WELCOME IN HILDURNESS
V dubnu 2009 vyšla u známého anglického vydavatelství Touch druhá sólovka islandské cellistky Hildur Gudnadottir Without Sinking. Celým jménem se tahle islanďanka jmenuje Hildur Ingveldardóttir Guðnadóttir a k tomuhle elfímu jménu se váže neméně nevšední hudba, která vám vezme duši, poddáte-li se a zcela zvláštním způsobem ji utancuje k blaženému vyčerpání. S koncem každé skladby budete litovat, že ta slast na hranici extáze i bolesti netrvala déle. Hned v Elevation vás Hildur ukolébá hlubokými vibrujícími tóny, aby vám pak, v nestřežený moment, cirkulárkou oddělila pravou hemisféru od levé. A tohle všechno má navíc jeden spojující a výrazný kvalitativní prvek – je to nezařaditelné, a tedy originální.
V Čechách jsme na ni mohli narazit jednak v 90. letech v sestavě Pan-sonic, pak při spolupráci s BJ Nielsenem, o kterém jsme se prostě nemohli nezmínit ve velkém profilovém článku o labelu Cold Meat Industry, kde Nielsen nahrával pod značkou Morthound. Nedávno si v Čechách zahrála na živo se skupinou Angel.
Předchozí album Mount A natočené pod jménem Lost in Hildurness mimochodem taky stojí za pozornost. Hodně vyzrálá prvotina. V té době, snad proto, že nahrávky pokládala za mnohem intimnější a niternější část své tvorby, cítila potřebu nahrávat schována za pseudonym. Sama o své první desce říká, že pro ni celá tvorba i nahrávání bylo příliš osobní a tak bylo důležité udržet si tímto způsobem od své hudby jistý odstup. Mount A je hodně vrstevné album seskládané jakoby z mnoha jednoduchých prvků a motivů. Každé skladbě také vévodí něco jiného a zodpovědně se proplést všemi zvuky, sledovat nějaký vybraný motiv a neztratit přitom nit jiného, může být někdy úkol hodný prince, který musí pověstným sítkem vybrat rybník až na dno. Jednoduché názvy skladeb v sobě ukrývají když ne světy, tedy aspoň celé světadíly.[private]
Hildur pochází z hudebního prostředí a první skladby začala psát už v útlém věku třinácti let. Její matka v těhotenství hodně poslouchala Jacqueline Du Pré a tak nějak předpokládala, že z ní bude cellistka, protože si byla jistá, že budoucí Hildur na to nadšeně reaguje. Ve středoškolském období samozřejmě prošla i nezbytnou fází rockových a popových bandů, chtěla dělat programming a elektronickou hudbu, než se někdy v roce 2000 začala seriózně věnovat cellu a kompozicím pro tento nástroj. V Reykjaviku navštěvovala uměleckou akademii v oborech hudební kompozice a nová média. Vystudovala Berlínskou Universitat der Kunste, což ji umožnilo precizně zvládnout nástroj a techniku. Při komponování na to však jde podle vlastních slov spíš instinktivně a klasické hudební vzdělání jí umožňuje spíš to, že je schopna domluvit se s profesionálními hudebníky a zvládnout formální stránku kompozice.
Kromě nahrávání je hlavní těžiště její tvorby v hudebním a zvukovém experimentování – doprovází vizuální instalace a spolupracuje na performancích snad všeho druhu. To ji umožňuje pracovat s prostorem, přítomným okamžikem a materiálem, který je právě k dispozici a jehož prostřednictvím lze emotivně reagovat na atmosféru. Je to mnohem otevřenější hudební happening než nahrávání.
Koneckonců po studiích byla na rodném Islandu velmi aktivní právě na experimentální scéně. Byla členkou umělecké skupiny Kitchen Motors a Stórsveit nix Noltes – bigband, který dvakrát předskakoval na americkém turné Animal Collective. Ačkoli je jí celkem jedno, kterou přihrádku jí kdo přidělí, příliš ji nevyhovuje nálepka klasické hudby. Cítí se být stále mnohem víc propojena s experimentální scénou, s níž si je velmi blízká i ve způsobu práce, kompozičních postupech, chápání hudby a myšlení.
Hildur má také utěšený seznam dalších hudebníků s nimiž v minulosti spolupracovala, např. Jóhannem Jóhannssonem, Skuli Sverrissonem, Benem Frostem, skupinou Angel, Múm, Valgeir Sigurdssonem, který je také podepsán pod zvukem obou jejích sólových alb. S legendárními Throbbing Gristle se podílela na živém soundtracku k filmu Dereka Jarmana In the Shadows of the Sun.
Přestože cello je ji stále nejbližší, i protože se svým rozsahem shoduje s rozpětím lidského hlasu a svým tvarem také člověka hodně připomíná, hraje i na jiné nástroje a také pro ně komponuje. Odmalička byla zvyklá hrát na všechno možné, stejně jako lidé kolem ní. Při muzicírování bylo vždy nejdůležitější sdílení a pověstné „do it yourself“ a zas tolik nezáleželo na tom jak kdo daný nástroj ovládal. V roce 2009 připravovala kompozici pro varhany pro umělecký festival v Rize. Což pro ni byl zase další kompletně nový svět zvuků, do kterého se s nadšením ponořila. Zvukové experimenty, postupný průzkum a objevování celého zvukového spektra, to je to, co ji stále nejvíce zajímá.
Celkem pozoruhodné, co toho zhruba za čtvrt století už stihla. Ona sama na to má jedinou odpověď: „Dělat muziku nebo performance s lidmi, která mám ráda je jedna z nejlepších věcí, které jsem zažila. Pak už se všechno nabaluje samo, jako sněhová koule.“
Hidlur Gudnadottir in Stockholm - foto: Pedro Garcia Grilet
První vážnější počin s Pan_sonic se dal ještě brát s lehkým úsměvem nad neotřelou originalitou celé věci a s mírně natěšeným očekáváním, co bude dál. Gudnadottir ve všech dalších projektech dokazuje, že minimálně ona se drží své cesty a z velkého talentu vyzrála v suverénní osobnost moderní hudby, což neomylně a bez výhrady dokazuje ve všech deseti skladbách svého druhého alba, které nahrávala střídavě na Islandu a v Berlíně. Pracovala na něm intenzivně tři roky a vzhledem k tomu, že má necelých 50 minut, musí to prostě být vyladěné!
Tento fakt pochopilo i mnoho recenzentů a její album je často uváděno mezi nejvýznamnějšími počiny loňského roku. Některé skladby před dokončením odkládala třeba na rok. Teprve potom se k nim znovu vracela a buď je přepracovávala nebo dál rozvíjela, anebo prostě zahazovala jako materiál, který už s ní nijak nerezonuje a měl pouze momentální význam jako spojnice k dalšímu. Tento způsob práce hodně připomíná například přístup některých fotografů, kteří své negativy odkládají třeba na půl roku, aby se pak mohli na svou práci podívat zpět z odlišné perspektivy, bez emocí pojících je k okamžiku, kdy mačkali spoušť, a vybrat to skutečně podstatné a silné.
Hudební inspiraci čerpá snad ze všech stylů a období. Without Sinking v mnoha skladbách nezapře barokní ozvěny, které ale zase rychle zmizí jako závan větru, o němž svědčí už jen drobné vlnky na jinak klidné hladině. Za chvíli marně přemítáte jestli se to vůbec stalo. Voda je pro Hildur vůbec důležitá a také byla převládajícím živlem, který zaříkávala při tomto zaklínání. Její propojení země s nekonečným prostorem nebe nad našimi hlavami, kde voda přebývá v podobě drobných kapének a vytváří neuvěřitelné obrazce a mysteriózní krajiny mraků, od monumentálních bouřkových pohoří až po jemné řasy a třásně, volně plynoucí jinak prázdnou oblohou. Hodně ji ovlivnily právě hodiny a hodiny strávené v letadle při cestování po vystoupeních kolem celé Země.
Na otázku, co znamená Without Sinking odpověděla v jednom rozhovoru: „Je to pocit stoupání, který v sobě stále uchovává i kvalitu klesání. Tento pocit je vlastní vodě, která má na moji hudbu velký vliv.“
Kromě už zmíněného a i na youtube známého Elevation je určitě jedním z vrcholů skladba Opaque a závěrečná vibrující Unveiled. Hildur se na albu představuje nejen se svým hlavním nástrojem, ale například ve skladbě Aether hraje i na citeru, kontinuálně používá procesor i hlas. Oproti první desce, kterou nahrávala sama, jsou zde jejími dalšími spoluhráči jsou již známí Skúli Sverrisson (bass, procesor) a Jóhann Jóhannsson (varhany a procesor) ale také její otec Gúdni Franzson (klarinet, basklarinet). Hildur ráda spolupracuje s lidmi s nimiž si rozumí jak po lidské tak po hudební stránce. Posouvá ji to dál, ovlivňuje ji to a inspiruje ji to. Je to tvořivý proces, který nelze naplánovat, ale který se musí přihodit. Svým spoluhráčům také dala v podstatě volnou ruku už při nahrávání, a později i pro veškeré úpravy jejich partů. To byla také její nejvýznamnější aranžérská práce – vybrat lidi, kterým důvěřuje a kteří věří její hudbě.
Hidlur Gudnadottir in Stockholm - foto: Pedro Garcia Grilet
Tahle hudba se ve vás zachytí drápkem a pomalu se rozlévá celým tělem jako doušek dobrého alkoholu v němž poznáte jak sílu a inspiraci ovoce, z nějž byl destilován, tak i sílu celého stromu na němž uzrálo a země z které čerpalo sílu. Je to hudba stejně tak temného jako tvořivého počátku, plná nespoutaných živlů, dobrých i potměšilých bytostí s nimiž Hildur hledá společný jazyk, rytmus či vibrace. Šamanské nanebevstoupení.
[/private]
