BARKMARKET

New York je dost bláznivý místo na to, aby porodilo něco, co vypadá jako rocková kapela a nese jméno Barkmarket. Jestliže maminku už známe, nezbývá, než představit i fotříka, kterej se nestih´ vypařit a jsa lapen, byl identifikován coby Dave Sardy. Že by to bylo jeho pravý jméno (něco jako ”Mazaná prdel”), se dá s úspěchem pochybovat, ale nezbývá, než se s tím spokojit. V roce 1986 si tenhle maník řekl, že nejlepší způsob, jak na sebe upozornit, je: ”Udělat trochu randálu a vydat to na desce. Lidi si pak řeknou: Vo týhle kapele jsem už někde slyšel. Jak to, že ještě nemáte smlouvu? ” A přesně tak to Dave tehdy spáchal. Jako One Man Show nahrál první album VEGAS THROAT a na tom druhým, EASY LISTENING, zvolil přesně opačnej postup – 15tičlenej band. Tyhlety ”telecí” roky jsou poznamenaný hledáním vlastního hudebního výrazu a tak se tu potkává Captain Beefheart s punkem, industrial a přednatočený pásky s myšákem Mickeym a celej tenhle obrázek zkázy je zarámovanej do praštěný poesie. Radikální zlom nastává v roce 1993, kdy Barkmarket podepisují smlouvu s Def American Rec. a vydávají skvělé album GIMMICK. ”Tahali se o nás Geffen Rec a A&M. My nakonec sáhli po té nejhorší nabídce od Def American. Řekli jsme si, že člověk, kterej nabízí nejmíň, bude tvrdě makat, aby si vynahradil nedostatek financí. No a jak se známe, určitě bysme zlenivěli a nebyli pak schopný napsat dobrý písničky. Lidi by pak řekli, že jsme se zaprodali. ” Tohleto album je stejně praštěný a nebezpečný, jako proběhnout peklem v benzínovejch trenkách. V jedný skladbě je tolik nápadů, rytmickejch změn a vývrtek, že jiná kapela by s tím vystačila na celý album. Skladby jako Whipping Boy, Curio nebo Easy Chair jsou asi stejně povzbudivý, jako pohled na kastrovací kleště, ale ta erupce energie, vášně a všudypřítomného sarkasmu s váma zamete stejně, jako rána flaškou do ksichtu. ”Udělali jsme taky pár coververzí, např. I don´t live od Jimiho Hendrixe. Vždycky se mi zdálo, ” říká Sardy, ”že je to skvělá punková písnička. Jenže Hendrix se nedá jen tak zahrát na kytaru a tak jsem ji celou přeladil do D–čka a připsal ještě jednu sloku. Jimimu by to určitě nevadilo. Řek mi to. ”

Před pár lety hráli Barkmarket coby předkapela Pixies na jejich šňůře po Státech a Anglii, byli taky s KMFDM v Kanadě a sami pak na pár koncertech po Evropě, přesněji v tehdejší Jugoslávii a Rakousku. ”V tom Rakousku jsme hráli v úplný prdeli, v nějakým Regalu nebo co, ” upřesňuje Sardy. ”Ani to nebylo na mapě. Nakonec tam přišli úplně všichni, protože to pro ně byla velká událost. Asi 400 děcek. V Detroitu s KMFDM na nás zase všichni řvali Fuck You a to bylo krásný. Vedle toho našeho kraválu voni maj jenom ty svý slaboučký hlásky. My jim můžeme ublížit daleko víc než oni nám. A to já žeru.

V tom Detroitu sem si nakonec vytáhl z davu jedno z těch děcek, co ječelo You Suck a on si myslel, že ho na tom pódiu zabiju. Já mu ale vrazil do ruky mikrofon a přinutil ho, ať na nás řve, zatímco my budeme hrát. Bylo to skvělý a lidi úplně šíleli. ” Nebyl jsem sice v Detroitu, nicméně jejich koncert před pár lety ve Scene Wien mě taky pěkně spláchnul. Jakási rakouská předkapela, která mimochodem vůbec nebyla špatná, vedle Barkmarket vypadala jako papírová vlaštovka vedle bitevní F–16ky. Barák se otřásal v základech pod náporem týhle komplikovaný rvačky a rotující dav pod pódiem zůstával co chvíli bezradně stát, protože to, co jej ještě před okamžikem zvedlo a smýklo o podlahu, bylo v tu chvíli už úplně jinde. Šlachovitej bubeník Rock Savage s bloňďatou hřívou rozstříknutou kolem lebky nekompromisně drtil svoji soupravu, basák John Nowlin v kostěnejch brejličkách, zrzavým pačesem a ježatým vousiskem stejný barvy vypadal jako nějakej šílenej vědec, co právě vzal roha z nedaleký psychiatrický léčebny. S maniakálním výrazem rval tvrdý basový riffy celou pěstí a jeho doprovodný vokály? Neartikulovaný, animální skřeky! Kytarista a zpěvák David Sardy je naprostým suverénem, co rotuje po scéně jako bumerang, hraje neskutečný breaky a ječí hlasem čirý vášně.

Na další studiovku si fanouškové Barkmarket museli počkat až do roku 1996, kdy vychází album L. RON, poněkud překvapivě u firmy Play It Again Sam, která se do té doby orientovala spíše na Electronic Body Music a její další mutace. Z prvního nástřelu by se mohlo zdát, že tahle deska je oproti předcházející trochu chudší na hudební nápady (méně inovativní, ne tak kreativní a neotřelá a bla bla bla…), ale říkám vám rovnou: ”Vykašlete se na to! ” Jestliže má dneska vůbec někdo nárok říkat ”Punk is not dead”, pak jsou to právě Barkmarket a nikoli ty sterilní inkubátory jako Green Day, Offspring a jaksetovlastněkurvavšichnijmenujou. Brachiální míchanice punku, industrialu a metalickýho rapu, s úletama do jakéhosi ironicky uštěpačného kabaretu – to je pro mě REALITA konce tohoto století. Tím spíš, že vám to dává chlápek, co se spíš než za ”umělce” považuje za ”tajtrlíka, co nemá na zaplacení účtu za telefon. ”