustrováno ve skladbách Kent, Darlene a Pat, z nichž jako by se ozývali pozdější Tortoise. Kromě toho se na albu objevuje i mnoho dalších hudebních žertíků, které budou rozvinuty k dokonalosti nebo jen prostě přefiltrovány na jiná alba jiných skupin. Tweez bylo vydáno v reedici labelem Touch And Go Records v roce 1993.

Druhé album SPIDERLAND vyšlo v roce 1991 už přímo u Touch And Go a zcela neoddiskutovatelně je mistrovským dílem Slint, v němž je každá píseň svébytným útvarem, s vlastním příběhem a jen vrozená skromnost a příslušnost k undergoundu zabránila kapele vytěžit ze šesti písní šest dlouhohrajících desek a “nevyplýtvat” gejzíry nápadů tak nádherně neekonomicky. Na rozdíl od Tweez je zde kytarová hra Davida Pajo mnohem bližší tomu, co předvádí nyní v Tortoise — jiskřivější, bez bustru, klenutější a promyšlenější. Zůstává těžká rytmika. Přibude důrazu na dynamiku, jasněji se vynořují inspirace minimalismem a návrat k melodii. Jinak je Spiderland logickým pokračováním svého předchůdce a Slint s ním uchvátili nejen posluchače, ale i kritiku. (Taky vyšlo už v připravenější době než Tweez.) Jestli vás nedostane do kolen například “Don, Aman” nebo “Washer”, duchaplné a energií napěchované skladby, nádherně využívající minimalistických prvků, pak se tuhle muziku už dál nesnažte zkonzumovat, mělo by to asi stejný efekt jako očekávat, že vychlastáte-li naráz sedmičku byť nejušlechtilejšího vína, získáte něco víc než jen opici a bolení hlavy. Další perlou trochu jiného ražení je “Good Morning, Captain”, dokladající inspirace hudby, kterou o šest let později bude hrát třeba takový Moby. Obě alba se stala posluchačsky velmi úspěšná a jejich popularita na indie scéně rostla s každým týdnem. Osobně bych Spiderland nevynechal v seznamu svých nejoblíbenějších beatových alb.

Potom se Slint sešli k nahrávání už jen jednou. Výsledkem byl singl Glenn/Rhoda, obsahující předělávku z Tweez (Rhoda) a dosud nevydanou skladbu Glenn, zrcadlící krásy Spiderlandu.

Slint byli: Todd Brashear a Ethan Buckler – bass (k zastižení také v King–Kong a Squirrel Bait); Brian McMahan – kytara, zpěv (Squirrel Bait, The For Carnation); Dave Pajo – kytara a; Britt Walford – bicí (Evergreen, King–Kong, Bastro).

Vrcholem a duchovním pokračovatelem jejich soundu jsou dnes

TORTOISE.

Obrození chicagských kapel a “přerovnání” scény, jež mělo pudově sebezáchovný důvod před hrozícím se vyčerpáním, přineslo zanedlouho své první ovoce. Desku, nadlouho považovanou za to nejlepší, co kdy bylo v Chicagu natočeno, vydali Thrill Jockey Rec. v roce 1993. LP Tortoise, nesoucí jméno kapely, která ji nahrála, zapůsobilo asi jako přítomnost Marťanů na newyorské burze. Undergound, jehož poznávacím znakem jsou vibrafony, xylofony, analogové syntezátory a zvukové modulátory! Kapela se třemi bubeníky a dvěma basisty! Je tohle noční můra eklekticky nenuceného jamování?! Nebo je to skutečně geniální “vážná hudba” současnosti?! K zoufalství recenzentů a kritiků z téhle sestavy budiž dodáno, že ve svých popisech a přirovnáních tápají a bloudí od Pink Floyd, Milese Davise, dokonce YES a E.L.O., Herbie Hancocka, post–rocku či space–rocku až k jakémukoli modernímu jazzu — proboha, rozdíl je patrný na první poslech. Zatímco v jazzu se muzikanti ukájejí svými sóly s nudnou chronologií, v Tortoise nese každý z členů kapely rovnocenou a podstatnou část soundu. Jak napsal Steve Albini: dokonce i když nedělá nic, je to usilovné záměrné NIC, on sochá NIC. Bez této struktury by se hudba zhroutila.

Jak už bylo řečeno, v hudbě Tortoise se dá najít mnoho podobných kořenů se Slint, Shellac, Rodan nebo Eleventh Dream Day (ve kterých dodnes hraje Doug McCombs). Charakteristickým znakem Tortoise navždy bude společná tvorba a rozvíjení každého nápadu, ať ho přinese kdokoli (a ztrhání každého nápadu, který nestojí za nic, ať ho přinese kdokoli). Hudba Tortoise je určena k hlasitému poslechu v hodně temné místnosti. Pak vás dostane a pohltí do svých svírajících se hypnotizujících kliček s chladnou mazaností škrtícího hroznýše. Tohle je konec reality, jak se nám jeví za denního světla. Hučící a dunící melodie deroucí se vpřed, propojená s dokonalou rytmikou a vyšperkovaná takovými záležitostmi jako je Putney, archaický analogový syntetizér, který kdesi vyhrabal John McEntire. Má-li tento nástroj svého virtuóza, je jím právě McEntire.

Dalším podstatným znakem je význam, který Tortoise přikládají koncertům. — A tohle je zase protiklad vůči všem post– nebo space–rockovým kapelám, které si bez studia ani nevrznou. — Kvůli neshodám v této otázce musel z kapely nakonec odejít Bundy K. Brown, který prostě nerad živě vystupoval a po prvním albu ho dokonale nahradil Dave Pajo. Bundy však s kapelou styky nepřerušil a dále patří k širokému chicagskému okruhu “satelitních” členů skupiny.

Millions Now Living Will Never Die

je druhé album Tortoise, vydané u Thrill Jockey, 1996. Naprosto vyzrálé dílo, které na první pohled snad nejvíc upoutá téměř jedenadvacetiminutovým otvírákem Djed, který si rozhodně zaslouží samostatnou kapitolu. Zbytek alba by se dal vlastně pokládat za třetí řadovku (po Djed). Jde hlavně o rozšíření myšlenek a zdokonalení postupů naznačených na prvním albu, přičemž hudba zůstává stejně osobitá, brilantní a rozmanitá. Mlhavý tok hudebního vědomí, který Tortoise předkládají, není výrazem nějaké individuality ve skupině, ale spíš odrazem myšlenek a osobností členů skupiny. Přes všechno utajení a mlžení je to energický bigbít, duševní nářez, nalezení správného středu mezi závratnými ambicemi bezduchých sraček progresívního rocku a jalovostí a bezúčelností zářivého světla new age. K důmyslné stavbě svých hudebních chrámů používají mnoho rozličných nástrojů, a že je mají dokonale zvládnuté, dokazují i reakce posluchačů. Pro každého jsou Tortoise zvláštní a jedineční něčím jiným, {+}pro jednoho je to McCombova basa, pro jiného Pajova kytara či McEntirovo bubnování. Tortoise jsou však jedineční především tím, že přivedli k dokonalosti spojování nespojitého. Každá z písní na tomhle albu je, bez nadsázky, klenot. Všem pak vévodí

Djed,

který vás ponoří kamsi do podmořských hlubin, rozprostírajících se do skutečně oceánské šíře, vystřelí z ozvěn vašich paměťových stop přesně časovaný impuls k bezednosti jiných prostorů, kde se svět otáčí ve správném a pravidelném rytmu. Je snadné zabloudit v Djed, kterým se klenou rozpínavé syntezátory, dunící valivé basy s rytmikou a křehce a jemně vynalézavá kytara. Hudba plyne v nejčistších esencích toho, čeho jsou Tortoise schopni, bez jakékoli podbízivosti či sebeuspokojení. Zvláštní na Tortoise je především fakt, že vás donutí vnímat muziku, kterou byste za jiných okolností v dnešním kalupu a pelášení asi minuli. Tortoise nepotřebují chrlit obrazy a obrazy a obrazy, dělají-li takovouhle hudbu. Nepotřebují se ani zabývat zoufalými výkřiky dezorientovaných kritiků, jakže může být lídrem indie scény kapela, která hraje na TAKOVÉ nástroje a navíc si dá na album co by otvírák 20–ti minutový opus. Pět členů Tortoise si jde za svým a snaží se být aktivní jak, jen to jde. Není se pak proč divit, že každý z nich má rozjeté ještě alespoň další dva projekty a že se tak výjimečná skupina nadále skromně považuje za součást určitého hudebního společenství, které dnes v Chicagu existuje. Jednou z takových spřízněných kapel je

THE FOR CARNATION
asi nejpřímější následovník Slint. Jednak se v ní objevují hned dva bývalí členové Slint, Pajo a McMahan a za druhé For Carnation jsou především vizí jedné osoby — zpěváka Briana McMahana. Jedná se tu o zcela odlišný přístup k tvorbě muziky než u Tortoise. Ostatní členové kvintetu jsou jen hudebníky pomáhající dostat na pásky, co je v McMahanových představách už dávno utvořeno. Oproti katarzi, kterou zažívají v Tortoise, si zde mohou její členové aktivně odpočinout. Je to jakýsi hudební stretching. Z Tortoise hrají v téhle partě ještě John Herdon a Doug McComb. Na pět doplňuje kapelu Grant Barger. For Carnation vydali v roce 1996 u Matador Records album Marshmallows.
V pohodové “synthi–popové” kapele

THE SEA AND CAKE
která má zatím nejblíže ke komerčnímu úspěchu a také nejbohatší diskografii, najdeme Johna McEntirea a Sama Prekopa, který pro Tortoise navrhoval obal první desky. V téhle kapele hraje na kytaru a zpívá. The Sea And Cake jsou neuvěřitelní salámisti a jejich kouzlo spočívá v hravosti. Chvílemi snad jakoby omylem připomínali anglické kytarovky… ale tady jde přeci jen o něco jiného. Důležitá je melodie. Zůstává experiment. Nezbytná je nadsázka. Zcela nutná (sebe)ironie. Nad tím vším se, zavěšeni na větvi, pohodově vznáší a pohupují The Sea And Cake. Basu a piáno obstarává Eric Claridge, kytaru a varhany Archer Prewitt (také v Coctails). John McEntire samozřejmě bicí, varhany a nepostradatelné syntezéry. U Sea And Cake platí co rok, to deska, všechny vydané u Thrill Jockey Records: 1994 The Sea And Cake, 1995 Nassau, 1996 The Biz a konečně v roce 1997 The Fawn, o jejíž rozšíření se u nás zasloužila i firma Mute.
Poslední kapelou, ovšem už ne z Chicaga, o které je třeba se zmínit, jsou

STEREOLAB.
Natolik známí, že přeskočíme popisné přiblížení a charakteristiku a prostor věnujeme pouze souvislostem s Tortoise. Na poslední desce Jots And Loops (recenzovanou v TAMTO 973) uslyšíme hrát nejen Johna McEntirea, ale i Douga McComba. Navíc převážnou část alba nahrál přímo na harddisk, mixoval a produkoval ve svém chicagském studiu právě John McEntire “and the groop”, což většinou znamená Bundyho K. Browna, Johna Herdona apod. A tohle je tam teda řádně cejtit.

TNT – skutečně dobré období.

Třetí řadovka Tortoise byla nahrána krátce před jejich odjezdem na evropské turné v prosinci 1997. Oficiální datum vydání je 9. březen. Faktem je, že TNT vyráží k posluchačům z poněkud jiné pozice než předchozí dvě desky. Už nemůže v pravém smyslu překvapit, nýbrž má za úkol potvrdit osobitost Tortoise a jejich ultra–nezávislého směřování. Kapela přibrala do sestavy dalšího kytaristu Jeffa Parkera, který už ovšem s Tortoise spolupracoval dříve. V budoucnu by měl nahradit Davida Pajo, který se chystá věnovat vlastním projektům. Kromě svých “obvyklých” nástrojů se Tortoise rozhodli pro potřeby alba využít i nástrojů nových, “klasičtějších” — smyčce, lesní rohy a dechy. TNT je skutečným vyvrcholením všeho, o co se skupina doposud snažila. Posouvá zvuk Tortoise dále k vytčenému cíli a tlačí skupinu do nových neprobádaných teritorií. Pokud měli doteď kritici z Tortoise hlavu jen v pejru, nyní ji budou mít úplně na hadry; jen málokdo by si mohl dovolit album zběžně projet a napsat: “To, co Tortoise hráli dříve, hrají i nyní a bla bla bla…” Album může pro někoho znít mnohem jazzověji (o tom už snad byla řeč) nebo taky mnohem minimalističtěji. Já bych spíš řekl, že je rockovější, aniž by používalo zaběhané rockové modely. Mnohdy jde naopak záměrně proti nim. Už úvodní titulní skladba se ve vaší hlavě pozvolna a nenápadně změní na pořádný nářez. I celý zbytek alba nese podstatný znak hudby, jež se vzpírá jakémukoli zařazení a zcela uniká z vymezené škatulky “alternativní rock”, mám na mysli téměř absolutní neoposlouchatelnost. Na TNT se výrazněji prolínají veškeré inspirace a zkušenosti členů kapely z jejich vedlejších projektů. Výsledek je tak ještě rozmanitější a ani v největším škarohlídovi nemůže zanechat pranepatrný pocit, že by snad Tortoise usnuli na vavřínech a rozhodli se těžit z dosazování do osvědčeného mustru. Sound Tortoise plyne jaksi přirozeně, bez zbytečných “násilností”, jako by jen s nejnutnějším výdejem energie. Je jako voda — chvíli plyne jako rozlehlá řeka a najednou se s obrovskou silou řítí vpřed, stále však zatvrzele sleduje vlastní cestu.

“Nikdy nemáme příliš jasno v tom, co se chystáme udělat, rozhodně si nesedneme a nepřemýšlíme o tom, spíš přinášíme nápady a potom je prostě nějak uděláme. Takže nevím, co budeme dělat příště, a je to pro nás stejně tak vzrušující jako pro někoho mimo kapelu. Vždycky se dokážeme překvapit…” řekl Doug McCombs po vydání druhého alba na dotaz “Kam se budou Tortoise ubírat nyní?” Jen v tomhle se nic nemění, platí to stále.

TORTOISE jsou:
Doug McCombs: basa (hraje také v Eleventh Dream Day, člen krátce–obnovených SLINT, v současné době ve For Carnation); John Herndon: bicí (Poster Children, Mekons, the For Carnation); John McEntire: bicí, klávesy, syntetizéry atd… (Bastro, Gastr Del Sol, the Red Krayola, the Sea and Cake); Dan Bitney: různé perkuse, bicí a co je třeba (kdysi Madison, Wisconsin’s Tar Babies); Dave Pajo: kytara a basa (dříve Slint, dnes také ve For Carnation, M a King–Kong); Jeff Parker: kytara na TNT a Bundy K. Brown: nyní jakýsi přídavný člen Tortoise, obvykle hraje na basu, když hraje. (Kdysi v Bastro a Gastr Del Sol s McEntirem a Davidem Grubbsem — ten kromě toho také ve Squirrel Bait; Bundy sám vydal přinejmenším jednu výbornou nahrávku pod jménem Slowpoke a hraje také v Directions In Music.)

Tortoise do Evropy dováží firma City Slang a alba všech kapel, o kterých se zde psalo, je možné v ČR získat u Maximum Underground.