Budoucnost už není, co bývala

Pár poznámek ke Kirbyho ambientnímu eposu.

Každého hudebního žánru se dříve nebo později chopí konzumní moloch a přetaví jej do zploštělé snadno přístupné sebeparodie. Když anglický hudebník James Leyland Kirby, který v současnosti žije v Berlíně, mluvil o svém nejnovějším čtyřhodinovém ambientním eposu Sadly, The Future Is No Longer What It Was, doprovodil jej v rozhovorech pevně vyřčeným přáním: „Chci ambient zbavit té stupidní krusty, která se na něj nabalila v polovině devadesátých let, kdy sloužil tanečníkům jako odpočinkový background po drogové kocovině v chilloutových stanech.“ Pochopitelně je zbytečné naivně žehrat na komerční podoby hudby – neviditelná ruka trhu chmatá v tužbách posluchačů silněji než cokoliv jiného a konec konců, ty nejlepší nahrávky hudební historie často vznikly jenom z nutnosti splnit smlouvu s vydavatelem.

Zážitek i kulisa

Zničení ambientu, tak jak jej v polovině sedmdesátých let definoval anglický hudebník a producent Brian Eno, ale bylo nadmíru destruktivní. Hudba, která podle Ena musí „stejně tak dobře fungovat jako ztišený doprovod k jakékoliv lidské činnosti a zároveň jako hudební zážitek při soustředěném poslechu“ ve své zjednodušené podobě zaplnila stylové kavárny stejně nekompromisně jako módní kadeřnictví nebo letištní haly – měla především uklidňovat. Z toho důvodu je také dodnes možné najít v nejrůznějších výprodejích obskurní kompilace „relaxační hudby“, která ukolébává neurotiky a zvukem zaplňuje new age čajovny.
O nových technologiích, které hudebníkům umožnily tvořit hudbu v podstatě na koleně (o přístupnosti laptopu jako hudebního nástroje je už dnes zbytečné mluvit – ovlivnil vývoj hudby naprosto samozřejmě) a zbytečnosti distribučních společností jako prostředníků mezi hudebníkem a posluchačem, byly napsány možná stovky analytických článků. Tahle především internetová revoluce ovlivnila podobu hudby posledních deseti let zásadně. Pochopitelně, že vedla především k roztříštěnosti – dodnes někteří hudební publicisté žehrají, že velké kapely, jaké jsme znali v devadesátých letech, už dnes neexistují. Tohle na první pohled chaotické směřování hudby a absence nějakého vůdčího proudu sice některé odborníky nutí mluvit o krizi hudby, technologie ale rozhodně pomohly stovkám hudebníků, jejichž hudbu by velká vydavatelství nikdy dobrovolně nevydala. A právě tihle tvůrci, kteří dělají hudbu jenom proto, že je to pro ně nejpřirozenější vyjadřovací prostředek, pomohli rehabilitovat desítky hudebních žánrů.[private]

Jsme spíš voyeři

Třídisková kompilace Sadly, The Future Is No Longer What It Was, který vyšla na konci roku 2009, rozhodně není prvním albem, které by am­bient vracelo zpět tam, kam patří. Malá vydavatelství a internetové labely pomohly v posledních letech na svět desítkám vynikajících ambientních nahrávek – Leyland Kirby (který v minulosti tvořil především pod pseudonymem The Caretaker a V/Vm) spíše očištění celého žánru dotáhl do konce. Při poslechu jeho třídiskové kompilace Sadly, The Future Is No Longer What It Was člověk možná až nebezpečně ochotně propadá pocitu, že dál se koncept ambientní hudby dotlačit nedá.
Více než cokoliv jiného je totiž jeho čtyřhodinová kompilace nekompromisní – a to takovým způsobem, že vyznívá téměř ironicky. Leyland Kirby si s konceptem dlouhých kompozic pohrává už pouhými názvy skladeb (jmény jako And Nothing Comes Between The Sadness And The Scream nebo The Beauty Of The Impending Tragedy Of My Existence míří tak trochu do vlastních řad a utahuje si z oduševnělých skladatelů dnes tak populární „moderní klasiky“.) Ironie ale jenom klouže po povrchu – klíčovou emocí jeho hudby je totiž především nostalgie a smutek – smutek nad pasivitou lidí (Kirby: „Jsme v zajetí sociálních sítí, více voyeři, než aktivní účastníci života“ – připomíná to klasický komiksový strip „Díval jsem se na Facebooku, co dělají moji přátelé – A co dělají? – Dívají se, co dělají ostatní“) a především možná trochu naivní smutek nad směřováním celé společnosti.
Názvem kompilace Sadly, The Future Is No Longer What It Was, si Kirby pohrává s hudebním žánrem, který se nejčastěji nazývá hauntology. Hauntology je ovlivněný laboratoří BBC Radiophonic Workshop, která na konci padesátých let vznikla ve Velké Británii – lidé v ní pracující měli především tvořit zvukové efekty k rozhlasovým hrám, postupem času se ale v BBC začali sdružovat zvukoví experimentátoři, kteří se spíše než pouhým doprovodům k inscenacím věnovali tvorbě futuristických zvuků – toužili se přiblížit tomu, jak bude znít budoucnost. Dnes se masterované reedice zvukových doprovodů ke starým dokumentům BBC vydávají na vinylech a vyrostla generace hudebníků, která ve svých nahrávkách oprašuje vzpomínku na podivné zvuky, které byla zvyklá v dětství slýchávat z rádia. Právě z hudby Leylanda Kirbyho ale ční zklamáním nad tím, že budoucnost vůbec není tak vzrušující, jak si ji jako dítě představoval. A tohle zklamání bylo jedním ze zásadních důvodů, proč se vydal na svoji čtyřhodinovou hudební odyseu.

Ticho jako hudba

Na ploše dvaceti skladeb, jejichž stopáž jenom výjimečně klesne pod deset minut, rezonuje impresionistické piáno Clauda Debussyho, legendární Badalamentiho soundtrack k seriálu Městečko Twin Peaks, ale především nekonečně zasmyčkované samply smyčců nebo syntezátorů. Důležitou roli hraje ticho, které Kirby spíše než jako pauzu mezi hudebními nástroji používá jako další nástroj. Unikátní nejsou jednotlivé zvuky – bílý šum, všudypřitomné echo, jemné údery klavíru nebo postapokyliptické ševelení. Unikátní je způsob, jakým dokáže Kirby tolikrát slyšené přísady zkombinovat a vyhnout se přitom žánrovým klišé. Už dávno nikdo nežádá naprosto novou hudbu – každý autor, stejně jako každý člověk, má totiž paměť, jejíž ozvěny pak v hudbě rezonují.
V jeho vrcholném díle se schází odkazy na všechny jeho minulé desky, hudba je ale daleko dotaženější a prožitá – jestliže byl pod pseudonymem The Caretaker schopný postavit skladbu na jednom jediném samplu a jeho klíčovým „nástrojem“ byla často zaseknutá vinylová deska, ve dvacítce nových kompozic nechává svoji hudbu znít mnohem zásadněji. Leyland Kirby jakoby s odhozením pseudonymu a znovupřijetém svého občanského jména do své hudby konečně plně sestoupil. V minulosti se svou vlastní hudbou tolik nesouzněl, občas se zdálo, že si ani neuvědomuje, že autorem hudby je on sám.

Hudba tu bude i bez lidí

Kirby koncept enovského ambientu plně dodržuje – přestože čtyři hodiny volně plynoucí hudby doslova vybízejí k nastavení přehrávače do módu „repeat all“ a zaplnění pokoje konstantně plynoucím a takřka neměnným proudem hudby, při soustředěném poslechu se otevřou všechna spodní patra. Je sice až příliš jednoduché se v nich ztratit a je téměř nemožné se ve čtyřech hodinách hudby zorientovat, právě takhle ale fungují ty nejlepší nahrávky žánru. Nikdy nekončí, protože jsou komponovány tak, aby v nich začátek a konec splývaly.
Německý techno producent vystupující pod jménem Pantha Du Prince na svém Twitteru nedávno poznamenal, že „hudba tu vždy byla a také vždy bude – klidně bez lidí.“ Na Sadly, The Future Is No Longer What It Was tahle glosa sedí dokonale. Kirbyho hudba není tak ploše tajemná, jako zmíněný Badalamentiho soundtrack k Twin Peaks – ani si na mysterióznost nehraje. Je to prostě jenom hudba, která by téměř jistě vznikla, i kdyby na světě nezůstal jediný člověk, který by ji mohl slyšet.[/private]