COWS

COWS

aneb Toulouse–Lautrec, James Dean, Henry Miller, podezřelý ptáček a jak to jde dohromady.

Všemožnýma pošukama se to kolem jenom hemží a přímo výstavní kousky se sešly v kapele, která si říká COWS. Vznikla někdy v roce 1987 v Minneapolis, což NENÍ v Norsku! Shannon Selberg, zpěvák a vydavatel pornomagazínu, je právě vykopnut svojí dívkou z kvartýru (ha, proč asi?), a tak (jak už to chodí) se stěhuje ke svým kámošům. Válí se na gauči, chlastá pivo a kouká na ty dva (Kevina a Thora), jak jamují. Nějak mu to nedá, dojíždí pivko a začíná tropit povyk. “Mysleli jsme, že spolu vydržíme tak pár měsíců a postupně se necháme vyhodit ze všech místních klubů (což se taky stalo) a pak to zabalíme,” říká v jednom z rozhovorů Shannon. Jenže se jim to nějak vymklo a přestože většinu z těch klubů dneska hravě vyprodají, spousta lidí na ně pořád vzpomíná jako na ty “svině narkomanský, co jsou zahleděný jenom do sebe!” No… dyť jo!

Debutovali v roce 1988 albem TAINT PLURIBUS, TAINT UNUM, což je parafráze na americké heslo E Pluribus Unum a dnes je to nesehnatelná záležitost. Druhá deska DADDY HAS A TAIL vyšla o rok později už u Amphetamine Reptile a startuje tuhle partu totálních cvoků na přední místa v udílení metálů za šíření aurální demence všemi směry. Celý to zní, jakoby na dožínkovej bál vtrhla banda houmelesáků, vyrvala zděšenejm strejdům jejich nablejskaný pozouny a spustila tenhlecten šílenej beat. V textech COWS se to hemží notorickejma průserářema, devianty a úleťáky všeho druhu či jinými pikantními figurkami. Jsou to bizarní příběhy o vrazích posedlých sexem, o mrskání bičíkem. Hej! To snad nemůžete myslet vážně? “No… chlape, dyť je to jenom sranda! ” říká basák Kevin Rutmanis. “Jenže to mnohým nedochází, a tak si myslí, že jsme jenom pitomí ochlasti. Jenže to všechno je jenom I–M–A–G–E! Nejsme autobiografický!” Že ne??? vyjeknu hystericky! TAK si pusťte jejich třetí album EFFETE AND IMPUDENT SNOBS!! Ošetřovatel v psychiatrickým ústavu někam zmizel a všichni cvoci řádí. Celý se to vymklo kontrole a není tu nikdo, kdo by držel v rukou otěže.

Zpěvák Shannon Selberg si před pár lety zlomil obě ruce (celkem na šesti místech), když blbnul na mejdanu na nějaké newyorské střeše. Kytarista Thor Eisentrager je zase podle slov basáka Kevina přímo výstavní kus typického ochlasty, zločince a kurevníka ve stylu Henryho Millera. “Teď je pravděpodobně v nějakým bordelu a představuje si, že je v Paříži v roce 1936. Říkáme mu Toulouse–Lautrec.”
{++}

V roce 1991 přichází na trh album PEACETIKA, na jehož obalu se skví hybryd svastiky a mírového symbolu. COWS tady spoléhají spíš na spodní proudy, na znepokojivé kvílení, na katatonické bzučení feedbacku než na hardcorové hřmění a drtivé kytarové akordy. Přesto neztrácejí nic ze své síly. Toto je deska žhavá jak acetylenovej hořák.

Někteří z vás si možná pamatují “letitou” reklamu Rádia ROCK Hády, kdy po jadrném plesknutí facky následuje usedavý pláč dítěte. Tak to je úvod do asi nejlepšího alba COWS – CUNNING STUNTS’ z roku 1992. Zde je vše dovedeno až do krajnosti. Při jeho poslechu se mě již několikrát zmocnilo přání mít ty chlápky pěkně po ruce a moci jim to všechno vrátit i s úrokama. Možná nějak podobně jako ve skladbě Two Little Pigs. Ta je o chlápkovi, co jede po dálnici a hledá holku, kterou by sbalil, znásilnil a zabil. A na té dálnici stojí holka, co hledá chlapa, kterýho by sbalila, vyspala se s ním a zabila. Potkaj se/ udělaj to/ – A PAK TO ZAČNE! Uh. Mimochodem. Cunning Stunts’ je taková slovní hříčka. Přehozením písmen vznikne Stunning Cunts, což značí (jak jinak u Cows) SENZAČNÍ KUNDY. Z roku 1994 pochází další výborné album ORPHAN’S TRAGEDY, které je jakýmsi pokračovatelem Cunning’s a kdybych z něj měl vyzdvihnout něco specialního, byla by to jednoznačně závěrečná Smell Shelf, která je bezuzdně bujarou, freejazzovou improvizací.

V posledních letech COWS dál vydávají svoje azbestové plínky pro dětské prdelky, kterými jsou naše sluchové, potažmo i jiné orgány. SEXY PEE STORY (1995) a loňská WHORN ale jakoby už poněkud ztrácely dech a já se teda vůbec nedivím. Spíš mě udivuje, že jsou tihle maníci ještě pořád na živu a při vědomí. Každopádně LIVE by jste si je rozhodně neměli nechat ujít. Snad nejpřesněji to vystihl James Robert z Melody Makeru, a proto mu pro tuto chvíli předávám mikrofon.

Vstupujeme do klubu CUBE v Londýně L.P. 1990 právě ve chvíli, kdy dohrála první kapela večera, kolegové Cows od Amphetamine Reptile – God Bullies. Jamesi, jak se slyšíme? Máš slovo… “NNGGGHHH! God Bullies? Ďábelský noise! Ještě pořád se třesu. RYCHLE K BARU!!! UUH! Ach ne. Na scéně se něco hýbe! Další nepravděpodobná bytost s odhaleným hrudníkem a navlečenou podprsenkou. Ten člověk svírá obrovský, zvláštní, žhavý dechový nástroj a duje do něj. Vřeští! VŘÍSKOT!!! VŠECHNO je TOTÁLNÍ VŘÍSKOT!!! To znamená jenom jedno: COWS!!!” Ach…ano…tedy…děkujeme. NENÍ ZAČ,VY KŘUPANI!! To je to, co vás na tom přitahuje! Někdo chce vidět chlápka od hlavy až k patě popatlanýho krémem na holení a s hlavou mrkací panenky na penisu. Jinej zápas ve volným stylu a nebo maníka s náušnicema z pastiček na myši. A někteří prostě jenom chtějí po muzikantech házet pivama. V každým případě, COWS serou na průmysl, dělaj jen to, co je baví a dělaj to sakra dobře. Jejich sdělení je málokdy příjemný a po poslechu jejich desek je nutno dát si lázeň. Pro NĚKOHO bude mít jejich hudba asi stejnou cenu jako prázdná flaška vod mlíka. Ale dovolím si tvrdit, že to je JEHO chyba.