Ondřej Smeykal, jediný český profesionální hráč na australské didgeridoo, si pro vás připravil zážitek v podobě jedinečného koncertu, ve kterém se jako hosté po jeho boku představí čínská pěvkyně Feng-ÿun Song a vynikající český perkusista Alan Vitouš.

Pestrost zvuků kolébající i strhující výraznou rytmikou, exotický hlas čínské zpěvačky, atmosféra, jež vás přinutí se zasnít. Načerpejte energii mimo rušné ulice předvánočního velkoměsta, přijďte se zahřát pulsující hudbou do přívětivých prostor pražského gotického sálu.

Jedna z nejšílenějších kapel současné extrémní kytarové hudby opět zavítá do České republiky. Italští jazz-grindoví experimentátoři PSYCHOFAGIST chystají vydání nové desky u kultovního labelu Relapse records. V rámci svého Anti-music Euro Tour ji 16. června v klubu Vegalite pře…dstaví Brnu. Album naváže na kritiky oceňovanou desku Il Secondo Tragico, v níž PSYCHOFAGIST spojují možnosti extrémního metalu a svět avantgardy. Výsledek tohoto nevšedního sonického experimentu bere dech a kapelu řadí mezi nejvýraznější jména scény.
Akci pořádají crew dvou nepřizpůsobivých hudebních pořadů brněnského Radia R: Marast On Air a AVAntýry. Jako support vystoupí tři české kapely: EÁ (instrumentální math rock, Lomnice u Sokolova), PRŮMYSLOVÁ SMRT (power-violence / fastcore, Jihlava) a GOT A WOLF (chaoscore / mathcore, Blansko).

PSYCHOFAGIST (IT)
Experimentální grindcore / mathcore / jazzcore

http://www.myspace.com/psychofagist

http://www.psychofagist.com/

http://www.last.fm/music/Psychofagist

Nepředvídatelnost a obtížná uchopitelnost PSYCHOFAGIST odkazuje k progresivistům Dillinger Escape Plan, Meshuggah, Gorguts, PsyOpus či Daughters. Grindová rychlost a brutalita je v hudbě PSYCHOFAGIST lámána odstředivou (a)rytmikou a disharmoniemi. Jejich pojetí extrému permanentně koketuje s moderním jazzem. Italští inovátoři si přitom zakládají na svém vlastním zvuku, na deskách obohaceném o utýraný baryton saxofon Luca T. Mai z italských Zu. Zavřete do kovové krabičky Daughters, starší The Crinn, Zu, kultovní zornovce Naked City a pár desorientovaných vos, pak už zbývá jen protřepat, zapudrovat efedrinem a vzít na jam do ústavu pro duševně choré. Tahle hudba je pro otrlé posluchače, kteří se rádi kochají posouváním hranic v hudbě!

EÁ (Lomnice u Sokolova, CZ)
Šachetní brúglás / instrumentální math rock

http://bandzone.cz/eadisharm

Hudba hlavních protagonistů večera se pohybuje mezi dvěma póly. PSYCHOFAGIST jsou představiteli hudebního extrému, ale jejich hudba je zároveň nesmírně sofistikovaná.
Mladé instrumentální math rockové trio EÁ, které jim bude ve Vegalite dělat společnost, s nimi pojí právě složité rytmické figury a důvtip při spojování zdánlivě protichůdných melodických linek. Dva z členů téhle trojky z Lomnice u Sokolova působí taky v unikátní sokolovské psychedeličnosti Negero. Díky sestavě kytara-bicí-baskytara zní EÁ sevřeněji a zemitěji. Jejich disharmonický šachetní brúglás je zhudebněným úprkem klaustrofobika napříč svými vlastními sluchovody. Při tom je pronásledován hudbou kapel jako Dysrhythmia, That Fucking Tank, Sleeping People nebo třeba math rockových klasiků Don Caballero.

PRŮMYSLOVÁ SMRT (Jihlava/Brno, CZ)
Fastcore / grindcore / power-violence

http://bandzone.cz/prumyslovasmrt

http://prumyslovasmrt.cz/

Jihlavská smečka PRŮMYSLOVÁ SMRT naproti tomu staví na přímočarosti. Jejich explozivní fastcore / power violence je ale o to živelnější. Krev, slzy a pot. To všechno tě při poslechu jejich ultrarychlých nasypaných skladeb pálí na kůži. Od doby svého vzniku v roce 2003 vydali hoši řadu splitek a jejich skladby se objevily na mnoha kompilacích. V nejbližší době se chystá vydání split-EP s jihlavskými souputníky Rapsöd. Čerstvé skladby jsou k poslechu na jejich bandzone profilu a budou součástí jejich devastujícího setu. Ministerstvo průmyslu varuje: všichni tady chcípnem, Steve.

GOT A WOLF (Blansko, CZ)
Chaotický hardcore / mathcore
GOT A WOLF je mladá charismatická kapela z Blanska, o jejíchž živelných koncertech se na Brněnsku mluví už od začátku její kratičké existence. Zpozornět by měli hlavně fanoušci chaoscorových ikon Converge, Botch, Norma Jean či The Dillinger Escape Plan. Jejich vliv je v bordeliozní hudbě GOT A WOLF dost slyšet. Krkolomné rozsekané riffy, kvílivé vazbení kytar a celkově špinavý, korodující zvuk. Naživo dost ostrá směs.

Nevím jak často vznikají recenze náhodou, ale tahle rozhodně náhodou vznikla. Projíždím si takhle přes ICQ FB feedy svých hudebních přátel a jeden z nich mně naviguje na blog kam pověsil DVD s bratislavským koncertem Dead Voices On Air na kterém jsem shodou okolností byl(díky cEndo)! Zatímco přetahuju linky do downloaderu se moje uši zastaví o hudební kulisu, která mi připadne nějaká povědomá. Co to tam sakra hraje, že mi to kroutí palcema i takhle potichu? No to není možný. Gang of Four?
Čerstvá deska Content, vydaná před třemi týdny! Po 16 ti letech. Tušíte správně, že DVOA jdou pro dnešní den stranou a sjíždím Content jednou, dvakrát, třikrát…Prostě dneska pořád.
GO4 pro mě v dobách kdy mně ještě zajímal punk znamenali něco podobného jako Joy Division. Obě kapely dokázaly na půdorysu pouhých dvou alb nejen načrtnout, ale zrovna taky dotvořit finální kompozici stylů ze kterých se bude čerpat příštích 30 let. GO4 dostali od novinářů nálepku marxistický punk funk. V té době převládal názor, že každý student politologie musí být logicky marxista, maoista nebo kryptoanarchista, a úderné jádro kapely – kytarista Andy Gill a zpěvák Jon King kromě toho že studovali v rodném Leedsu sociologii a politologii ještě i názvem odkazovali k Maově mocenské ekipě.
Už v roce 1984 pochopili, že můžou svojí geniální káču punkové nasranosti & jednoduchosti roztáčet ve funkových rytmech pořád dál, leštit zvuk, věšet třásně, házet prasátka, ale tu energii kterou to roztočili hned napoprvé nejde posunout dál. Tak to zabalili, možná byli moc vpředu, takže EMI ani Warneři nevěděli co s nimi a to políčko sklidili až ti co přišli potom – Jane´s Addiction, Red Hot Chilli Peppers, Rage Against The Machine…
Z nejmladší generace třeba takoví Franz Ferdinand vděčí GO4 snad úplně za všechno.
Co z toho zůstalo na Content? Hodně. I když z původní čtyřky zůstali jen dva, jsou to stále ti nejdůležitější – Andy a Jon. Andyho kytara je pořád impozantní – štěká, vrčí, syčí, kvílí bublá, žhavá materie každého songu. Jonův zpěv je vlastně taky pořád stejný, jen k jakési klackovité rozjívenosti a mimozitě potácející se opile mezi frázemi přilepil víc melodických momentů, deklamací, plkání s vocoderovým robotem a podobně. Pořád jsou angažovaní – viz. http://www.pledgemusic.com/ a pořád jim to zatraceně šlape. Nebudeme se vrtat v jednotlivostech, prostě to tam šoupněte a uslyšíte, je to parádní deska.

Přehlídka španělsky mluvené kinematografie La Película za dobu své existence v české i moravské metropoli zdomácněla. Stala se kulturní akcí, která na sklonku zimy alespoň na pár dní přináší atmosféru horkého a vášnivého Španělska. Našla si stálý okruh diváků a příznivců, který se i nadále rozrůstá přímo úměrně zvyšujícímu se zájmu o španělskou a iberoamerickou kulturu a jazyk.

Přehlídku pořádá pražské kino Světozor a brněnské kino Art spolu s Velvyslanectvím Španělska a Institutem Cervantes. Cílem jel představit veřejnosti úspěšné španělské filmy a prostřednictvím soudobé kinematografie tak přiblížit českému divákovi španělské prostředí a historii.

Stejně jako v předchozích přináší La Película ucelený pohled na nejaktuálnější španělský hraný a v menší míře i dokumentární film. Uvidíme horké novinky, divácky úspěšné i kritikou oceňované snímky i jedinečný tematický cyklus filmů s tématikou býčích zápasů a koridy, které tvoří ve španělské kinematografii svébytný filmový žánr. Dramaturgie neopomíjí ani v poslední době stále úspěšnější iberoamerickou filmovou produkci.

Býčí filmy
Ke Španělsku neodmyslitelně patří býčí zápasy. Jsou považovány za součást národní kultury a zároveň vytváří neopakovatelný celospolečenský fenomén (ačkoliv Katalánci již tuto podívanou zákonem s platností od roku 2012 zakázali). Slavní toreadoři se nicméně stávali národními ikonami a jejich život byl mnohokrát námětem obrazů, knih i filmů (na příkladu uváděného snímku Okamžik pravdy Itala Francesca Rosiho vidíme, že nejen španělských tvůrců).

Žádná jiná kinematografie na světě nemá tak specifický filmový žánr spojený s býčími zápasy, jako je tomu ve Španělsku. Označení cine de toros, v překladu býčí film, se vztahuje na celou řadu snímků, které se svými náměty vážou ke koridě a které nalezneme již na počátku dvacátého století. Svět tauromachie (býčích zápasů) rychle prolnul s tím filmovým a výsledkem jsou desítky nejrůznějších příběhů, jež nejčastěji v intencích melodramatu a životopisného vyprávění pojednávají o slavných toreadorech.

Z této kolekce promítá kino Art 3 filmy:

Justino vrah v důchodu
Modrý býk
Okamžik-pravdy
Všechny filmy budou uvedeny v původním znění a opatřeny českými titulky.

Bližší informace na www.lapelicula.cz

Festival zahajují dvě hořká komediální dramata nejen o krizi střeních let a deziluzi z partnerských vztahů, norský film 37 a půl (2005) a švédský Třídní sraz (2002). Další den, v pátek 18. 2. následuje koprodukční norské drama Dívka s pomeranči (2009) a dánský snímek Spi, děťátko, spi (2009). Oba filmy se zabývají otázkami spojenými s tématikou smyslu lidského života a jsou také zamyšlením nad cenou svobody.

Trochu jiné Vánoce představí švédská černá retrokomedie Iluze – film o vlaku (2003) a norské rodinné drama Pád nebes (2002) v sobotu 19. 2. Přehlídka končí v neděli 20. 2. dvojicí divácky úspěšných filmů. Norský dobrodružný Stopař (1987), natočený v sámském jazyce, patří již léta k oblíbeným titulům diváků každého věku. Také komediální společenská metafora Adamova jablka (2005) už získala kultovní statut a těší se zájmu diváků i za hranicemi Dánska.

Bližší informace získáte na www.sfklub.cz

Kayo Dot jsou působiví stejně jako nezařaditelní. Málokdo si dokáže uchovat zcela jasnou integritu při tak těžko předvídatelných stylových migracích. Od disharmonické psychedelie takřka art rockového alba Blue Lambency Downward, se kterým do ČR premiérově zavítali, se následující deska Coyote pouští do bizarní kombinace pochmurného basového zvuku, tak typického pro gotický post punk 80. let, a současné experimentální vážné hudby a jazzu. Samozřejmě opět s charakteristickým snovým rukopisem Tobyho Drivera. Kytaru tu budete marně hledat, což by při vzpomínce na jejich první dvě alba protkaná mnoha vrstvami až čtyř elektrických kytar mohlo překvapit, kdyby nešlo právě o Kayo Dot.

Tartar Lamb začali jako boční projekt pouze Tobyho a Mii z Kayo Dot, ale dnes už je sestava opět proměnlivá. Původní zaměření na klasickou hudbu také ustoupilo nevyzpytatelným experimentům hudebníků a jejich současný avantgardní amalgam se vzpouzí jednoduchým definicím. Nové album letos na jaře!

Jeremiah Cymerman, experimentální klarinetista a skladatel s pro našince kuriózním jménem, patří k činorodým postavám newyorského downtownu. Svůj nástroj pojímá velmi široce a není pro něj problém stvořit z něj živoucí bytost s mnoha organickými projevy nebo chladný kus kovu, z jehož tónu pomocí následné elektronické desintegrace odlévá hypnoticky dronové vazby. Člen Tartar Lamb, jehož poslední nahrávkou je ambiciózní suita Under a Blue Grey Sky pro smyčcový kvartet a elektroniku.

Klíčová slova: Maudlin Of The Well, John Zorn, Tzadik, HydraHead, Secret Chiefs 3, Time Of Orchids, ASVA, Randall Dunn,…

Odkazy:
www.kayodot.net
www.jeremiahcymerman.com
www.letmo.net/productionsinterview s Toby Driverem: www.letmo.net/clanek.php?id_rubriky=3&id_clanku=321ukázka z novinky Tartar Lamb: http://soundcloud.com/tobydriver/tartar-lamb-ii-polyimage-of-known-exits-2nd-movement-rough-mix
Kayo Dot – Stained Glass ep: http://soundcloud.com/tobydriver/stained-glass
Kayo Dot – Coyote: www.self-titledmag.com/home/2010/04/20/test-pressing-an-exclusive-stream-of-kayo-dots-coyote-lp
Kayo Dot – Blue Lambency Downward: www.bluelambencydownward.com

Koncert proběhne ve středu 26.1.2011 od 20:00 ve studentském klubu K4 (Celetná 20, Praha 1 – vchod z průchodu FFUK). Vstup: 200,- pouze na místě.

Po roce a půl se do Prahy vrací neobyčejný americký hudebník Zack Kouns (US). Vystoupí společně s Kanaďanem Rory Hincheym v sobotu 8. 1. v žižkovském klubu Final.
Zack Kouns je široce rozkročený mezi psychedelicky zabarveným písničkářstvím a volnou experimentální tvorbou. Používá různé nástroje (saxofon, kytara, klávesy, bicí, housle, elektronika) a je schopný je ovládat klasickým i velmi neortodoxním způsobem. Z jeho rozmanitých nahrávek je patrné, že je se stejnou naléhavostí schopen a ochoten uplatnit jak své popové (bluesové, countryové, folkové…) cítění, tak i experimentátorskou zálibu v desktrukci a spojování nespojitelného. V roce 2009 vydal desku, která se měla ke svému názvu jako woodoo panenka ke své oběti: album s názvem Michael Jackson: „I Just Can’t Start Loving You“ vyšla jen čtyři dny před smrtí krále popu. Nyní přijíždí po vydání kazety nazvané An Eastern Kentucky Boy’s Death Is Shining Hard And Bright In His Chest. Uvidíme, co se stane tentokrát.
Od koncertu se na rozdíl od konceptuálních a značně propracovaných studiových alb dá očekávat hlavně intenzita a bezprostřednost výrazu. To, že se Zack Kouns navzdory svým klasickým schopnostem multiinstrumentalisty upíná spíše k nevybíravé expresi, dokazuje anekdota z předchozího pražského koncertu: při zvukové zkoušce Zackovi vynechával jeho vlastní mikrofon (zřejmě špatný kabel), vyžádal si tedy od zvukaře nový mikrofon i s kabelem, se kterým odehrál skvělý koncert. Zajímavější ale je, co udělal se svým vlastním nespolehlivým mikrofonem: kdokoli jiný by vyměnil nebo opravil kabel, Zack těsně před odchodem z klubu – poté, co se probral z pokoncertní agónie – mikrofon roztočil na kabelu a zuřivě ho rozmlátil o betonové zdi a podlahu. – Je na co se těšit…

Společnost Zacku Kounsovi bude opět dělat šéf vydavatelství Ownness a rozhlasový DJ Rory Hinchey (CA), který se na nahrávkách i koncertech prezentuje minimalistickou hrou na vintage klávesy, jejíž zarputilou jednotvárnost občas naruší elektronické ruchy. Do Prahy přiveze svou aktuální desku Shape Is Nature/Long Fields.
Začátek koncertu je v 19:30, vstupné 120 Kč.

http://myspace.com/zackkouns
http://roryhinchey.com
http://finalclub.cz
http://klangundkrach.net

L’OCELLE MARE (FR)

CORE OF THE COALMAN (US)

NO PAVAROTTI (CZ)

Charitativní koncerty mají některé přednosti před těmi “obyčejnými”. Návštěvníci citliví na sociální témata maji dobrý pocit, že svými penězi za vstupné ještě podpoří dobrou věc. Promotéři mají humanistický argument při vyjednávání o nakupovaných službách a někdy se podaří vyjednat nižší než komerční ceny. Rozhodně ve výdajové položce – náklady na hudební produkci kapel, se v ideálním případě objeví nula. Pořád se najdou kapely, které na téma charita slyší. Intuitivně tuší, že být za dobráky se někdy hodí. Jenže všeho moc škodí. I charity.

Úspěšné kapely hořekují, že je promotéři bombardují nabídkami účasti na charitativních koncertech, a když je přijmou, nemají kam plánovat ty, které je živí. Méně úspěšné nebo neznámé kapely tuto možnost naopak vítají i k vůli tomu, že si aspoň zahrají na jednom pódiu s těmi více úspěšnými, a vytěží něco do základu divácké přízně pro svoje příští samostatné produkce. Nezřídka se také motivací producentů stává potřeba zalepit díru po nějaké komerčně neúspěšné akci, a to se pak zisk vygenerovaný na charitě proti něčemu započte a k cíli putuje symbolické všimné. Poměr vybrané peníze vs. předané peníze se moc často veřejně neuvádí.

Pokud by do toho snad někdo šťoural, vždycky se dá nějak papírově vykouzlit jak moc peněz organizace koncertu stála. Dobrá vůle je na maximu ale víc peněz prostě nezbylo. Ten, kdo drží černého Petra, je tady divák, který zaplatí plné vstupné za dobrý pocit a i když se i trochu pobaví. Charita je prostě byznys jako každý jiný a často to vypadá, že kdo z něj vytěží nejmíň jsou ti na začátku a ti na konci: divák a adresát sbírky.

Možná si vzpomenete na nedávnou aférku kolem Live Aid. Po 25 letech se “překvapivě” zjistilo, že po jedné z největších monstrakcích v dějinách populární hudby se většina vybraných peněz vypařila neznámo kam, ale do Etiopie to rozhodně nebylo. O motivaci některých kapel by se rovněž dalo úspěšně pochybovat pokud zapátráte v dobových zprávách a povšimnete si kolik si například řekli za předvedení svých dvou písní třeba takoví Dire Straits. Kdo všechno si musel smočit prstík, že se tajemství udrželo čtvrtstoletí?

Třebaže se autor těchto řádků jeví jako bezcitný misantrop, vyznává jen dva účinné způsoby pomoci bližnímu svému, ať je tento jakkoliv daleko. Ten první – osobní spočívá v tom, že mezi dárcem a příjemcem nefiguruje nikdo další. Způsoby a důvody pomoci jsou věcí dárce a nikomu dalšímu po tom nic není, pokud tedy druhotně k uspokojení vůle k dobru nepřistupuje ještě touha ukojení vlastního ega. Ten druhý – kolektivní spočívá organizačně na bedrech vlády státu ve kterém žijeme. Reprezentuje totiž odpovědnost, každého z nás jako příslušníka státu, který se na vzniku škod například obyvatelům zemí třetího světa přímo i nepřímo podílí. Vláda poukazuje finanční i jiné prostředky na řešení globálních i teritoriálních problémů podle svého uvážení, ale z peněz, které my platíme státu ve svých daních.

Nebudeme se zde pouštět do polemiky zda jsou to peníze přiměřené tomu, v jaké míře škodíme, ani o výběru adresátů pomoci, ani o odpovědnosti a kompetenci, se kterou to stát činí nebo by činit měl. Důležitý je princip, podle nějž my – příslušníci konzumní společnosti, ve které naprostá většina patří mezi 10% nejbohatších obyvatel planety, máme každý svůj díl viny a je v pořádku, že přispíváme svými penězi k nápravě škod, které náš životní styl způsobuje i na druhé straně zeměkoule

Vraťme se k charitativním koncertům, u kterých jsme začali. Dovedu si představit konstelaci, za které by mohla být místní komunitní charita fér:

Produkce – uspořádej akci, jak uznáš za vhodné a v jakém rozsahu uznáš za vhodné, ale transparentně. Dokaž, že nespotřebuješ víc než 50% ze všech vybraných peněz.

Návštěvníci – vstupné je dobrovolné, ale minimální částka je XXX. Přispěj, jak uznáš za vhodné a my ti garantujeme, že polovina z toho co dáš se dosane adresátovi.

Sponzoři – obdobně jako návštěvníci, minimální částka je XXX nebo víc, garantujeme předání 50% tvých vložených peněz adresátovi.

Kapely – „tahouni“ dostanou maximálně 50% honoráře, které si obvykle účtují, pokud je akce založená na no-name kapelách (komu to moc nezní, dosadí si třeba nadějné objevy), zaplatí za účast stejnou minimální částku “na hlavu” jako návštěvník, případné peníze navíc opět podle osobního rozhodnutí.

S využitím tohoto modelu by charitativních akcí nejspíš výrazně ubylo a autor je přesvědčen, že by to bylo dobře. Zprůhlednila by se motivace všech zainteresovaných stran a u těch akcí, které by zůstaly, by vzrostla jejich prestiž a tím i chuť u toho být.

Avizovaný, radikální odklon od zvuku až folkově písničkové Eye of the Hunter z roku 1999 možná zapříčinil váhání ze strany vydavatelské stáje 4AD, která by možná nové album ráda viděla v „písničkářské linii“ svých dalších koní. Situace v roce 2008 vyústila až k rozhodnutí odejít od značky na které vydával desky 24 let. Rozchod však zřejmě proběhl přátelsky, neboť ve 4AD odpustili Perrymu poslední album na které měli podle smlouvy nárok a gentlemansky mu umožnili přestup ke Cooking Vinyl, kterým se upsal na další tři alba. Tím však potíže zdaleka nekončily. Několikanásobná výměna manažera i vlastní pochybnosti o finální podobě alba, které vedly dokonce ke kompletnímu přetočení materiálu, natáhly práce na desce téměř o další dva roky. Vloni sice Perry představil na svém Myspace nový song Utopia a slíbil fanouškům vydání desky ještě v tomtéž roce, nicméně světlo světa spatřila teprve 24.3. 2010. K fanouškům v Česku se mohlo CD Archa dostat exkluzivně mezi prvními, neboť již 31.3. jí představil živě v Praze, a ejhle!, v klubu Archa. Podle dostupných informací tam bylo CD k mání. Zůstává však s podivem, že dokonce ještě týden po vydání nového alba člověka, který na celém světě prodal s DCD 2 miliony desek není ještě ani v katalogu umělců, které Cooking Vinyl vydává, CD není v seznamu novinek a chybí ve všech internetových databázích, zkrátka promo je jedna velká mizérie.

Album se nahrávalo v Perryho stálém domácím studiu zřízeném v gotickém kostele v Quivvy, na irském venkově. Všechny nástroje i elektronické plochy nahrál i mixoval Perry sám.
Úvodní skladba Babylon, první obrysy získala již na reunion turné DCD zde však tuto velkolepou orchestrální skladbu pohání dominantní rytmus postavený na klasických bicích a samozřejmě pro DCD tolik charakteristické kolekci etnických nástrojů. Podobně jako poslední skladba alba, rovněž starší Crescent odkazuje asi nejvíc k pestrému zvuku „klasických“ DCD. Mezi nimi se však ukrývají skladby, které přináší nezvykle jiný sound. První z nich, Bogus Man se rozjíždí ve stylu Massive Attack – narůstající elektronické loops, down tempo, samply a prostorový zvuk. Perkuse se výrazněji projeví prakticky až ke konci skladby. Ve sluchátkách to jsou celkem orgie.
Další výraznou přesto, že poměrně jednoduchou skladbou je This Boy. Postavená na odklepávaných bicích a basovém syntezátoru s otevřeně syntetickými orientální motivky. Tady však hraje prim gabrielovsky procítěný zpěv a velmi osobní text. Mrazení v zádech se dostavuje po pár vteřinách. Neskutečná skladba. Následující Utopia je známá už loňské ouvertury. Triphopová rytmika se tu snoubí z klasickou orchestrální stěnou DCD,efektní klavichordové vpády a klasicky exaltovaný zpěv. Takhle mohou znít DCD pro 21. století, kde už chybí jen hlas Lisy Gerrard. Mimochodem – je k tomu skvělé video.

Tak si to shrneme. Perry natočil desku, na které pracuje s tradičními liturgickými a etnickými motivy jako v DCD, ale zasadil je do současných rytmických struktur. Elektroniku již nepoužívá jen k syntéze klasických a etnických nástrojů a zapojuje různé počítačově modifikované zvuky, ruchy a smyčky. Že je Perry výjmečně nadaný skladatel, zdatný multiinstrumentalista a majitel charismatického „Velkého“ hlasu je asi jasná věc. Na Arše je však také slyšet, že je současně i skvělý aranžér a producent. Produkce CD je vypiplaná do poslední noty, až se chce hledat v bookletu jméno nějakého zvučného producentského esa.
Poslední zásadní změnou je odklon od abstraktních, pseudo mystických textů DCD a po první zkušenosti s osobní autorskou výpovědí na Eye of the Hunter se také zde věnuje osobním a angažovaným tématům, dokonce v rovině kazatelsky varovného vztyčeného prstu. Perry se vyjadřuje k současnému světu, ve kterém nejvyšší markou není pokora ale kariéra, ve kterém ve jménu demokratizace Islámu a boje proti terorismu vedeme neo koloniální surovinové války. Svět je informačně propojený, ale lidstvo přesto směřuje do záhuby. Do protikladu staví biblickou zkušenost Potopy, kde základní podmínkou přežití (v Noemově arše) byla víra, jednota a pokora. To vše ještě nazíráno úhlem pohledu praktikujícího buddhisty. Nádherná věc, těším se na další.

Srovnej si: Dead Can Dance

5 out of 6 stars

Srovnej si: Underworld, Orbital, Andy Weatherall

6 out of 6 stars

Festival zameraný výhradne na tvorbu, ktorá nespracúva cudzie námety, ale pracuje s vlastnými témami a textami je na Slovensku novinkou. Počas štyroch dní sa vo svojom individuálnom prístupe predstaví päť divadelných súborov v štyroch inscenáciách.
Otváracím predstavením festivalu vo štvrtok 28. januára bude predstavenie Very od Macieja Adamczyka a Katarzyny Pawłowskej z poľského súboru Teatr Porywacze Cial. Hra, ktorá získala prvú cenu na Prehliadke súčasnej monodrámy vo Varšave dostáva diváka do absurdity, akoby vystrihnutej z Kafkovho románu, keď prostredníctvom mladého muža čakajúceho v cele na vypočúvanie, odkrýva najskrytejšie zákutia ľudskej duše.

V piatok 29. januára sa festival na jeden deň presunie do priestorov Elledanse. Tam sa predstaví francúzsko-japonský divadelný súbor A.lter S.essio s nezabudnuteľným predstavením Loss-Layers, ktoré nádherne prepája výtvarné umenie, pohyb a hudbu a zaručene pohltí všetky ľudské zmysly.

Sobotňajší večer bude patriť prvému českému plne profesionálnemu súboru fyzického tanečného divadla DOT 504. Do A4 – nultého priestoru privezie surrealistickú rozprávku Hidden Landscape, o skrytej krajine, v ktorej päť postáv premieta svoje tajné túžby, sexuálne fantázie a strach do fiktívnej mysle akejsi osoby.

Záverečný festivalový večer bude špeciálny. V nedeľu sa totiž spoja dva výrazne divadelné súbory, aby vytvorili spoločné dielo. Spoločný zákvas, ako znie názov inscenácie, bude mať v kolónke autor zapísané české improvizačné divadlo Láhor a bratislavský súbor SkRAT. Obe divadelné skupiny sa nestretnú po prvý krát. Po úspešnom pražskom experimente s predstavením Diskrétní den, prinesú neopakovateľnú lahôdku plnú prekvapení aj bratislavskému publiku.

Festivalové dni bude dopĺňať sprievodný, predovšetkým hudobný program. Okrem koncertu Bezmocnej hŕstky, či dídžejských setov od eklektika Effiksa, mladých talentov Pjoniho a Ink Midgeta a slovenskej tajomnej trojice Hlavy nechali v šatni, otvoríme výstavu slovenského maliara žijúceho v Austrálii, skrývajúceho sa za záhadným titulom Mgr.Art.

PRO-TÉZA
1. ročník medzinárodného festivalu autorského divadla

A4 – nultý priestor / Nám. SNP 12, Bratislava
ELLE DANSE / Miletičova 17/B, Bratislava
www.a4.sk

28 Štvrtok / A4 – nultý priestor
TEATR PORYWACZE CIAŁ: VERY (PL) HLAVY NECHALI V ŠATNI / dj set
MGR.ART / vernisáž

29 Piatok / Elledanse
A.LTER S.ESSIO: LOSS-LAYERS (FR/JP)
BEZMOCNÁ HŔSTKA / koncert

30 Sobota / A4 – nultý priestor
DOT 504: HIDDEN LANDSCAPE (CZ) DJ EFFIKS / dj set

31 Nedeľa / A4 – nultý priestor
LÁHOR/SOUNDSYSTÉM – SkRAT: SPOLOČNÝ ZÁKVAS (CZ, SK)
PJONI & INK MIDGET / dj set

Fanouškům postindustriální hudby 80. Let netřeba představovat projekt Zoviet France, který navěky bude patřit mezi pilíře žánru. To bylo jasné už od první ještě neotesané a dodnes kultovní nahrávky GARISTA (1982) na které hrubé elektronické struktury z pravěkých analogů, kupy udělátorů a pokřivených industriálních hluků evokují primitivní šamanský obřad nového věku. Na dalších albech se postupně sonické útvary vpíjejí do ambientních ploch, ale síla nahrávek neklesá.Intenzivní a nesmírně inovativní koláže vybrušovali k dokonalosti až k takovým šperkům jako jsou LOH LAND (1987) a SHOUTING AT THE GROUND (1987). Někdy v té době se k Zoviet France přidal také Mark Spybey, který se zásadně podepsal na kvalitě a hloubce alb z pozdních 80. Let. Obohacující spolupráce však netrvala dlouho a pokračující drogová závislost Robina Storeyho, přispěla k Markovu odchodu. Ten dokonce vymění rodný Newcastle za kanadský Vancouver, kde rozjíždí vlastní experimentální projekty Dead Voices on Air a Propeller. Přítomnost věhlasného experimentátora a zvukového mága samozřejmě neunikla pozornosti místní EBM -industriální scény a tak netrvá dlouho než se Mark seznámí s cEvin Keyem z kanadské elektro-industriální úderky Skinny Puppy a zapojuje se na čas do jeho projektu Download. V příštích letech spolupracuje s mnoha dalšími umělci – Jarboe, Can, Not Breathing, James Plotkin, Pigface, Mick Harris – a to zmiňujeme jen ty nejznámější.
Není pochyb že přichází svátek experimentálně elektronické hudby, a je třeba si vážit toho, že Slovensko – České mini turné Spybeyho projektu Dead Voices on Air probíhá v mimořádně těžké chvíli, kdy svět opustil jeho blízký přítel , vizuální umělec a skvělý filmař Mark Nugent.
Koncerty:
22.1.2010 Stanica/Žilina http://www.stanica.sk
23.1.2010 A4/Bratislava http://www.a4.sk/
24.1. 2010 XT3/Praha http://www.xt3.cz/

Čas od času dostanu chuť vyčistit hlavu a zajdu na nějakou „starobu“ ať už z naší hroudy nebo na nějakou přespolní. Většinou se bavím sledováním toho jak jim to stářím zraje jak nejlepší whisky (Joe Cocker) a nebo naopak sračkovatí do podoby komické sebeparodie (Rolling Stones).
Úplnou náhodou jsem zaregistroval v programu Semilassa anoncovaný koncert Jasné Páky a tak jsem šel. Cestou jsem si v hlavě přehrával věci z mojí někde dávno ztracený kazety kde z jedné strany drásala Jasná Páka a z druhé hladila Hudba Praha. Kvalita nahrávky to byla hrozná, ale i tak jsem její stav často a rád zhoršoval neustálým hoblováním v nějakým maďarským karuselu. Živě jsem Jasnou Páku neviděl, to až její mladší inkarnaci Hudbu Praha, takže na konfrontaci toho prastarého pásku se současností, ať už bude jakákoliv, jsem se vyloženě těšil.
Pro mladší čtenáře by se možná slušelo malé éntre, už je to přece jen skoro třicet let nazpátek. Vpravdě, celá ta sranda trvala jen 3 roky (1981 – 1983) i když někteří členové kapely se oťukávali už dříve. Na tom úplným začátku stál mladší z kytarových bratrů Zatloukalových Bohuš s bubenickým kumpánem Davidem Kollerem, oběma tak 18 – postupně nabalili kotlíkářského barda Michala Ambrože, výtvarníka, excentrického písničkáře a šoumena Dádu Albrechta a ve finále skoro o generaci staršího pivaře Jana Ivana Wunsche. Ten ač se profiloval jako baskytarista tak celou éru Jasný Páky odehrál na vypůjčený aparát i basu, neb vlastní ani neměl
To byl guláš, ale pořádně vostrej! Pub – punkový vypalovačky nezvykle střídaly písničky postavený na rythm & bluesových figurách mezi kterýma se proplejtaly flákoty těžkotonážního reaggae. Když k tomu přičtete maniakální hlasový i pohybový projev Dády Albrechta (Koller: „je to nejlepší rozjížděč jakýho jsem kdy poznal“…) v kontrastu se zasmušilým projevem Michala Ambrože a prvními Kollerovými pěveckými pokusy, ale už s tou později obvyklou hlasovou manýrou (Majolenka) – dostanete zhruba odpověď na otázku, proč to bylo sakra tak dobrý.A aby toho nebylo náhodou pořád málo, angažovali po vzoru amerických B 52´s dvě uječený doprovodný vokalistky, který tuhle šílenost posouvaly ještě dál do neznáma.
Za zmínku taky stojí na rock´n´roll nezvykle kvalitní texty. Ty Ambrožovy by se pořád dály hrát s úspěchem někde u táboráku a Albrechtovy excentrické dada úlety ( Ryba Badys, Paralet…) zas pořádně motaly šiškou komoušským vykladačům estetiky, protože si nějak neuměli vyložit co znamenají. Pak, ale přišlo „Pal vodsuď“…hajzle, – tomu naopak porozuměli až moc a tak brzy skončili na nechvalně známém Trojanovu seznamu zakázaných kapel. A konec, zvonec.
Zatloukal s Kollerem šli do komerce k Pospíšilovi, depresí křižovaný akademický malíř Albrecht na hudbu rezignoval úplně a podobně jako Captain Beefheart se nadále věnuje jen výtvarnému umění, a Ambrož s Wunchem rozjíždějí Hudbu Praha, ale to už je jiná kapitola…
Sál Semilassa docela nacpaný, věkové rozpětí nesmírný 10 – 60 (fakt!) Tohle se stává když se očekává něco obzvlášť tučnýho a les mikrofonů říkal něco hustě obsazený první linii. S malým zpožděním se kapela přišourala ke svým nástrojům, přiřítil se zpěvák a pak to začalo. Ovšem tím zpěvákem byl PhDr. Petr Váša! Věděl jsem, že se už před několika lety vyskytoval jako host na koncertech Hudby Praha a figuroval i u obnovené sestavy Jasný Páky, leč dokud jsem to neviděl na vlastní oči nevěděl jsem co si o tom mám myslet. Od dob Z kopce a Ošklidu už taky uteklo hodně vody a Vášovy básnické fyzicky vokální opusy mně tak úplně neberou. Jenže sem se přiřítil Váša rocker a šoumen jako za starých časů a strhl na sebe prakticky veškerou pozornost během pár vteřin. Nevím jestli se to dá srovnávat s legendárními výstupy Dády Albrechta, ale rozhodně to neflákal. Ze staré sestavy nechyběl Michal Ambrož, Vláďa Zatloukal a samozřejmě David Koller. Stará garda zafungovala se stoickým nadhledem – Michal na kraji pódia šmrdlal svoje beglajty a moc neožil ani při zpěvu svých písní, přednesené už značně opotřebovaným hlasem. Koller se věnoval výhradně svým bubnům a kromě zpěvu do svých dvou válů (samozřejmě, Majolenka nemohla chybět) ani nemukl. Jako bubeník ovšem předvedl excelentní výkon, což vyniklo zvláště u pomalejších tvrdých reggae kousků.
Naproti tomu zbytek sestavy si to náležitě užíval. Vynikající basák Marta Minárik, spolu s Kollerem osvědčená rytmická mašina z dob Lucie i Kollerbandu, pořádně oživil rytmickou lajnu prstovou technikou aniž by to bylo na úkor syrovosti, ba naopak. Některý punkárny mi přišly tvrdší a rychlejší než starý verze a když se hrálo rythm & blues tak zařezávalo jak na cirkulárce a dodávalo se pořádně hustý. K tomu mocně přispěl i další „skoronavšechnohráč“ Radovan Jelínek (Nšo-Či, Divoké Srdce), ten kromě zdvojujícího beglajtu kytary občas přihodil šlehu na elektrický housle nebo nějakou tu klávesovou vyhrávku. Samozřejmě nechyběly babské ječivky, tady dvougeneračně v podání Petry Studené, která figurovala už v sestavě Hudby Praha a svoje hlasové kvality dost výrazně předvádí i v Big Fun Blues Bandu. Za mladou krev nastoupila Ambrožova dcera Magda, která paralelně funguje i v současném pop – elektronic triu LUS3. Je potřeba říct, že na postu vokalistek původní Jasné Páky se nepožadovaly bůhvíjaký výkony a to, že pořádně neladily ani se zpěváky ani mezi sebou tehdy patřilo k věci – prostě známka punku.
Současný ječivky předváděly podstatně profesionálnější výkon aniž by to bylo nějak zvlášť na úkor živelnosti a Vášovi často asistovaly v jeho pódiových blbinkách.
Za půl druhý hodiny tam dali všechno – Cizej chlap, Výlet, Paralet, Ryba Badys, Majolenka, Špinavý záda, Pal vodsuď, To tak… Plus tři nový věci z aktuálního singlu s originálním názvem „Jasná Páka“ – textově lepí nejlepší chvilky původního období a jasně, že je to zase reggae. Nášup přinesl ještě tři kousky a zahrnoval i opáčko novinky.
Nevím jak kdo, ale já se královsky bavil.To je jasná páka,vole!

Když jdu na big beat do Skleněné Louky je to pro mě vždy tak trochu jako návštěva zvukové laboratoře, která má za cíl odhalit „opravdovost“ právě testovaných kapel. Vydávat „Skleněnku“ za pouhý klubový prostor by bylo nepřiměřené zjednodušení neboť sáleček velikosti většího obýváku nabízí zajímavé možnosti konfrontace umělce a diváka.
Kapely jsou zde zbaveny svých nejsilnějších nástrojů manipulace. Zvuk se valí maximálně ze dvou Marshallů, protože víc se jich za kapelu ani nevejde a při ozvučení systémem „volume na max“ by nejspíš popadaly skleničky z protějšího baru. Na nějakou show rovnou zapomeňte, protože muzikanti jsou rádi, že můžou stát aspoň na vlastních káblech. No a výška „podia“ je bratru 15 centimetrů, takže muzikanti i diváci jsou si prakticky rovni.
Naproti tomu se tu skýtá unikátní možnost sledovat vzájemnou komunikaci hráčů v bezprostřední až intimní blízkosti což hudební zážitek solidně umocňuje.
Pokud však hudba nefunguje, tady se z toho běžnými atributy vylhat nedá.

Dnešní test podstoupili švédští KONGH a s nimi Five Seconds to Leave z Jindřichova Hradce, i když na plakátech byli jako předkapela uvedení Gospel of The Future. KONGH mně zlákali hlavně proto, že bývají často přirovnávání ke svým soukmenovcům a mým oblíbencům Cult of Luna. Five Seconds to Leave zahájili, s lehkým zpožděním, svůj set ve kterém mísí doom & tribal se samply a zpětnou projekcí za zády. Promyšlené budování atmosféry s gradací do finální sonické erupce je sice model používaný mnoha post-metalovými spolky, ale Five Seconds to Leave se v tom můžou směle porovnat se špičkami světové scény po boku, dejme tomu, starších Pelican. Laboratoř „Skleněnka“ ukázala jasně v čem spočívá síla kapely. Napojeni na jednu vlnu, podobnou šamanskému obřadu roztáčí atmosfericko energetickou spirálu, která nevyhnutelně vede ke kolektivní katarzi. Víťovy tribal bicí se hadovitě vplétají do dialogu sampleru i Vaškovy zefektované kytary a Hromyho basy. Ten bravurně zvládá i prstovou techniku a jednou dokonce hrou smyčcem evokuje zvuk violoncella. Vynikající gig!
Five Seconds to Leave po dvouleté existenci teprve chystají svůj úvodní majstrštyk, ale o tom, že jsou již teď velmi dobří se rozhodně ví. Není moc kapel, kteří, ač bez vlastního alba, mohli předskakovat takovým veličinám jako jsou třeba Caspian, A Storm Of Light nebo This Will Destroy You.

Velmi dobře naladěn jsem se vrhl vstříc headlinerům KONGH a těšil se na další pořádnou nálož slibovaného sludge/doom & post-hardcore. Ostatně bicí souprava Tomase Salonena, které dominovaly dva obrovské činely jen podpořila moje očekávání.
Pak pánové spustili, o poznání víc nahlas a jak se později ukázalo, také s o poznání menší invencí. Z pódia se nesl nadhled daný dvěma vydanými alby ( rovněž se sestupnou tendencí) a spoustou odehraných koncertů během pěti let existence kapely. Hned ze startu však bylo něco hodně špatně. Občas vstupující, typicky metalově debilní ne-vokál Davida Johanssona působil nejen nepatřičně, ale hlavně ukázal, že David zpěvákem rozhodně není i když na vyšlechtěných deskách to není tak slyšet. No, kila mu šly rozhodně líp.
Basa Oskara Rydéna měla tak akorát nabroušený zvuk a ani bicí nepostrádaly slušný palebný účinek Zkrátka, některé momenty byly docela vydařené, ovšem jako celek byl set KONGH neinvenční nuda, který se, dle mého, s alchymií Cult of Luna nemůže vůbec srovnávat.
Takže v závěrečné zprávě z laboratoře uvádíme, že po provedení náležité purifikace vykázal domácí vzorek podstatně vyšší ryzost.

http://www.myspace.com/kongh
http://www.myspace.com/fivesecondstoleave

Raison’D’etre, Svasti–ayanam, Necropherus – pod těmito a ještě mnoha dalšími jmény se ukrývá práce neuvěřitelně aktivního Švéda Petera Anderssona. Jen jeho projekt Raison’D’etre má od roku 1991 na svém kontě 5 CD, a to raději nepočítám sedmipalce, limitované vinyly, číslované kazety a účast na spoustě dark and industrial kompilací. Anderssonova hudba je velmi emotivní a dobře se snáší s obrazem. Občas si říkám, proč už dávno nebyl “zneužit” filmaři. Ale k věci: I na CD Sanklesa prorůstají temné samply sequencerovými smyčkami vevynalézavém ambientním mixu jako dřív, ale teď se často roztáčí v extatických vírech s rytmy, kovanými do želez. Andersson dokáže vyčarovat až quasisakrální atmosféru podpořenou hojně samplovaným gregoriánským chorálem. Ten však na rytmičtější Sanklese ustoupil lamaistickému brumlání, rituálním bubnům a tradičním nástrojům z oblasti Nepálu a Tibetu. Andersson naslouchá pozorně svému vnitřnímu hlasu, aby pak mohl z podvědomých hlubin dolovat obrazy a vize, které nám pak, zatavené do svojí hudby, předkládá. Opět zdařilé industriálně – mystické dílko.

Srovnej si: Raison’D’etre, Necropherus

3 out of 6 stars